Kterak medvěd uchvacuje jeleny
Že vlci honí a rozdírají jeleny i zvěř srnčí, jest vůbec známou věcí, ale že by medvědi na zvěř štvanice konali, to neví asi každý, a to tím méně, ježto jsou to případy dosti řídké. Beru na sebe úkol zpravodaje, poněvadž v té příčině měl jsem zajímavá pozorování. Dne 24. prosince l. 1885. z rána dostavil se ke mně rybničný s oznamem, že na ledě vodního stavu leží jelen medvědem zardousený. Bez odkladu odebral jsem se na místo a tu také záhy nalezl velmi pěkného paroháče, jemuž medvěd toliko vnitřnosti vypustil a jinak v celosti a zachovaného jej zůstavil – podle všeho asi proto, že již nastával den, kdy jej uchvátil.
Věděl jsem na jisto, že Míša v noci dostaví ke svému lupu, ale při mrazu více než 20° na místě nekrytém zasednout a čekat naň, kdo ví jak dlouho, to mi bylo trochu mnoho. Abych tedy jeleny uchránil podobných štvanic, kázal jsem jelena naložiti na sáně a odvézti jej. Kus krku jeleního posypal jsem strychninem a k večeru položil na místo, kde jsme nalezli jelena celého.
Jakmile druhého dne zasvitlo, již jsem tam byl a z daleka také zpozoroval, že Míša nabídnuté mu sousto snědl i s papírem, do něhož zabaleno bylo. Jda po stopě, nalezl jsem asi po osmdesáti krocích velikého medvěda, 2,10 m dlouhého, v klubko svinutého a již zmrzlého.
Jak jsem později zjistil, honil medvěd jelena v čáře asi 17 km dlouhé, z počátku volně, v půl cestě ohromnými již skoky, a dopadna jej pod samou stěnou horského splavu, velmi rychle jej překonal a převlekl přes celou šířku vodojemu (kolem 35 m) ke straně lesa. Podle všeho chtěl jej zavléci až do lesa, ale že břeh nad vodou byl 1,5 m zvýši, nemohl to přes všeliké namáhání dokázati, což na sněhu bylo velmi dobře patrno. Podle toho nezbylo mu, nežli že musil jelena zůstaviti na ledě.
V polovici měsíce března l. 1898. ukázala se ve zdejších lesích (majetek arciknížete Otty) stará medvědice se 3–4 ročním „pěstounem“. Tito medvědi v pěti dnech zhubili pět jelenů, totiž tři laně a dva desateráky. Hned prvého dne oznámil mi lesní strážce, že nalezl laň z polovice sežranou; ale že kancelářské práce na žádný způsob mi nedovolovaly, abych mohl se dát na stopování medvědů, nezbylo mi jiného, než abych dal strážníkovi strychninu, jímž by pozůstatky otrávil. Zřízenec ten učinil tak nejen při první lani, nýbrž i při následujících třech padlých zvířatech. Ale medvědi nevšímali si zbytků, nenavracejíce se k nim, bezpochyby z té prostičké příčiny, že svěží zvěřina lépe se jim zamlouvala; a poněvadž stav zvěře byl velmi pěkný, poznali záhy, že každého času čerstvé zvěřiny budou si moci naloviti.
Pátého dne vybral jsem se za úsvitu s lesními strážci do onoho hájemství, kde medvědi takto vojvodili a za nedlouho dospěl jsem k místu, kde medvědice z boku padla na jelena. Medvědice uchvátila jelena přední tlapou za paroh, který té doby již nepříliš pevně sedí a který také pod tíží její se odlomil. Tu potočila se s ním medvědka asi 20 kroků k důli, což ji patrně neuspokojilo, nebo sebravši se, s tím větším vztekem několika ohromnými skoky dopadla jelena, teď již společně s pěstounem, v neveliké kotlině a již také s místa ho nepustila. Poslední boj netrval dlouho.
Všechen průběh této honitby, nevýhodný úpadek medvědice s parohem, jakož i závěrek boje, všecko bylo – rozumí se, že pro smysly myslivecké – co nejvýrazněji na sněhu otištěno.
V téže kotlině byl bych nalezl ještě oba dva medvědy. Ale ti se odtamtud co nejrychleji vyklidili, cítíce přicházeti mne. Do staré medvědice střelil jsem ve vzdálenosti 160 kroků. Zařvala – ale na témž místě nebylo nic více, než několik krátce odčísnutých chlupů.
Oba dva medvědi přešli do sousedních lesův a nikdy již u nás se neukázali.
Ve všech případech těchto zjistil jsem, že medvěd v běhu vztyče se na zadní, předními tlapami chytá oběť za hlavu nebo za šíji a takto nechává se několik kroků vléci, až konečně jelen padá. Zjistil jsem také, že medvědi přicházeli pokaždé s hůry, by přiměli zvěř k utíkání do nižších poloh, obyčejně k potoku, kde z pravidla leží hlubší vrstva sněhu. Do hlubokého sněhu jelen se boří a brzy se znaví. Medvěd maje tlapy široké, boří se nepoměrně méně a snadno tudíž z nevýhody jelenovy kořistí. V našem případě honil „pěstoun“ po stopě, a máteř jeho dorážela s boku, tu s té, tu s oné strany, vždycky tak, aby svou oběť co nejrychleji k potoku zahnal. Ke konci štvanice dělá medvěd zrovna tak obrovské skoky jako jelen.
