Stoleté dobrodružství
Jan Bercha, David Vaca
Ing. Jan Pinc, lesnický odborník a spisovatel, oslaví 100. narozeniny. Kolébku mu rodiče poprvé rozhoupali v Lišově u Hluboké nad Vltavou 8. prosince 1906. Za celé století se osud nejstaršího českého lesníka houpal někdy tak, jak chtěl pan Pinc sám, a někdy, jak chtěl někdo úplně jiný. Život je krásný a pan inženýr Pinc to dobře ví už sto let. Staré zlaté časy Rakouska, noblesní první republiku, marasmus let padesátých, to vše má pod kůží zapsáno.
Mladého Jana Pince k lesnictví přivedli rodiče. V roce 1921, v mladé československé republice, se právě otvírala Střední lesnická škola v Písku. Pan Pinc tehdy dal na rozhodnutí svých rodičů a přihlásil se ke studiu na této škole. Měl štěstí a nezbytnou dávku nadání, a jak sám říká: „Bylo nás asi 300 zájemců, možná ještě víc, z toho vybrali jenom 30 lidí, neříkám že všechny ty nejlepší, ale já jsem se mezi ně dostal. nastoupil jsem do lesnické školy a tam jsem studoval čtyři roky do roku 1925.“
Po úspěšném absolutoriu školy ale byla mezi lesníky velká krize v uplatnění. Pan Pinc měl však dobrého strážného anděla a po několika pokusech se dostal ke službě na arcibiskupském statku v Týně nad Vltavou. Správci ukázal značnou dávku sebevědomí při řešení úkolů a dostal se k zapracování ke staršímu, zkušenějšímu revírníkovi.
Na revíru Semenec se snažil o prosazení znalostí, jež získal ve škole. Prosazoval ústup od holosečí, jak bylo již tehdy moderní, ale v tom se dostával do konfliktu se staršími lesníky.
Po zaučení mu bylo svěřeno vyhotovení hospodářského plánu, a čím více pronikal do lesnictví, tím více mu bylo jasné, že chce pokračovat ve studiu lesnictví na Českém vysokém učení technickém v Praze.
Na arcibiskupském statku však o mladého Pince velmi stáli a nabídli mu stálé zaměstnání. Pan Pinc místo rád přijal uvažuje, že by mohl ve studiu pokračovat i při službě.
Arcibiskupské statky
Arcibiskupské lesy tehdy znamenaly asi 1800 ha. „Byl to takový dohasínající feudalismus,“ říká Ing. Pinc. „Pro venkovany jsme my z kanceláře byli páni. Ne, že by práce nebyla zajímavá, ale nijak zvlášť mne nebavila a cítil jsem, že potřebuji změnu.“ Proto se dal mladý lesník Pinc zapsat na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze. Každý týden dojížděl do školy a sbíral další zkušenosti. Školu však navštěvoval bez vědomí nadřízených a cesty do Prahy kryl návštěvami plodinové burzy a dalšími služebními povinnostmi. Když se to dozvěděl ředitel statku v Týně, rozhodl se studentovi pomoci a zařídil jeho přeložení na ústřední ředitelství do Prahy.
„Tak mě přeložili do Prahy na ústřední ředitelství, ale já tam byl nešťastný. Viděl jsem samé frátery okolo sebe, kanovníky, ačkoliv dnes přiznávám, že to byli velmi vzdělaní pánové. Bylo jich 12 kanovníků, říkalo se jim ‘Vaše milosti‘, každý se jim klaněl. Já byl demokraticky vychovaný, já jim vždycky řekl jen ‘Dobrý den‘ a podobně. Oni však o mě měli dost zájem, vždycky se mě na leccos vyptávali. Nejzajímavější z kanovníků byl doktor Stanovský, zpovědník manželky Ferdinanda dęEste, hraběnky Chotkové.
Chodil k nám do centrální kanceláře, každý den si tam vykouřil cigaretu, pobavil se a když jednou mluvil se mnou, tak mi řekl: ,Podívejte se, tohle se mi tady nelíbí, že sedíte tady v kanceláři a přitom studujete. To bychom měli nějak udělat, abyste mohl dostudovat v klidu. Já jsem říkal, že dostuduji i při tomto zaměstnání. Ale on se mě tak ujal. Tak mi velkoryse dali dvouměsíční dovolenou, abych klidně dostudoval.“
Studia v Praze ukončil Jan Pinc v r. 1933 a dnes na ně vzpomíná jen v dobrém. Na škole tenkrát působili jedineční odborníci – profesoři Sigmond, Jirsík, Kaisler, Nechleba, Sallač a další. Vesměs šlo o známé osobnosti z praxe, od nichž bylo co se učit.
