HNÍZDOVÝ ZPŮSOB ZALESŇOVÁNÍ NENÍ ZCELA ZAPOMENUT
Ing. Jiří Šindelář, CSc. - VÚLHM Jíloviště-Strnady
Některým lesníkům starší generace je z literatury i lesnické praxe dobře znám tzv. hnízdový způsob zalesňování. Jde o postup, který koncem 40. a v letech 50. do Československé republiky pronikl v souvislosti s tzv. Lysenkovou agrobiologií a “mičurinskými” směry ve šlechtění rostlin. Metoda byla T. D. Lysenkem, tehdejším významným pracovníkem v Sovětském svazu, navržena pro zalesňování v ruských a ukrajinských stepních a lesostepních oblastech, především v souvislosti se zakládáním ochranných lesních pásů.
Hnízdový způsob zalesňování měl v prostředích s nízkým úhrnem srážek zejména ve vegetační době a s vitálním nelesním rostlinstvem zajistit úspěšné výsledky převážně pro kultury dubů. Původně byl tento způsob orientován na síje, později byl rozšířen i na sadbu. V souladu s tehdejšími tezemi o mezidruhové a vnitrodruhové konkurenci rostlin a o stadijním vývoji měly kultury dubu v hustých hnízdech s použitím velkého počtu kladených žaludů nebo sazenic na relativně malé ploše do 1 m2 vytvářet vhodné prostředí a odolávat tlaku buřeně. Dále bylo navrženo, aby odolnost výsadeb k buřeni byla podpořena výsevy z tzv. krycích kultur, zpravidla obilovin.
“Hnízdový” způsob síje žaludů nebyl navržen až v souvislosti se zakládáním ochranných lesních pásů v tehdejším SSSR. Byl pozorován jako přirozený proces různými lesníky již v obdobích před první světovou válkou. Dub je významný zástupce druhů dřevin s těžkými semeny, která při úrodách spadají v porostech pod matečné stromy. Zásadní význam pro vznik náletů je proniknutí semenáčků do minerální půdy. Tento proces je však často znesnadňován relativně mocnými vrstvami hrabanky a humusu. V přirozených, převážně dubových lesích některých částí Ruska je proces podporován aktivitami černé zvěře. V podzimním období, v převážně dubových lesích, černá zvěř rozrývá vesměs v menších ploškách půdu při hledání potravy. Rozrytá půda představuje vhodné prostředí pro klíčení opadalých žaludů. Naznačeným způsobem vznikají v lesích nerovnoměrně rozmístěné hloučky mladých doubků. Na základě četných pozorování využil již Ogijevskij (1911) tento princip k návrhu tzv. hnízdové metody umělého zalesňování. Podle Ejtingena (1950) vzniká kontaktem mezi vzniklými semenáčky úzká kooperace v boji proti buřeni, při vytváření vhodného mikroklimatu a srůstáním kořenů jednotlivých stromků. Tyto skutečnosti mohou, podle názoru autora, pomocí hloučků hustě vzrostlých jedinců překonat nepříznivé podmínky prostředí, a udržet rostliny ve stepních a lesostepních oblastech. Původní koncepce hnízdové síje žaludů byla rozšířena i na sadbu a to nejen pro duby, ale i pro některé další lesní dřeviny.