Ve zdejších horách jest poměrně málo medvědů. Podle mého mínění nesluší medvědy úplně vybíjet, ale dlužno vzíti je na jistý čas v ochranu, jinak v krátké době stanou se velikou vzácností. O tom je též přesvědčen majitel zdejší honitby, arcikníže Otto, který neporoučí medvědy hubit, ačkoli ví, že činí jistou škodu mezi zvěří vysokou.
Napsal J. Martyniec, z polsk. E. Lubinský, Lovecký obzor
Věděl jsem na jisto, že Míša v noci dostaví ke svému lupu, ale při mrazu více než 20° na místě nekrytém zasednout a čekat naň, kdo ví jak dlouho, to mi bylo trochu mnoho. Abych tedy jeleny uchránil podobných štvanic, kázal jsem jelena naložiti na sáně a odvézti jej. Kus krku jeleního posypal jsem strychninem a k večeru položil na místo, kde jsme nalezli jelena celého.
Jakmile druhého dne zasvitlo, již jsem tam byl a z daleka také zpozoroval, že Míša nabídnuté mu sousto snědl i s papírem, do něhož zabaleno bylo. Jda po stopě, nalezl jsem asi po osmdesáti krocích velikého medvěda, 2,10 m dlouhého, v klubko svinutého a již zmrzlého.
Jak jsem později zjistil, honil medvěd jelena v čáře asi 17 km dlouhé, z počátku volně, v půl cestě ohromnými již skoky, a dopadna jej pod samou stěnou horského splavu, velmi rychle jej překonal a převlekl přes celou šířku vodojemu (kolem 35 m) ke straně lesa. Podle všeho chtěl jej zavléci až do lesa, ale že břeh nad vodou byl 1,5 m zvýši, nemohl to přes všeliké namáhání dokázati, což na sněhu bylo velmi dobře patrno. Podle toho nezbylo mu, nežli že musil jelena zůstaviti na ledě.
V polovici měsíce března l. 1898. ukázala se ve zdejších lesích (majetek arciknížete Otty) stará medvědice se 3–4 ročním „pěstounem“. Tito medvědi v pěti dnech zhubili pět jelenů, totiž tři laně a dva desateráky. Hned prvého dne oznámil mi lesní strážce, že nalezl laň z polovice sežranou; ale že kancelářské práce na žádný způsob mi nedovolovaly, abych mohl se dát na stopování medvědů, nezbylo mi jiného, než abych dal strážníkovi strychninu, jímž by pozůstatky otrávil. Zřízenec ten učinil tak nejen při první lani, nýbrž i při následujících třech padlých zvířatech. Ale medvědi nevšímali si zbytků, nenavracejíce se k nim, bezpochyby z té prostičké příčiny, že svěží zvěřina lépe se jim zamlouvala; a poněvadž stav zvěře byl velmi pěkný, poznali záhy, že každého času čerstvé zvěřiny budou si moci naloviti.
Pátého dne vybral jsem se za úsvitu s lesními strážci do onoho hájemství, kde medvědi takto vojvodili a za nedlouho dospěl jsem k místu, kde medvědice z boku padla na jelena. Medvědice uchvátila jelena přední tlapou za paroh, který té doby již nepříliš pevně sedí a který také pod tíží její se odlomil. Tu potočila se s ním medvědka asi 20 kroků k důli, což ji patrně neuspokojilo, nebo sebravši se, s tím větším vztekem několika ohromnými skoky dopadla jelena, teď již společně s pěstounem, v neveliké kotlině a již také s místa ho nepustila. Poslední boj netrval dlouho.
Všechen průběh této honitby, nevýhodný úpadek medvědice s parohem, jakož i závěrek boje, všecko bylo – rozumí se, že pro smysly myslivecké – co nejvýrazněji na sněhu otištěno.
V téže kotlině byl bych nalezl ještě oba dva medvědy. Ale ti se odtamtud co nejrychleji vyklidili, cítíce přicházeti mne. Do staré medvědice střelil jsem ve vzdálenosti 160 kroků. Zařvala – ale na témž místě nebylo nic více, než několik krátce odčísnutých chlupů.
Oba dva medvědi přešli do sousedních lesův a nikdy již u nás se neukázali.
Ve všech případech těchto zjistil jsem, že medvěd v běhu vztyče se na zadní, předními tlapami chytá oběť za hlavu nebo za šíji a takto nechává se několik kroků vléci, až konečně jelen padá. Zjistil jsem také, že medvědi přicházeli pokaždé s hůry, by přiměli zvěř k utíkání do nižších poloh, obyčejně k potoku, kde z pravidla leží hlubší vrstva sněhu. Do hlubokého sněhu jelen se boří a brzy se znaví. Medvěd maje tlapy široké, boří se nepoměrně méně a snadno tudíž z nevýhody jelenovy kořistí. V našem případě honil „pěstoun“ po stopě, a máteř jeho dorážela s boku, tu s té, tu s oné strany, vždycky tak, aby svou oběť co nejrychleji k potoku zahnal. Ke konci štvanice dělá medvěd zrovna tak obrovské skoky jako jelen.
Ve zdejších horách jest poměrně málo medvědů. Podle mého mínění nesluší medvědy úplně vybíjet, ale dlužno vzíti je na jistý čas v ochranu, jinak v krátké době stanou se velikou vzácností. O tom je též přesvědčen majitel zdejší honitby, arcikníže Otto, který neporoučí medvědy hubit, ačkoli ví, že činí jistou škodu mezi zvěří vysokou.
Napsal J. Martyniec, z polsk. E. Lubinský, Lovecký obzor