LDF musí hledět víc do budoucna než do historie
Po prvním měsíci ve funkci
- Ve funkci děkana jste od začátku listopadu. Jaké jsou Vaše dojmy a co je jinak oproti tomu, co jste očekával?
Jeden z mých předchůdců ve funkci, emeritní děkan prof. Simanov, tvrdí, že vše vypadá jinak z hlediště a jinak z jeviště. Já jsem měl možnost se dlouhá léta seznamovat s fakultou z pohledu sedícího či tleskajícího diváka, nikdy jsem nebyl na jevišti v okamžiku, kdy se otevře opona. Myslel jsem si, že fakultu znám dokonale, protože na ní pobývám od roku 1989, tedy 17 let. Přesto mě měsíc v této funkci přesvědčil o tom, že to zdaleka není pravda. Souvisí to s tím, že máme jako instituce velké rezervy ve vzájemné komunikaci a ve vzájemném informování se, ať už se jedná o horizontální nebo vertikální komunikaci. Než jsem nastoupil do funkce děkana, tak jsem vykonával téměř čtyři roky funkci předsedy akademického senátu. To je čestná a odpovědná funkce, protože akademický senát fakulty je jedním ze samosprávných orgánů fakulty. Myslel jsem si, že z této pozice jsem se dostal téměř ke všemu. Není tomu tak. Přesto si myslím, že mé dojmy zhruba odpovídají tomu, co jsem předpokládal a co jsem očekával.
Jenom jsem netušil, že pocítím tak obrovský odpor vůči jakékoliv změně na fakultě. Jako relativně mladší člověk mám možná tendenci věci uspěchat nebo jim nedat ten správný čas, na druhou stranu já jsem vstupoval do funkce s naprosto jasným volebním programem. Stál jsem o to, abych byl zvolen děkanem fakulty a po jmenování do funkce jsem volební program začal 1. listopadu realizovat. Spoustu lidí překvapilo, že jsem neuhnul, že jsem se nenechal zkorumpovat mocí či penězi a že na svém volebním programu trvám. Problémy, se kterými jsem konfrontován, mohou částečně souviset s mojí profesní historií. Jsem původně graduovaným lesníkem a shodou okolností jsem přešel ke dřevařině, proto nejsem pro všechny úplně čitelný.
- Co bylo pro Vás hlavním impulsem, abyste kandidoval na děkana?
Hlavním impulsem byla skutečnost, že jsem v předešlém období neměl možnost přiložit ruku k dílu v takovém rozsahu, v jakém jsem si myslel, že by to bylo možné. Kandidoval jsem z toho důvodu, že jsem přesvědčen o tom, že znám výchozí situaci fakulty, mám jasnou vizi o tom, kam bychom se měli dostat, a mám představu o tom, jaké cesty bychom mohli volit.
Jakkoliv považuji lesnickou a dřevařskou fakultu za významnou vzdělávací a výzkumnou instituci v národním i mezinárodním kontextu, existuje řada oblastí naší činnosti, ve kterých máme rezervy. Všechny připravené kroky směřují k cíli učinit z lesnické a dřevařské fakulty pracoviště, které je konkurenceschopné v 21. století. LDF má úžasnou historii, spoustu úspěchů a významné renomé v řadě vědních disciplín. Nejsem si ale úplně jist, že to je pracoviště, které bylo připraveno na změny, jež nastaly po roce 2004/2005, spojené s přistoupením k EU a změně postavení některých tradičních odvětví národního hospodářství.
- Za dobu, co působíte více „na očích“, jste získal pověst suverénního člověka s často radikálními názory, tudíž se dá očekávat, že se proti vám na fakultě zvedne vlna názorové opozice. Myslíte, že Vám to bude dělat problémy, a jak se s tím chcete vyrovnávat?