HNÍZDOVÝ ZPŮSOB V ČESKOSLOVENSKU
Hnízdový způsob zalesňování vzbudil, v souvislosti s propagací sovětského hospodářství, vědy a výzkumu, pozornost i v tehdejší Československé republice. Tuto skutečnost dokumentuje i řada článků různých autorů, zejména v 50. letech. Hnízdový způsob zalesňování síjí, ve větším rozsahu sadbou, byl kromě dubu použit i u dalších dřevin, např. u borovice lesní. Zkoušen byl jak v rámci lesnického výzkumu, tak i v praxi, a to zejména v souvislosti se zalesňováním holin po kalamitách (např. Křivoklátsko). V roce 1953 vydalo tehdejší Ministerstvo lesů a dřevařského průmyslu (MLDP) dokonce oficiální směrnice pro zakládání lesních kultur hnízdovým způsobem. Bylo založeno mnoho pokusných výsadeb a o způsobech práce, výsledcích a o vývoji založených kultur referovala v tisku řada autorů, např. Holubčík 1953, Chroust 1958, Mareš 1968, Volná 1955, 1957, Zakopal 1955 aj. Jde vesměs o informace o kulturách v mladém věku, zpravidla jen několik let po výsadbě. Výsledky byly většinou hodnoceny jako proměnlivé, jen v některých případech pozitivní. V pracích se např. zdůrazňuje (Chroust 1958), že výsadby na úrodných a vlhčích stanovištích se většinou neosvědčily. Přijatelnější výsledky bylo možno konstatovat na některých extrémních stanovištích rozsáhlých kalamitních holin na Křivoklátsku (Zakopal 1955), kde kultury, hnízdově založené většinou borovicí a v některých případech i dubem, odolávaly v prvních letech po výsadbě útlaku buřeně.
Hodnocení hnízdových výsadeb v pokročilejších fázích vývoje se uskutečňovalo jen ojediněle. Jako příklad lze uvést pozorování řadových a hnízdových kultur borovice lesní ve věku 15 let. Hnízda byla volena pětičetná na ploškách 1 x 1 m, při rozestupu hnízd (středy plošek) 1,80 m. Výsledky hodnocení (Šindelář 1969) naznačují, pokud jde o jednotlivé ukazatele (výškový a tloušťkový růst, tvárnost kmene, tloušťka větví, šířka a tvar koruny), spíše příznivější výsledky pro výsadbu řadovou (spon 1,20 x 0,60 m). Jde zejména o utváření koruny, jemnější ovětvení, ale i větší průměrné výšky. S ohledem na nepřesvědčivé výsledky výsadeb hnízdovým způsobem a ojediněle i hustých síjí dubu v ploškách vydalo tehdejší MLDP - hlavní správa lesů v roce 1966 informační zprávu č. 15, která se zabývá hodnocením výsledků prací. Zdůrazňují se zejména nedostatky, jako jsou značné mezery mezi hnízdy, které ovlivňují vyklánění a jednostranné zavětvení okrajových stromků v hnízdech. Dále se konstatuje, že hnízdový způsob výsadeb svádí k používání slabých sazenic, což je spojováno se značnými ztrátami na kulturách. Od hnízdového způsobu zalesňování se v Československu v následujících letech postupně upustilo. Podobně tomu bylo i v tehdejším SSSR, kde byl tento způsob zalesňování předmětem kritiky v tisku.
RENESANCE V POLSKU
Hnízdový způsob zalesňování, specificky sadba sazenic dubu, se během posledních 10 let dočkal určité renesance v souvislosti s racionalizačními opatřeními při zakládání lesních porostů. Propagátorem tohoto postupu je J. Szymanski (1994, 1996), který vychází ze známých zkušeností získaných v Rusku a na Ukrajině. Některé porosty, které byly v dřívější době v Polsku i mimo území Polska založeny, převzal k dalšímu sledování.
