Úvodník 4/2009
Doc. Ing. Jiří Kamler, Ph.D.
Vážení čtenáři,
březnem skončil další myslivecký rok a nastal čas k jeho zhodnocení a naplánování dalších aktivit. Řada z nás bude průběžně sledovat aktuální stavy zvěře v honitbách, její zdravotní stav a také výši škod působených zvěří. Zároveň budeme hodnotit, jak se podařilo plnit plán lovu, s jakými problémy jsme se museli vyrovnat, zda jsme dosáhli cílů stanovených v uplynulém období atd. Zkusme k tomuto bilancování přistoupit s odpovědností a rozvahou, bez zbytečného sentimentu a hlavně bez přístupu, který je v myslivosti velmi častý a lze shrnout do věty: takhle se to dělalo vždy. Mějme na paměti, že myslivecké tradice vznikly v kontextu úrovně poznání své doby, tehdejšího stavu společnosti, životního stylu lidí a charakteru myslivosti. K našim úkolům patří udržovat je, ale nezakonzervovat. Na to, jak se v posledním desetiletí změnilo mnohé v naší myslivosti, je třeba reagovat změnou přístupu k hospodaření se zvěří. Proto není v pořádku, když necháváme bez povšimnutí např. novinky v poznání biologie zvěře.
Jedním z faktorů, který zásadně ovlivňuje charakter naší myslivosti, jsou úlovky zvěře. Ty se za uplynulá desetiletí zcela zásadně změnily. Vždyť předválečná myslivost byla „postavena“ na koroptvi a zajíci, srnčí zvěř se lovila broky a černá byla chována jen v oborách. Myslivci věnovali obrovskou pozornost tzv. škodné a stavy veškerých predátorů udržovali na úrovni, která umožňovala dobrou reprodukci drobné zvěře. Mezi škodnou tehdy patřily druhy, které mnohý z nás za celý svůj myslivecký život v honitbě nepotkal a možná by je ani nepoznal. Termín škodná jsme sice oficiálně vyřadili ze svého slovníku, ale tím se vliv predátorů na ostatní druhy nezměnil. Je možná škoda, že místo hledání méně provokujícího označení se toto dělení zvěře zrušilo. Vždyť přece nešlo o možnost hubení škodné všemi prostředky – mnohé druhy měly dobu lovu nebo byly celoročně hájené. Význam tohoto dělení tkvěl v tom, že škodná nebyla předmětem cíleného hospodaření a myslivci proto nebyli povinni platit za škody způsobené touto zvěří.
Posledních 50 let bylo ve znamení nahrazování drobné zvěře zvěří spárkatou, zejména černou. V souvislosti s tím došlo k výrazné změně charakteru myslivosti, lovecké výzbroje a výstroje, ale i péče o zvěř. S ohledem na mizení zvěře z krajiny a s předpisy ochrany přírody se snížil počet druhů, které lze lovit. Tento stav se ale většiny uživatelů honiteb nijak zvlášť nedotýká, protože se věnují téměř výhradně péči o spárkatou zvěř a jejímu lovu a na lišky a kuny nemají zpravidla čas. Do problémů se tak dostávají pouze ti uživatelé honiteb, kteří se snaží pracovat s drobnou zvěří a kromě nevyhovujícího stavu životního prostředí narážejí na neúnosný tlak predátorů soustředěných do míst s bohatou nabídkou potravy. Práce s drobnou v malých honitbách s nespolupracujícími sousedy je tak téměř bezvýsledná. Rozhodně neplatí, že likvidace predátorů vyřeší problémy s drobnou zvěří – tedy pokud se nezmění i další podmínky, zejména úživnost prostředí a kryt. Změnit např. zemědělské hospodaření je však velmi obtížné, mnohem obtížnější než ulovit několik predátorů. Jak to však v naší společnosti bývá, zpravidla vždy se sahá k nejjednodušším řešením, a tak se opakovaně objevují návrhy rozšířit seznam lovných druhů o kormorána, krkavce, sojku, rysa, ale také o bobra a další živočichy. Je pravda, že mnohé tyto druhy již nějakou dobu nejsou ohrožené a úspěšně osídlují další biotopy. Jejich přeřazení mezi druhy, které lze lovit, by však přineslo mnohá úskalí a umožnění jejich lovu by myslivosti a myslivcům příliš nepomohlo. Především si uvědomme, že jde o druhy, které jsou z hlediska celkového mysliveckého hospodaření téměř bezvýznamné a několik ulovených bobrů či krkavců nic zásadního nezmění. Většina myslivců totiž stejně nebude mít čas věnovat se jejich lovu, neboť je ráda, že stihne vozit krmivo na vnadiště a čekat na černou. Podívejme se např. na lišky a jezevce – navzdory relativně intenzivnímu odstřelu jejich početnost neklesá, a pokud ano, tak ne kvůli lovu.
Dalším aspektem souvisejícím s případným zařazením některých druhů mezi zvěř by byla úhrada škod, které působí. Pokud by se např. bobr zařadil mezi zvěř obhospodařovatelnou lovem, hrazení škod, které po něm zůstávají, by padlo na uživatele honiteb a jejich výše by pro mnohé z nich byla likvidační. Pominout nemůžeme ani mínění veřejnosti, kterou kritici myslivosti přesvědčují o škodlivosti myslivců. Proto je pro myslivce často výhodnější vzdát se lovu těchto druhů.