V rámci fakulty jsem opozici měl, mám a vždycky budu mít a domnívám se, že je to dobře. Síla instituce je dána vyváženou rovnováhou, dynamickou rovnováhou mezi protiklady. Je jenom otázka, jaké zbraně se volí při prosazování názoru té či oné lobbistické nebo nátlakové skupiny. Řídící orgány fakulty jsou definovány zákonem o vysokých školách (zákon 111/1998 Sb.) a jedná se zejména o akademický senát, děkana, vědeckou radu a tajemníka fakulty. Kromě zákonných norem máme schválené vnitřní předpisy fakulty a univerzity a já jsem si dal do vínku je dodržovat. S případnými problémy se chci vyrovnat periodickým hodnocením organizačních jednotek (ústavů) a pracovníků, a posuzováním jejich výkonů ve vztahu k podílům na zdrojích financování. Domnívám se, že není úplně normální, když akademický pracovník, aby splnil své povinnosti, pracuje 12 a více hodin denně, nemá žádné prázdniny a toto vyžaduje i po mladší generaci. Z mého pohledu to souvisí to s tím, že ve všech materiálech na úrovni EU, OECD a České republiky se volá po větší profesionalizaci vysokých škol, minimálně na úrovni jejich řízení. Děkan je svým způsobem manažer, ale já jsem amatérem bez manažerského vzdělání, já jsem v prvé řadě akademickým pracovníkem zabývajícím se vzdělávací a vědecko-výzkumnou činností. Nechci vykonávat funkci děkana pět dní v týdnu 8 a více hodin denně, ale chci oddělit výkon funkce děkana od všech svých povinností, které jsem doposud dělal a které si chci ponechat.
Co je třeba změnit a co zachovat
- Jaké hlavní cíle jste si při nástupu do funkce stanovil?
Transformovat fakultu do konkurenceschopné, moderně řízené, dynamicky se vyvíjející instituce v rámci možností terciálního vzdělávání v České republice. Jsem si vědom toho, že stávající postavení lesnických vzdělávacích institucí v České republice není trvale udržitelné. Klade se čím dál tím větší důraz na profesní vzdělávání, tzn. uplatnitelnost studentů na trhu práce, a větší propojení s průmyslovou sférou a transfer poznatků do průmyslu. Cesty, které k tomu vedou, jsou dány transformací vzdělávací soustavy s větším důrazem na projektovou přípravu studentů, na schopnost argumentace, individuální tvůrčí schopnosti a umožnění studentům se profilovat. Jako možnou variantu vidím rozvolnění studia např. zavedením modulární a blokové výuky tak, abychom na univerzitě vytvořili podmínky pro zapojení odborníků z praxe, abychom sem “přitáhli” kolegy z ostatních zahraničních institucí, kteří sem nemohou přijet učit předmět, jenž je vyučován celý semestr. Takovýto model funguje např. ve Skandinávii, ve Spojených státech, ale v tomto duchu jsou transformovány i některé instituce tradiční, nejblíže k nám je to BOKU Vídeň. Myslím si, že jsme hodně konzervativní, že se díváme spíš do minula, že vycházíme z dobrých tradic, opěvujeme Konšela, Opletala, ale neuvědomujeme si, že se zcela změnily sociálně-ekonomické podmínky, ve kterých tehdy vzdělávací instituce a průmyslová odvětví fungovaly.
V čem máme stále velký prostor pro zlepšení, to je práce se studenty, s talentovanými studenty, jejich motivace, zapojení do výzkumu. V řadě případů není student chápán jako partner, občas k němu přistupujeme jako k pasivnímu subjektu vzdělávání. Dále je třeba posílit rozvoj integrovaných vědeckých pracovišť - v řadě případů se dubluje činnost některých laboratoří. V neposlední řadě je nutné se zaměřit na podporu kvalifikačního růstu zaměstnanců, zvýšit atraktivitu fakulty novými mezioborovými studijními programy a zlepšit její prezentaci na veřejnosti.