Vhodnost této metody se ovšem v součas-nosti posuzuje poněkud jinak, než tomu bylo v minulosti. Převažují hlediska ekonomická, především pracovní a nákladová. Jedním z významných impulsů pro uplatňování hnízdové sadby dubu byl neuspokojivý stav porostů s převahou dubu v Polsku v sedmdesátých a dalších letech tohoto století, značné plochy nezalesněných holin, zejména v drobných selských lesích. Pro nezájem majitelů, nedostatek pracovních sil a finančních prostředků, z důvodů organizačních i jiných docházelo k tomu, že kultury, pokud byly vůbec založeny, byly nedostatečně ošetřovány nebo bylo ošetřování zcela zanedbané. Především rychlé zabuřenění na úrodných, minerálně bohatých půdách mělo za následek úhyn nebo znehodnocení kultur. Hnízdová sadba (síje pro citlivost k podmínkám prostředí není uvažována a doporučována) má představovat úsporný, málo náročný způsob zakládání porostů, který vede k úsporám materiálu, pracovních sil a finančních nákladů až po fázi výchovných zásahů typu čistek a probírek. Uvažuje se výsadba sazenic dubu v rámci hnízd na ploškách maximálně do 1 m2, v počtu asi 20 jedinců ve sponu 20 až 25 x 20 až 25 cm. Hnízdový způsob zalesňování dubových kultur by podle názoru autora (Szymanski) měl nalézt v současnosti, specificky v Polsku uplatnění jako postup pracovně a finančně nenáročný, zejména v drobných lesích soukromých a komunálních.
PODNĚTY K REALIZACI
Přesto, že hlavním impulsem pro “renesanci” hnízdového způsobu zalesňování jsou hlediska ekonomická, autor (Szymanski 1996) zdůrazňuje i nadále, že v hnízdech existuje určitá sounáležitost mezi jednotlivými doubky, zejména ve vztahu k dotírající buřeni. Dochází ke vzniku příznivého mikroklimatu v hnízdech. Pozorování a hodnocení, dnes již ve věku až 38 let, naznačuje, že vývoj rostlin v hnízdech je pozitivní. Lze výrazně omezit boj proti buřeni a do značné míry i proti škodám zvěří. Výchovné zásahy lze redukovat a první práce je třeba obvykle realizovat až ve věku kolem 20 let. Pokud jsou hnízda malá, a to i menší než 1 m2, dochází k tomu, že se jako hospodářsky hodnotný jedinec, nadějný pro další vývoj porostu, diferencuje ze souboru doubků v hnízdech pouze jeden exemplář. Zakládání větších hnízd nepovažuje autor za vhodné s ohledem na to, že by docházelo k podpoře a diferenciaci dvou nebo více jedinců, k jejich kompetici, což by se mohlo negativně projevit v jejich růstu (vyklánění kmínků, křivost, nepravidelný vývoj korun aj.).
Počet hnízd zakládaný na jednotce plochy může být variabilní v souladu s cíli, které zalesnění sleduje. Obvykle se počet pohybuje mezi 200 až 400 hnízdy na 1 ha. Předpokládá se, a zkušenosti z polských pokusů tento předpoklad ve značném počtu případů potvrzují, že výplň mezi hnízdy, tvořená pionýrskými dřevinami, včetně druhů keřovitého růstu, se může dostavit spontánně a vhodně fungovat jako zápojné prostředí. V případech, kdy spontánní nálety pionýrských, případně i jiných dřevin nelze reálně očekávat, se počítá s výsadbou dřevin vhodných na stanovištích doubrav a bukových doubrav. Přichází v úvahu zejména lípa malolistá, která v polských podmínkách relativně málo trpí okusem zvěře a na plochách se udržuje i bez ochrany.