Lesníkem v Praze
Po škole pracoval čerstvě graduovaný lesní inženýr nadále v ústředním ředitelství arcibiskupských statků v Praze. Zabýval se mnoha záležitostmi, na nichž závisela celá hospodářská správa statků. Vytvořil služební řád a přebudoval strukturu pražského ředitelství. Úřad, kde se projednávaly nejen věci provozního charakteru statků, ale i církevní záležitosti, byl posléze z pohledu dohlédacího rozdělen a dohlížel na něj jak arcibiskup (ve věcech církevních), tak zemský úřad (ve věcech hospodaření na majetcích statků). Ing. Pinc se, jak říká, stal zaměstnancem země české, a dále jej řídil zemský lesní inspektor.
„Ředitelství arcibiskupských statků vždy udržovalo velké styky s Pražským hradem. Já jsem skoro denně potkával starého pána, jak jsme říkali Tomáši G. Masarykovi. On chodil buď pěšky, nebo ho vezli automobilem do Hvězdy, kde nasedl na koně a tam se projížděl. Když šel pěšky, tak jsem si dával pozor, abych jej pozdravil. On zasalutoval, odpověděl na pozdrav a za ním šel nepozorovaně detektiv.“
Z mnoha příhod působení v Praze je pro některé hlavním jevištěm hrabalovské první pivní sanatorium.
„Masaryk, když se vrátil do Prahy jako prezident, tak mu museli připravit slavnostní oběd apod. Tenkrát mu byl ceremoniářem doktor Guth-Jarkovský, ale neměl ještě personál. Když se jednalo o první Masarykův oběd, tak neměli vůbec kuchaře. Jako studenti jsme chodili do tzv. prvního pivního sanatoria, to bylo v Nerudově ulici nahoře, my se tam setkávali jako pátečníci. Tam byl hostinský Kouba a ten udělal tenkrát první oběd pro Masaryka. Říkali jsme mu pan profesor, protože on učil na nějaké kuchařské škole.“
Na arcibiskupství se mladý Ing. Pinc setkával s různými diplomaty, šlechtici, významnými osobami. Seznámil se tam také s tehdejším bulharským velvyslancem.
„Měl tři dcery. Jednou mi povídal, že by byl rád, kdybych je zavedl do studentské společnosti. On sám taky studoval v Praze, mluvil velice dobře česky, tak věděl, že je nutné, aby se seznámily se zdejší společností a zdejší kulturou. Já tyto tři dívky zavedl mezi studenty a jednou jsme udělali hausbál v našem pivním sanatoriu. To byla taková podlouhlá hospůdka, jedno pianino a vrzal tam jeden houslista, v rohu Malostraňáci hráli karty. Já zavolal panu vyslanci, že pořádáme bál na Malé Straně, ale vyjevil jsem mu, o co jde, aby neměl obavy. Byl velmi rád, a tak jsem autem odvezl naše tři bulharské dámy. V pivním sanatoriu to již bylo objednané tak, aby když dívky vstupovaly, začali hrát jejich oblíbenou bulharskou píseň. Holky z toho byly překvapené, viděly sice zakouřenou hospodu, ale líbilo se jim to, byly spokojené. Druhý den mi pan vyslanec telefonoval a moc mi děkoval za doprovod. To byla taková moje studentská vzpomínka.“
U arcibiskupských statků Ing. Pinc vydržel do konce druhé světové války a následného poválečného kvasu. Tehdy se na ředitelství začaly odehrávat změny vyvolané převratem společenských a politických poměrů. Ke konci války dostal dobrou pracovní nabídku od Lichtenštejnů. Pro množící se špatné zprávy se ji ale v červenci r. 1945 rozhodl nepřijmout Stále častější informace o přípravě zákona o zabavování majetku Němců, zrádců a kolaborantů se totiž ukázaly jako pravdivé.
Jáchymovské intermezzo
Německý konfiskovaný majetek bylo nutné obhospodařovat, a tak se objevilo mnoho pracovních příležitostí. Z mnoha nabídek si Ing. Pinc vybral jedinou a nakonec zakotvil v Jáchymově.
„Vzal jsem ženu, abychom věděli, jak to tam vypadá. Doprava byla mizerná, jeli jsme vlakem a první zastávka byla Chomutov. Po spatření tohoto města žena věděla, že tady nebude. Jeli jsme poté do Karlových Varů. V Karlových Varech byl už lesní rada Vrabec, tak jsme jeli do Jáchymova. Přišel jsem na správní komisi, tam byl předseda Placatka a vedle něj tajemník, můj známý učitel z Týna nad Vltavou. Když mě viděl, měl radost a jmenoval mi, kdo je tady všechno z mých známých.