- Tato předsevzetí jsou asi do značné míry otázkou financí...
To si nemyslím, protože z veřejných zdrojů nedostáváme malý příspěvek na naši činnost. Je otázkou, do jaké míry jsme schopni tento příspěvek efektivně přerozdělovat. Jedním z mnoha mých cílů je, aby finanční prostředky, které přijdou na univerzitu se studentem, šly až na tu organizační jednotku (např. ústav), která zabezpečuje jeho vzdělávání. Jinými slovy jde o zavedení a dodržování pravidel.
- Jaké hlavní problémy trápí fakultu v současnosti?
Zejména mizerná propagace včetně personálního vystupování. Dále špatná motivace vlastních pracovníků a někdy jejich malá pružnost a konzervativizmus vyjádřený neochotou ke změnám. Vysvětlím. Fakulta doposud systematicky nebudovala svůj mediální obraz, jako instituce jsme silně zanedbali public relations. Udělám všechno pro to, aby se to změnilo.
Jménem fakulty mohou hovořit lidé, kteří k tomu nejsou delegovaní, a vzniká tak její nekonzistentní obraz. Někdo fakultu chválí, jiný fakultu haní. Stojím o to, aby se „špinavé prádlo“ pralo na fakultě, ale navenek musíme vystupovat jako jednotná celistvá instituce. To je naše slabina.
- Co především vám vadilo na předchozím vedení fakulty?
Především absence pravidel, jistá anarchie, která na fakultě fungovala. Špatná motivace pracovníků. Třetí bod, který mi zásadně vadil, bylo, že se vedení fakulty zaobíralo téměř výlučně každodenní operativní agendou a v zásadě rezignovalo na koncepční činnost. Domnívám se, že posláním vedení fakulty je přitom zejména strategické řízení, plánování a příprava vizí a koncepcí.
- Plánujete nějaké významné organizační či personální změny?
Lesnické obory jsou – bez ohledu na to, jestli hovoříme o České republice – konzervativnější než obory jiné. Je to dáno jak mimořádnou tradicí oboru systematicky rozvíjeného od dob napoleonských válek, tak každodenním stykem s předmětem zájmu, stromem a porostem stromových individuí, které jsou svojí dlouhověkostí naprosto specificky odlišné od předmětu zájmu většiny jiných oborů. Proto sousloví „významná organizační či personální změna“ bude jinak chápáno v oblasti softwarového inženýrství a jinak v oblasti lesnictví, dřevařství a krajinářství. To, co je pro jiné obory normální, tj. že svět se točí a my se točíme s ním, tedy že významné změny tady byly, jsou a budou, je pro některé z pracovníků LDF MZLU v Brně velmi nenormální, kdy normálním se jím jeví prostinké „vždyť jsme takto byli devadesát let, proč bychom takto – rozuměj beze změny – nemohli být i dalších 90 let“. Takže na vaši přímou otázku není pro mne lehké přímo odpovědět. Sám za sebe si myslím, že skutečně významná změna vypadá jinak. Na druhé straně však nezakrývám, že pro značnou část akademické obce se o významné změny – v jejich systému priorit, stimulů a motivací – jednat bude.
- Jakou pozici bude dále zastávat doc. Slonek, váš předchůdce?
Emeritní děkan Slonek má pracovněprávní vztah s fakultou na dobu určitou do konce roku 2006. Od nového kalendářního roku jsme se dohodli, že se bude profilovat v jiné oblasti, než je činnost pro LDF.
Bez ohledu na naše rozdílné priority je nepochybné, že se doc. Slonek významnou měrou podílel na profilaci fakulty během svého devítiletého působení ve funkci děkana. Domnívám se, že svůj historický úkol pro fakultu splnil. Za měnících se sociálně-ekonomických podmínek převzala vedení fakulty jiná generace.
- Uvažujete o nějaké změně struktury studijních oborů?