Vážení čtenáři,
březnem skončil další myslivecký rok a nastal čas k jeho zhodnocení a naplánování dalších aktivit. Řada z nás bude průběžně sledovat aktuální stavy zvěře v honitbách, její zdravotní stav a také výši škod působených zvěří. Zároveň budeme hodnotit, jak se podařilo plnit plán lovu, s jakými problémy jsme se museli vyrovnat, zda jsme dosáhli cílů stanovených v uplynulém období atd. Zkusme k tomuto bilancování přistoupit s odpovědností a rozvahou, bez zbytečného sentimentu a hlavně bez přístupu, který je v myslivosti velmi častý a lze shrnout do věty: takhle se to dělalo vždy. Mějme na paměti, že myslivecké tradice vznikly v kontextu úrovně poznání své doby, tehdejšího stavu společnosti, životního stylu lidí a charakteru myslivosti. K našim úkolům patří udržovat je, ale nezakonzervovat. Na to, jak se v posledním desetiletí změnilo mnohé v naší myslivosti, je třeba reagovat změnou přístupu k hospodaření se zvěří. Proto není v pořádku, když necháváme bez povšimnutí např. novinky v poznání biologie zvěře.
Jedním z faktorů, který zásadně ovlivňuje charakter naší myslivosti, jsou úlovky zvěře. Ty se za uplynulá desetiletí zcela zásadně změnily. Vždyť předválečná myslivost byla „postavena“ na koroptvi a zajíci, srnčí zvěř se lovila broky a černá byla chována jen v oborách. Myslivci věnovali obrovskou pozornost tzv. škodné a stavy veškerých predátorů udržovali na úrovni, která umožňovala dobrou reprodukci drobné zvěře. Mezi škodnou tehdy patřily druhy, které mnohý z nás za celý svůj myslivecký život v honitbě nepotkal a možná by je ani nepoznal. Termín škodná jsme sice oficiálně vyřadili ze svého slovníku, ale tím se vliv predátorů na ostatní druhy nezměnil. Je možná škoda, že místo hledání méně provokujícího označení se toto dělení zvěře zrušilo. Vždyť přece nešlo o možnost hubení škodné všemi prostředky – mnohé druhy měly dobu lovu nebo byly celoročně hájené. Význam tohoto dělení tkvěl v tom, že škodná nebyla předmětem cíleného hospodaření a myslivci proto nebyli povinni platit za škody způsobené touto zvěří.
Posledních 50 let bylo ve znamení nahrazování drobné zvěře zvěří spárkatou, zejména černou. V souvislosti s tím došlo k výrazné změně charakteru myslivosti, lovecké výzbroje a výstroje, ale i péče o zvěř. S ohledem na mizení zvěře z krajiny a s předpisy ochrany přírody se snížil počet druhů, které lze lovit. Tento stav se ale většiny uživatelů honiteb nijak zvlášť nedotýká, protože se věnují téměř výhradně péči o spárkatou zvěř a jejímu lovu a na lišky a kuny nemají zpravidla čas. Do problémů se tak dostávají pouze ti uživatelé honiteb, kteří se snaží pracovat s drobnou zvěří a kromě nevyhovujícího stavu životního prostředí narážejí na neúnosný tlak predátorů soustředěných do míst s bohatou nabídkou potravy. Práce s drobnou v malých honitbách s nespolupracujícími sousedy je tak téměř bezvýsledná. Rozhodně neplatí, že likvidace predátorů vyřeší problémy s drobnou zvěří – tedy pokud se nezmění i další podmínky, zejména úživnost prostředí a kryt. Změnit např. zemědělské hospodaření je však velmi obtížné, mnohem obtížnější než ulovit několik predátorů. Jak to však v naší společnosti bývá, zpravidla vždy se sahá k nejjednodušším řešením, a tak se opakovaně objevují návrhy rozšířit seznam lovných druhů o kormorána, krkavce, sojku, rysa, ale také o bobra a další živočichy. Je pravda, že mnohé tyto druhy již nějakou dobu nejsou ohrožené a úspěšně osídlují další biotopy. Jejich přeřazení mezi druhy, které lze lovit, by však přineslo mnohá úskalí a umožnění jejich lovu by myslivosti a myslivcům příliš nepomohlo. Především si uvědomme, že jde o druhy, které jsou z hlediska celkového mysliveckého hospodaření téměř bezvýznamné a několik ulovených bobrů či krkavců nic zásadního nezmění. Většina myslivců totiž stejně nebude mít čas věnovat se jejich lovu, neboť je ráda, že stihne vozit krmivo na vnadiště a čekat na černou. Podívejme se např. na lišky a jezevce – navzdory relativně intenzivnímu odstřelu jejich početnost neklesá, a pokud ano, tak ne kvůli lovu.
Dalším aspektem souvisejícím s případným zařazením některých druhů mezi zvěř by byla úhrada škod, které působí. Pokud by se např. bobr zařadil mezi zvěř obhospodařovatelnou lovem, hrazení škod, které po něm zůstávají, by padlo na uživatele honiteb a jejich výše by pro mnohé z nich byla likvidační. Pominout nemůžeme ani mínění veřejnosti, kterou kritici myslivosti přesvědčují o škodlivosti myslivců. Proto je pro myslivce často výhodnější vzdát se lovu těchto druhů.