Když jsem přebíral lesy, všude jsem potkával sovětské vojáky, ti mě zastavovali, zdržovali, tak jsem byl dost na rozpacích, jestli jsem nevlezl do sovětského pekla. Za chvilku se ukázalo, že okupují celý Jáchymov. Co mi zbylo. Rusky jsem dost dobře uměl, tak jsem šel do Karlových Varů a přímo na šéfa NKVD. Řekl jsem mu, že jsem lesmistrem města Jáchymova, zastavují mě tam vojáci a nemůžu vůbec úřadovat. On mi dal vizitku a řekl, že tohle mi stačí. Tu vizitku jsem mockrát ukazoval, ta mi otevírala dveře všude.“
Po čase se však ukázalo, že Jáchymov se pro své nerostné bohatství stane předpeklím koncentračních táborů pro nedobrovolné havíře. Takové prostředí není zdravé pro nikoho, ani pro ty, kteří se na ploty dívají zvenčí.
„V tu dobu byla možnost při hrazení bystřin. Nikdy jsem to sice nedělal, ale jsem technicky vzdělaný. Přešel jsem na centrálu, která byla v Chotkově ulici. Byla to kancelář pro Prahu-východ a tam jsem se stal vedoucím hrazení bystřin pro tuto oblast. Hrazení bystřin se přetransformovalo v meliorace, a to bylo peklo! Jmenovali mě šéfem pro akci Vltava 3. Znamenalo to odvodňování, úpravu velkých toků, mostky, propustky, velký tok se hradil, dláždil se apod. Akci jsem dotáhl do konce, kolaudoval jsem ji, čestně jsem z toho vyšel. Tím jsem skončil s Vltavou 3. To byla akce asi za 80 milionů korun, tedy velká akce.“
Marasmus budování socialismu
Pan Pinc se bohužel nevyhnul všem nástrahám tehdejšího režimu a na nějaký čas se stal nedobrovolným hostem několika koncentračních táborů.
„Jednoho dne přišli, ukázali vizitku a zatkli mě. Šli jsme ke mně do bytu, tam udělali domovní prohlídku a byl jsem zavřený a nevěděl proč. Odvezli mě do Vykmanova u Jáchymova. Pořád jsem chtěl vědět, proč jsem zavřený. Nakonec mě odvezli do Karlových Varů a tam jsem viděl, že je tam zavřený celý můj úřad z Jáchymova, všichni hajní, kočí, všichni tam byli. Potom mě odvezli na Slovensko, do Báňské Bystřice.
Tam se stavěla nová cementárna Tam jsem se, pro své technické vzdělání, stal stavbyvedoucím cementárny. Dotáhl jsem to až do konce. Když jsem to všechno udělal, tak přišla kolaudace a vyznamenání. Po ní měla být veliká oslava a všichni budou propuštěni na svobodu. Až na mě. Zkrátka mě tam potřebovali.“
Po propuštění z vězení, kde Ing. Pinc strávil spoustu času kvůli údajnému podezření ze špionáže v čase, kdy sloužil v Jáchymově, se pokoušel najít uplatnění. Po dlouhých peripetiích se dostal zpět ke svému mateřskému podniku, melioracím.
Zpět na svobodě
„Tam jsem skončil svoji kariéru, ale ta byla ještě dlouhá. Snažil jsem se zachraňovat každý pramen, každou studánku, co jsem mohl.
Důchodu jsem se dočkal v Ústavu pro vědecké soustavy hospodaření. Zde jsem viděl, jak se tam vědecky pracuje. Byl jsem bývalý civilní inženýr, tak jsem si řekl: ,Tady se to musí otočit, tady se to musí dělat jinak.ę Navázal jsem styky s předsedy JZD. Jeden chtěl, abych zrušil meze, druhý chtěl, abych je zachoval, třetí chtěl, abych udělal ochranné pásy. Já jsem všem vyhověl, pokud to šlo.“
Ačkoliv pan Pinc odešel do důchodu již před 30 lety, stále se věnuje myslivosti i lesnictví. Jistě si vzpomenete i na nedávnou recenzi na dílo Svědectví lesnických map v našem časopise. Seznam jeho tvůrčí činnosti vydá na několik listů papíru. Jeho nejdůležitějším dílem je Historie lesnického školství. Všechny předchozí publikace začínaly první republikou. Z knihy Jana Pince víme, že veškeré lesnické školství je v podstatě německé a je převzaté do dnešní doby.
Nyní jubilant tráví svůj čas v Domově sv. Karla Boromejského v pražských Řepích, kde o Ing. Pince pečují po jeho nedávném úrazu ruky.
„Měl jsem život dobrodruha a také mohu říci, že jsem žil mezi dobrodruhy. Nikomu bych nepřál některé věci, jež jsem prožil. Ale vše jsem přežil a věřím, že to tady taky přežiji,“ stále žertuje veselý pan Ing. Jan Pinc.
Přejeme mu vše nejlepší k jubileu a věříme, že své narozeniny oslaví ve veselosti, která je mu vlastní.