SOUČASNÉ MOŽNOSTI APLIKACE
Szymanski (1994, 1996) publikoval zkušenosti s hnízdovými výsadbami dubů v Polsku i v zahraničním tisku, mimo jiné ve SRN a demonstroval některé plochy při exkurzích, i mezinárodních. Vesměs pozitivní výsledky prací byly impulsem k tomu, že postupy byly ověřovány, zejména v SRN, řadou dalších autorů, a to nejen pro dub, ale i pro řadu dalších dřevin, mimo jiné i pro smrk, douglasku, borovici aj. (např. Kenk 1988, 1990 aj.). Počítalo se s tím, že relativně málo pracná a nákladově nepříliš náročná metoda zalesnění, by v oblastech, kde významnou složkou porostů je dub, mohla přispět k urychlenému zalesnění holin, které vznikly účinky orkánů “Vivian” a “Wiebke” v některých oblastech SRN v roce 1990 a vichřice “Lothar” v roce 1999 (Strobel 2000). Výsledky pokusných nebo ověřovacích výsadeb, zakládaných v různých variantách a modifikacích, zejména pokud jde o počet hnízd na jednotce plochy, velikosti hnízd, počty a vyspělost sazenic v hnízdech, byly až dosud publikovány četnými autory a to pozorováním v poměrně mladých kulturách, zpravidla do 10 let. Princip hnízdových výsadeb resp. pomístných výsadeb byl v řadě případů výrazně modifikován a uplatňován zejména jako výsadby v hloučcích nebo menších skupinách, realizovaných v hustších sponech nebo i obvyklými, běžně užívanými postupy. Koss (1998) aplikoval princip hnízdových výsadeb i ve formě podsadeb pod clonou uvolněných, především borových porostů. Informace, které vyplývají z publikovaných prací (Gussone, Richter 1994, Magold 1998, Mutto 2000, aj.) nejsou jednotné a zcela srovnatelné s ohledem na způsob provedení výsadeb, specifické prostředí a vývojovou fázi založených kultur. Hustý způsob zalesnění, především dubem, tak jak byl v původních koncepcích navržen a ověřován v Polsku, není na základě získaných zkušeností obecně doporučován.
Pozitivně hodnoceny jsou však obvykle některé základní principy tohoto postupu. Jde především o koncepci tzv. pomístného nebo bodového zalesnění holin, případně nelesních půd, která spočívá v tom, že hlavní dřeviny cílové druhové skladby jsou v biogrupách, podle podmínek různé výměry a různě početných, vysazovány pouze na místa předpokládaných “cílových” stromů v době mýtní zralosti porostu. Podle podmínek mohou být “biogrupy” hlavní cílové dřeviny obsázeny vhodnou dřevinou nebo více druhy, které mají tvořit meliorační event. zpevňující prostředí, nebo může být volný prostor ponechán pro spontánní nálety dřevin, zejména pionýrské povahy. Předpoklady pro vznik spontánních náletů mohou být podporovány i případným oplocením zalesňované plochy. Naznačené principy zalesnění, zejména holin po kalamitách, mohou mít i významný ekonomický efekt (úspora sazenic, práce, finančních nákladů na založení kultur a péči o výsadby, včetně výchovy ve fázi čistek, prvních, případně i dalších probírek). Techniku práce zalesnění pomístně, spíše než v hnízdech, v hloučcích detailně charakterizoval a analyzoval po stránce biotechnické a ekonomické zejména Gocke (1998). Modifikaci prací pro horské a vysokohorské oblasti švýcarských Alp naznačil Schönenberger (1987).
Informace uvedené v tomto článku nepředstavují v žádném případě názor nebo doporučení opakovat pokusy nebo provozní výsadby většího rozsahu s hustým způsobem zalesnění v tom pojetí, jak se v ČR realizovalo v 50. a 60. letech. I když totiž iniciátoři renesance hnízdového zalesnění dubu - Szymanski a některé dílčí práce dalších autorů, především ze SRN, charakterizují výsledky jako pozitivní, mohou být některé principy navrženého postupu předmětem diskusí. Jde např. o problém, zda počet několika málo set jedinců (200 až 400), které se ze založených hnízd na ploše již kolem 20 až 30 let věku diferencují, stačí pro dopěstování potřebného počtu cílových stromů až do mýtního věku, specificky u dubu, kde se jedná zpravidla o období minimálně 140, často i více let. Během dalšího vývoje po řadu desetiletí mohou být některé stromy ohroženy, případně zničeny, nebo nemusí v pozdějších fázích vývoje splňovat žádoucí kritéria kvality. V těchto případech by pak nemusela být k dispozici žádoucí náhrada, což by mohlo vést k výraznému snížení hospodářské hodnoty porostu. Podobné diskusní úvahy o celkové hodnotě produkce porostu mohou být na místě i v případech, kdy výplň mezi relativně rozmístěnými velmi malými hloučky na ploše by měla být tvořena relativně krátkověkými pionýrskými dřevinami podprůměrné hospodářské hodnoty.
