Zima v malém lese a probírky
Zdeněk Kadlus
Roční cyklus polních prací dříve většinou automaticky přesouval kácení v malém lese a odvoz vytěženého dřeva na zimní měsíce. Nebylo to však jen s ohledem na volnou pracovní sílu obyvatel venkova i na nutnost “zaměstnat” koňské potahy. Dřevo tažené v době vegetačního klidu je kvalitnější než mimo něj, zejména u listnatých dřevin.
Povrchové kořeny a jejich náběhy jsou také méně citlivé na poranění vzniklé při vyklizování dřevní hmoty a tím i vůči infekci dřevokaznými houbami než v době mízy. Přiměřená výška sněhové pokrývky také ochraňuje přirozeně vzniklé podrosty pod clonou mateřských porostů při jejich dotěžování.
Přibližovací linky
Neméně důležité je usměrňovat pohyb pokácené dřevní hmoty od pařezu na odvozní místo, ať již pomocí koňského potahu, nebo mechanizačního prostředku. Jde tu o tzv. soustřeďování, v prvé fázi o vyklizování na přibližovací linku a ve druhé o přibližování po ní na odvozní místo, na skládku (dočasnou nebo trvalou). Přibližovací linky se umísťují šikmo k odvozní cestě. Rovněž směr kácení se volí šikmo k přibližovací lince. Zkracuje se tak dráha výřezu nebo celého kmene a zároveň se tak zajišťuje plynulý přechod k lince a z ní k odvozní cestě. Protože linky slouží delší dobu, vyplatí se jejich síť důkladně promyslet. Vkládají se na vzdálenost 40 až 50 m, pro některé mechanizační prostředky i menší (až na 20 m podle požadavků dodavatelské firmy). Pro orientaci při směrovém kácení je užitečné přibližovací linky označit žlutými nebo oranžovými páskami, a to na stromech při nich stojících ve výši očí, které jsou skloněné ve směru přibližování. To ovšem platí pro kteroukoliv roční dobu. U prořezávek toto opatření nebylo nutné, neboť pokud se vytěžený materiál zužitkovává, lze jej vynášet ručně.
Výchovné zásahy
O hlavních zásadách výchovných zásahů pro jednotlivé dřeviny se hovořilo v předchozích statích v souvislosti s prořezávkami mlazin až tyčkovin, tedy v porostech, které dosud nedosáhly hranice hroubí (tloušťky 7 cm s kůrou ve výšce 130 cm). Tato pravidla mohou být vodítkem i v probírkových porostech, kde však vzniká svým způsobem nová situace. Za vývojové fáze mlazin až tyčkovin se výrazně snižoval počet jedinců na jednotku plochy, ať již přirozeným výběrem či zásahem člověka. Přírůst do výšky se blížil své kulminaci, pokud ji ovšem nepřekročil a nezačal zvolňovat svou rychlost. Zatímco výšková diferenciace probíhala oběma směry, nyní směřuje převážně dolů. Pokles počtu jedinců na jednotku plochy se zpomaluje. Tím se i zmenšuje počet možných i vhodných náhradníků za stromy vytěžené v úrovni. I dotyk korun, zápoj, se obnovuje pomaleji. Proto se také volí delší interval, v porostech přibližně padesátiletých pět let a v porostech okolo sedmdesátky sedm let. V průměru tedy připadá na jeden rok pětina až sedmina plochy probírkových porostů. V malém lese však doporučuji projít každoročně celou plochu a odstranit napřed stromy uschlé a usychající, poškozené škůdci, zlámané nebo i vyvrácené. Pak teprve lze uskutečnit vlastní výchovný zásah sledující zlepšení růstových podmínek i kvality porostu po všech stránkách, jakož i získání předmýtní výtěže. Při kratším intervalu se ještě nemusí projevit očekávaná reakce a naopak při delším není snadné odhadnout, jak se po uskutečněné probírce budou vyvíjet jednotlivé stromy a tím i celé porosty. Je to asi tak, jako když hospodář prodal špatnou dojnici řezníkovi a dobrou si ponechal pro další chov.
Principy výchovy
Hlavní principy porostní výchovy lze shrnout následovně: spočívají buď v odstraňování (selekci) jedinců z jakýchkoli důvodů nežádoucích (záporný výběr - jakost porostů se zlepší okamžitě) nebo naopak v podpoře jedinců žádoucích (kladný výběr). Pak vytváříme do budoucna příznivější růstové podmínky pro kvalitnější porostní složky a tím jejich zvýšený podíl na výsledném složení porostu. Sadař tvaruje koruny řezem, nožem i pilkou. V lese také může hospodář v kultuře nebo začínající mlazině vyjednotit dvoják nebo později odstranit suché větve a pahýly, aby předešel tvorbě vypadavých suků nebo snížil riziko infekce dřevokaznými houbami (zejména u borovice nebo listnáčů). V lesním porostu jsou však jeho nástroji světlo a stín, které ovládá přiměřeným usměrňováním zápoje, dotyku korun. Pokud jde o objem hmoty vytěžených stromů, upravuje tzv. zakmenění. Při stejném počtu pokácených stromů je tento zásah daleko výraznější, zaměří-li se na úroveň než na podúroveň. A naopak stejný objem vytěžené dřevní hmoty poskytne menší počet stromů pokácených v úrovni než v podúrovni. Snížením zápoje v úrovni se zvýší přívod světla ke korunám a srážek v půdě. Podpoří se tak přirůstavost jednotlivých stromů, což se projeví větší šířkou letokruhů. Vypěstují se tak tlustší a tím i cennější sortimenty za kratší dobu. Na druhou stranu se podnítí i zvětšování korun do šířky. Zejména u listnáčů tak stoupne relativně podíl větví na úkor užitkového dřeva, hroubí, v celkovém objemu vyprodukované biomasy. Překročí-li tento zásah přípustnou mez, může se snížit přírůst celého porostu. I zde tedy platí úsloví o “zlaté střední cestě”.
Nastíněné zásady ovšem nelze uplatňovat paušálně, ale musí se přizpůsobovat momentálnímu stavu jednotlivých porostů co do jejich věku, stavu i předchozí výchovy. Je nutno počítat i s tím, že případné zpeněžení získaného materiálu v porostech nižšího a často i středního věku zpravidla nepokrývá vynaložené náklady na kácení, soustřeďování a odvoz vytěžené dřevní hmoty, pokud se neděje svépomocí a pro vlastní potřebu. Jsou však “investicí”, která se vrátí až v budoucnu - ovšem za předpokladu, že malý les je rodinným majetkem, který přechází z generace na generaci.
Adresa autora:
Ing. Zdeněk Kadlus, CSc.
ČLS při SLŠ Hranice,
Jurikova 71, 753 01 Hranice