Ano. Postrádáme obecně vícero interdisciplinárních, mezioborových studijních programů. Kupříkladu takový program, který by vytvářel rozhraní mezi lesnictvím a dřevařstvím. Chybí tady studijní program, který by se více zabýval využitím biomasy pro energetické účely. Takových studijních programů můžeme jmenovat tisíc a jeden. Jisté změny je nutné dosáhnout i u současných studijních programů, minimálně v hledání jiného poměru mezi předměty povinnými a volitelnými.
Nutností do budoucna je udržet pokud možno co nejvíce rozkročené nohy, tzn. rozvíjet vzdělávání na všech našich pilířích - lesnickém, krajinářském, dřevařském a nábytkářském. Jsme ale nuceni reagovat na měnící se poptávku ze strany studentů a zvyšující se konkurenci v terciálním vzdělávání. Proto do budoucna připravujeme další nové studijní programy, které nám mohou pomoci vyvážit změny ve studentských preferencích.
- Máte nějakou zpětnou vazbu ze strany studentů? Máte představu o tom, jak hodně vnímají vedení fakulty?
Studenti to chápou všechno trošičku jinak. Se studenty bych rád zachoval korektní vztahy, na rozdíl od svého předchůdce jsem se s nimi začal pravidelně scházet. Moje představa je scházet se pravidelně každý měsíc ne u kulatého stolu s vybranou skupinou, ale pokud možno se všemi. Za nejefektivnější komunikaci považuji bezprostřední setkávání se z očí do očí. Ve vztahu ke studentům se snažím změnit představu děkana jako někoho nedotknutelného, kdo stojí na vrcholu pyramidy. Naopak, studenti jsou pro mne partnery.
Před tím, než jsem byl zvolen, jsem byl se studenty ve velmi úzkém kontaktu, protože mě zajímalo, jak vidí lesnickou a dřevařskou fakultu. Je zde relativně malá část studentů, řekněme 10–20 %, kterým osud a fungování fakulty leží na srdci. Naopak podle univerzitních studií je více než 70 % studentů jedno nejen, co se na fakultě děje, ale dokonce jaké studijní programy studují. Zdá se, že přicházejí na vysokou školu jenom kvůli titulu. Souvisí to s tím, že se v minulosti preferovala kvantita proti kvalitě. Studenty jsem nepotěšil, když jsem jim řekl, že má kritéria jsou jiná. Chceme zavést bakalářské programy a elitní výběrové navazující magisterské programy, ne každý bakalář bude v budoucnu automaticky pokračovat do magisterského studia.
- Jakým směrem by se měla ubírat výzkumná činnost na fakultě?
Domnívám se, že my bychom měli být schopni na určité úrovni obsadit všechny profilující oblasti – multifunkční pojetí lesnictví, tvorbu a ochranu přírody a krajiny, zpracování dřeva a výrobky ze dřeva, tvorba obývaného prostředí člověka a energetické využití biomasy. Žádnou nevyvyšovat, žádnou neponižovat, protože všechny dohromady vytvářejí kompletní mozaiku, ucelený systém. Základní směr výzkumné činnosti vidím v interdisciplinárním holistickém přístupu založeném na studiu různých aspektů výše naznačených oblastí z pohledu strategie trvale udržitelného rozvoje společnosti.
- Jakou cestou chcete dosáhnout zvýšení podílu aplikovaného výzkumu?
I kdybychom nechtěli, jsme k tomu nuceni zřizovatelem. Hovoří se o reformě vysokoškolského vzdělávání s orientací na vzdělání směrem k inovacím a spolupráci s malým a středním podnikáním. Ukazuje se, že vědecké publikace nejsou hnacím motorem evropské ekonomiky, ale důraz začíná být kladen na patenty, inovace a technologický transfer. Odborná praxe o nás bude stát tehdy, když jí k něčemu budeme, když naše výsledky budou použitelné. Je potřeba odlišovat výzkum základní, bez kterého by nebylo výsledků nebo znalostí, které je potom možno aplikovat a přesunout do praxe v podobě konkrétních nástrojů, v podobě uchopitelných technologií. K naší chybě praxe po tomto přístupu volá a my jsme často hluší.