VYUŽITÍ V ČESKÉ REPUBLICE
Přes tyto skutečnosti mohou být některé základní principy charakterizovaných postupů, zejména aplikací ověřovaných ve SRN, podnětné i pro lesní hospodářství v ČR. Jde především o princip pomístného zalesnění hlavními cílovými dřevinami ve formě nikoli malých hnízd, ale hloučků či menších skupin v rozmístění, odpovídajícímu předpokládanému počtu a rozestupu cílových stromů v dospělosti. Několik jedinců z hloučků nebo malých skupin z výsadeb v tradičních sponech, by se mělo v porostu udržet až do fáze výběru nadějných či cílových stromů a to jako rezerva pro event. náhradu vybraných stromů v případě, že tyto stromy budou poškozeny, zničeny a nebudou v dalších fázích vývoje již vyhovovat požadavkům. V souvislosti s naznačenými postupy může představovat další impuls pro lesnický výzkum i praxi kompletování pomístných výsadeb cestou přirozené obnovy pionýrských dřevin nebo jiných vhodných druhů, jejichž nálety na plochu lze očekávat. Tyto možnosti dokumentují ne zcela ojedinělé příklady expanze pionýrských dřevin na holiny nebo nelesní půdy v různých oblastech, např. modřínu na nelesní plochy na některých lokalitách severní Moravy a Slezska, břízy na některé kalamitní holiny v Krušných horách, borovice lesní na holiny ze sousedních porostů náletem bočním aj. Některé zkušenosti, zejména ze zahraničí (Švýcarsko, Německo) dokládají z řady lokalit vznik náletů na holinách zvláště v případech, kdy plochy byly oploceny a eliminovány tak škody zvěří okusem.
Určitou formu “hnízdové sadby” na holinách, nebo v uvolněných porostech může představovat výsadba některých dřevin, které mají tvořit příměs, k pařezům, např. u smrku případně dalších dřevin mezi kořenové náběhy. Jde o postup, který je v praxi znám a který může být podle zkušeností perspektivní s ohledem na relativně příznivé mikroklimatické poměry, zejména na zabuřenělých plochách a sníženou, jednostrannou konkurenci buřeně. Jde o způsob sadby, realizovaný většinou sazečem, který byl v minulosti i předmětem výzkumu s pozitivními výsledky a to již v období před druhou světovou válkou (Svatoš, nepublikováno).
“Pomístný” způsob zalesňování spojený s relativně malými počty sazenic vysazovaných na jednotku plochy, případně i ne zcela rovnoměrným rozmístěním míst výsadby po ploše, nelze v ČR v současnosti v provozním měřítku aplikovat s ohledem na platné právní předpisy. Vyhláška č. 82/1996 Sb., o genetické klasifikaci, obnově lesa, zalesňování a o evidenci při nakládání se semeny a sazenicemi lesních dřevin stanoví minimální hektarové počty sazenic pro zalesnění podle jednotlivých druhů dřevin (příloha č. 8 vyhlášky). Vyhláška vyžaduje, až na výjimky, rovnoměrné rozmístění sazenic po ploše a maximálně 15 % pomocných dřevin (§ 16, odst. 6 vyhlášky). Reálné je proto pouze ověřování po linii lesnického výzkumu a formou poloprovozních výsadeb. Bylo by vhodné ověřovací výsadby založit v několika alternativních variantách v různých ekologických podmínkách. Výsledky, pokud by byly pozitivní, by mohly představovat příspěvek k racio-nalizaci lesního hospodářství z hlediska biologického, pracovně technického a finančně ekonomického.