Náhody jsou všelijaké
Vladimír Paulišta
Každý myslivec ví, co je myslivecká latina. Jsou to rozmanité, neobyčejné příhody myslivců, doplněné či přikrášlené smyšlenými detaily tak, aby byly co nejzajímavější. Níže uvedené lovecké příhody však nemají s mysliveckou latinou vůbec nic společného. Jsou skutečné a svědecky prokazatelné – čestné slovo!
RYS ZA DESET MINUT
Neuvěřitelná historka o rysovi má v mém loveckém zápisníku datum 10. dubna 1957, přihodila se tedy před půlstoletím.
Ten, kdo v r. 1957 zalistoval v ceníku loveckých akcí Čedoku pro zahraniční zájemce, mohl zjistit, že odstřel rysa stál 150 dolarů. Nízká cena byla v ceníku uvedena zřejmě jen pro zpestření loveckých možností v tehdejším Československu. Neznám lovce, který by se zřekl lovu tak vzácné zvěře, i kdyby stál třeba dvojnásobek. Jen kvůli rysovi k nám ovšem cizinci nikdy nepřijeli. Zaručit někomu z nich odstřel rysa, i když u nás tehdy žil ve slušném počtu, by bylo nezodpovědné. Rys totiž dobře vidí – odtud také jeho druhové jméno – a ještě lépe slyší. K návnadě nebo ke stržené kořisti se vrací jen při nedostatku potravy, a i když poměrně pravidelně dodržuje své spády, je tak opatrný, že jeho ulovení bývá více dílem náhody než střeleckého umění. Pravděpodobnost, že příležitostný host uloví rysa, uváděli lesníci v poměru 1:1000. V dubnu 1957 to však bylo docela jinak.
Zahraniční lovec přijel do Beskyd především na lov tetřeva v toku. Kolem Tanečnice, kde byl ubytován, se právě válela hustá mlha, která znemožňovala úspěšný lov tetřeva. Jako na zavolanou přišla zpráva, že asi 40 kilometrů od Radhoště někde u Čeladné našli lesníci čerstvé stopy rysa. Po ruce je i lesník, který dovede rysa přivábit, a čeká se jen na hosta, s nímž je potřeba neprodleně přijet.
Sníh, prozrazující rysovy stopy, byl již rozbředlý a ležel jen na severních svazích. Do setmění zbývaly pouze dvě tři hodiny, mlha byla jako na podzim – prostě podmínky, že by na rysa nešel ani největší optimista. My však ano: terénní vůz jsme prohnali rozbahněnými lesními cestami a na místo srazu dorazili před setměním. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že lovec nepoužije posed, nýbrž vyčká na stanovišti, odkud přehlédne okraj houštiny i přilehlou paseku.
Asi za deset minut po rozchodu padla rána a padl i rys. Řeknete si, že jsme ho tam přivázali, ale na mou duši ne! Když lesní podruhé zavábil, rys se objevil na kraji houštiny a poté zalehl do malého dolíku tak, že mu vyčnívala jen hlava. Ze vzdálenosti asi 50 kroků jej zasáhla střela, která mu přerazila levý horní špičák a uvízla v čelisti. Měl hmotnost 29 kilogramů, byl to tedy pořádný chlapík!
Pro úplnost bych měl správně popsat, jak se podařilo rysa přivábit. Ale nezlobte se, to je tajemství, které jsem se zavázal nevyzradit. Navzdory všem pochybovačům mohu jen potvrdit, že skutečně existuje způsob, jak vábením vylákat z úkrytu i tak opatrnou šelmu, jako je rys. Je to tajemství, které si odnesl do „věčných lovišť“ i náš rys.
TŘI DAŇCI JEDNOU RANOU
Do obory Veltrusy nedaleko Kralup nad Vltavou směřovali zahraniční lovci na lov daňků. V prosinci r. 1960 jsem doprovázel belgického hosta, který tam předvedl „kousek“, jenž si zaslouží podrobný popis.
Zmiňovaný host získal povolenku k lovu tehdy nejsilnějšího daňka veltruské obory. Při pochůzce oborou jej našoulal, nevyčkal však na pokyn doprovodu a vystřelil v okamžiku, kdy stál vyhlédnutý lopatáč uprostřed tlupy. Nepomyslel na to, že poloplášťová střela se může roztříštit a zasáhnout další zvěř. Daněk zůstal v ohni, ale další dva byli poraněni natolik, že museli být dostřeleni. Výsledek lovu: tři daňci jednou ranou. Byla z toho velká nepříjemnost, i když zjevně nešlo o zlý úmysl hosta. Ten se za svoji ukvapenost omluvil a uznal, že měl předvídat důsledky ukvapené rány dříve, než zmáčkl spoušť. Nakonec zaplatil poplatek za lov tří daňků a navíc pokutu za odstřel nepovolené zvěře.
MUFLONKA NAMÍSTO MUFLONA
O podobné náhodě se můžeme dočíst v průvodcovské zprávě z r. 1959 o lovu muflona u Ústí nad Labem. Belgický host tam ze vzdálenosti asi 100 kroků vystřelil na muflona. Beran stál ve vysoké trávě a po ráně se zlomil v ohni jako podťatý. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl z nástřelu odejít. Přesto lovec s doprovodem vyčkali obvyklou čtvrthodinku, jak říkají nepsaná myslivecká pravidla. Když host dokuřoval třetí cigaretu a jeho průvodce již vyhlížel úlomek, muflon se zvolna zvedl, nejevil známky postřelení a odcházel. Na úvahy nezbývalo mnoho času, bylo potřeba přesně namířit a znovu vystřelit. Po další ráně na komoru zůstal beran v ohni. Záhada byla objasněna teprve po ohledání nástřelu: leželi tam mufloni dva, přesněji řečeno muflon a muflonka. Nabízí se následující vysvětlení: první rána, která smrtelně zasáhla berana, zřejmě nezneklidnila muflonku ležící poblíž. Ta později náhodou vstala a byla ulovena jen nedopatřením.
ZAJÍC A BAŽANT PO RÁNĚ
Věříte, že lze střelit jednou ranou zajíce a bažanta? Podařilo se to jednomu zahraničnímu lovci za poněkud neobvyklých okolností.
V r. 1960 dva švýcarští lovci nestihli odlet z domova a přicestovali k nám, teprve když jejich skupina trávila volný den po dvou honech. Přivítali proto nabídku improvizovaného lovu pro dva střelce, při němž by se jeden z nich – novopečený myslivec – procvičil před účastí na reprezentačním honu, který se měl konat následující den. Volba padla na bažantnici Zámeček u Kroměříže, kde nikdy nebyl problém narychlo sehnat dva honce se psem a vyrazit. K lovu postačil odlehlý cíp bažantnice, vklíněný do kukuřičného pole, takže nemusela být obava ze zneklidnění zvěře před hlavním honem.
Zatímco zkušenější z lovců si počínal velmi zdatně, nováček ani nemusel vysvětlovat, že ještě nikdy na bažanta nestřílel. Sem-tam trefil zajíce, ale na bažanty vystřílel bezmála dvě desítky nábojů bez jediného úspěšného zásahu. Oba lovci se však náramně bavili, obdivovali práci psa a neúnavně lovili až do soumraku. Nevzdávali se naděje na zahlédnutí alespoň jednoho bažanta královského, jimiž se honosily právě bažantnice na jižní Moravě.
Těsně před setměním pes vyhnal zajíce, který kličkoval mezi stromy a hledal spásu ve vysoké trávě. Zatím neúspěšný lovec na vzdálenost asi 40 kroků „hodil“ ránu do místa, kde podle vlnící se trávy tušil zajíce. V ohni však kromě zajíce zůstal i bažant královský, který se shodou okolností připletl zajícovi do cesty ...
Nevyznám se v počtu pravděpodobností, ale dovoluji si tvrdit, že střelit jednou ranou zajíce i bažanta královského se podaří málokomu na světě!
Každý myslivec ví, co je myslivecká latina. Jsou to rozmanité, neobyčejné příhody myslivců, doplněné či přikrášlené smyšlenými detaily tak, aby byly co nejzajímavější. Níže uvedené lovecké příhody však nemají s mysliveckou latinou vůbec nic společného. Jsou skutečné a svědecky prokazatelné – čestné slovo!
RYS ZA DESET MINUT
Neuvěřitelná historka o rysovi má v mém loveckém zápisníku datum 10. dubna 1957, přihodila se tedy před půlstoletím.
Ten, kdo v r. 1957 zalistoval v ceníku loveckých akcí Čedoku pro zahraniční zájemce, mohl zjistit, že odstřel rysa stál 150 dolarů. Nízká cena byla v ceníku uvedena zřejmě jen pro zpestření loveckých možností v tehdejším Československu. Neznám lovce, který by se zřekl lovu tak vzácné zvěře, i kdyby stál třeba dvojnásobek. Jen kvůli rysovi k nám ovšem cizinci nikdy nepřijeli. Zaručit někomu z nich odstřel rysa, i když u nás tehdy žil ve slušném počtu, by bylo nezodpovědné. Rys totiž dobře vidí – odtud také jeho druhové jméno – a ještě lépe slyší. K návnadě nebo ke stržené kořisti se vrací jen při nedostatku potravy, a i když poměrně pravidelně dodržuje své spády, je tak opatrný, že jeho ulovení bývá více dílem náhody než střeleckého umění. Pravděpodobnost, že příležitostný host uloví rysa, uváděli lesníci v poměru 1:1000. V dubnu 1957 to však bylo docela jinak.
Zahraniční lovec přijel do Beskyd především na lov tetřeva v toku. Kolem Tanečnice, kde byl ubytován, se právě válela hustá mlha, která znemožňovala úspěšný lov tetřeva. Jako na zavolanou přišla zpráva, že asi 40 kilometrů od Radhoště někde u Čeladné našli lesníci čerstvé stopy rysa. Po ruce je i lesník, který dovede rysa přivábit, a čeká se jen na hosta, s nímž je potřeba neprodleně přijet.
Sníh, prozrazující rysovy stopy, byl již rozbředlý a ležel jen na severních svazích. Do setmění zbývaly pouze dvě tři hodiny, mlha byla jako na podzim – prostě podmínky, že by na rysa nešel ani největší optimista. My však ano: terénní vůz jsme prohnali rozbahněnými lesními cestami a na místo srazu dorazili před setměním. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že lovec nepoužije posed, nýbrž vyčká na stanovišti, odkud přehlédne okraj houštiny i přilehlou paseku.
Asi za deset minut po rozchodu padla rána a padl i rys. Řeknete si, že jsme ho tam přivázali, ale na mou duši ne! Když lesní podruhé zavábil, rys se objevil na kraji houštiny a poté zalehl do malého dolíku tak, že mu vyčnívala jen hlava. Ze vzdálenosti asi 50 kroků jej zasáhla střela, která mu přerazila levý horní špičák a uvízla v čelisti. Měl hmotnost 29 kilogramů, byl to tedy pořádný chlapík!
Pro úplnost bych měl správně popsat, jak se podařilo rysa přivábit. Ale nezlobte se, to je tajemství, které jsem se zavázal nevyzradit. Navzdory všem pochybovačům mohu jen potvrdit, že skutečně existuje způsob, jak vábením vylákat z úkrytu i tak opatrnou šelmu, jako je rys. Je to tajemství, které si odnesl do „věčných lovišť“ i náš rys.
TŘI DAŇCI JEDNOU RANOU
Do obory Veltrusy nedaleko Kralup nad Vltavou směřovali zahraniční lovci na lov daňků. V prosinci r. 1960 jsem doprovázel belgického hosta, který tam předvedl „kousek“, jenž si zaslouží podrobný popis.
Zmiňovaný host získal povolenku k lovu tehdy nejsilnějšího daňka veltruské obory. Při pochůzce oborou jej našoulal, nevyčkal však na pokyn doprovodu a vystřelil v okamžiku, kdy stál vyhlédnutý lopatáč uprostřed tlupy. Nepomyslel na to, že poloplášťová střela se může roztříštit a zasáhnout další zvěř. Daněk zůstal v ohni, ale další dva byli poraněni natolik, že museli být dostřeleni. Výsledek lovu: tři daňci jednou ranou. Byla z toho velká nepříjemnost, i když zjevně nešlo o zlý úmysl hosta. Ten se za svoji ukvapenost omluvil a uznal, že měl předvídat důsledky ukvapené rány dříve, než zmáčkl spoušť. Nakonec zaplatil poplatek za lov tří daňků a navíc pokutu za odstřel nepovolené zvěře.
MUFLONKA NAMÍSTO MUFLONA
O podobné náhodě se můžeme dočíst v průvodcovské zprávě z r. 1959 o lovu muflona u Ústí nad Labem. Belgický host tam ze vzdálenosti asi 100 kroků vystřelil na muflona. Beran stál ve vysoké trávě a po ráně se zlomil v ohni jako podťatý. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl z nástřelu odejít. Přesto lovec s doprovodem vyčkali obvyklou čtvrthodinku, jak říkají nepsaná myslivecká pravidla. Když host dokuřoval třetí cigaretu a jeho průvodce již vyhlížel úlomek, muflon se zvolna zvedl, nejevil známky postřelení a odcházel. Na úvahy nezbývalo mnoho času, bylo potřeba přesně namířit a znovu vystřelit. Po další ráně na komoru zůstal beran v ohni. Záhada byla objasněna teprve po ohledání nástřelu: leželi tam mufloni dva, přesněji řečeno muflon a muflonka. Nabízí se následující vysvětlení: první rána, která smrtelně zasáhla berana, zřejmě nezneklidnila muflonku ležící poblíž. Ta později náhodou vstala a byla ulovena jen nedopatřením.
ZAJÍC A BAŽANT PO RÁNĚ
Věříte, že lze střelit jednou ranou zajíce a bažanta? Podařilo se to jednomu zahraničnímu lovci za poněkud neobvyklých okolností.
V r. 1960 dva švýcarští lovci nestihli odlet z domova a přicestovali k nám, teprve když jejich skupina trávila volný den po dvou honech. Přivítali proto nabídku improvizovaného lovu pro dva střelce, při němž by se jeden z nich – novopečený myslivec – procvičil před účastí na reprezentačním honu, který se měl konat následující den. Volba padla na bažantnici Zámeček u Kroměříže, kde nikdy nebyl problém narychlo sehnat dva honce se psem a vyrazit. K lovu postačil odlehlý cíp bažantnice, vklíněný do kukuřičného pole, takže nemusela být obava ze zneklidnění zvěře před hlavním honem.
Zatímco zkušenější z lovců si počínal velmi zdatně, nováček ani nemusel vysvětlovat, že ještě nikdy na bažanta nestřílel. Sem-tam trefil zajíce, ale na bažanty vystřílel bezmála dvě desítky nábojů bez jediného úspěšného zásahu. Oba lovci se však náramně bavili, obdivovali práci psa a neúnavně lovili až do soumraku. Nevzdávali se naděje na zahlédnutí alespoň jednoho bažanta královského, jimiž se honosily právě bažantnice na jižní Moravě.
Těsně před setměním pes vyhnal zajíce, který kličkoval mezi stromy a hledal spásu ve vysoké trávě. Zatím neúspěšný lovec na vzdálenost asi 40 kroků „hodil“ ránu do místa, kde podle vlnící se trávy tušil zajíce. V ohni však kromě zajíce zůstal i bažant královský, který se shodou okolností připletl zajícovi do cesty ...
Nevyznám se v počtu pravděpodobností, ale dovoluji si tvrdit, že střelit jednou ranou zajíce i bažanta královského se podaří málokomu na světě!