Quo vadis, české vysoké lesnické školství?
- Vezmeme-li české vysoké lesnické školství jako celek, co si myslíte, že je jeho hlavním neduhem?
Hlavním neduhem je podle mého názoru uzavřenost fakult a vysokých škol v České republice. Podle posledního šetření OECD (Country Note – Czech Republic, Tématické hodnocení terciálního vzdělávání v ČR, listopad 2006, pozn.) ve 20 zemích EU dopadla Česká republika nejhůře vzhledem ke svému nejkonzervativnějšímu a nejuzavřenějšímu modelu vzdělávaní. Svým způsobem jsou vysoké školy zapouzdřeny, vystačí si samy se sebou, jsou spokojeny samy se sebou.
Tím, že České republika vstoupila do EU, se pro nás staly konkurenty další vzdělávací instituce v Evropě. Na druhou stranu si myslím, že vysoké školy přispívají významně k regionálnímu rozvoji, tzn. že je načase začít se otvírat i z pohledu podpory rozvoje regionu.
- A jaký hlavní problém podle vás zažívá v současnosti školství jako takové?
Za neštěstí považuji, že k transformaci nebo reformě vzdělávací soustavy České republiky se přistoupilo odzadu, tzn. od vysokých škol. Základní i střední školy, jejichž zřizovatelem zůstaly kraje, se od reformy odtrhly. Naši studenti jsou tak dobří, jako jsou studenti připraveni ze středních škol. Pokud poklesne úroveň vzdělání na středních školách, samozřejmě se to projeví i u nás a my to neovlivníme. Současně je nutné vzít v potaz rostoucí konkurenci vyšších odborných škol a vysokých škol neuniverzitního směru.
- Myslíte si, že je pravdivé tvrzení, že naše lesnictví a lesnické vzdělávání je v Evropě jedinečné a je považováno za vysoce kvalitní?
Domnívám se, že to stále pravda je a zůstane to pravda za předpokladu, že zůstane zachován tradiční model lesního hospodářství. Na tento model máme napasovány naše studijní programy i základní směry výzkumu. Jsem hrdý na to, že mohu být zaměstnancem lesnické a dřevařské fakulty, přesto si myslím, že se okolní sociálně-ekonomické podmínky posouvají směrem, na který nemusíme být úplně připraveni.
- Máte nějakou představu o tom, jak vnímají zdejší model výuky zahraniční studenti?
Zahraniční studenti si zpravidla nevybírají instituci, oni si vybírají konkrétní obor, v lepším případě konkrétního člověka. Totéž se děje i z naší strany směrem k zahraničním partnerům; je to tak, jako všude jinde v životě. Lidé se nepotkávají proto, že jsou představiteli nějakých formalizovaných struktur, ale proto, že si mají co říct. Potkávají se jako lidé nebo jako odborníci. Neformální styk se zahraničními univerzitami tak funguje mnohem lépe než ten formalizovaný.
Pro zahraniční studenty existuje z naší strany dočasné omezení dané tím, že dosud nemáme akreditován ucelený studijní program v anglickém jazyce. Nemyslím si, že je to dáno neochotou pracovníků, spíše tu existují jisté systémové bariéry.
- Myslíte si, že by absolventi lesnických fakult měli vykonávat např. práci hajných či polesných?
Hajný – rozhodně ne. Polesný – těžko říci. Každý zaměstnavatel včetně státního podniku zvažuje efektivitu, tzn. “co mi přinese drahý zaměstnanec s vysokoškolským titulem na místě, které s přehledem může zvládnout absolvent střední odborné školy?”
Na druhou stranu si myslím, že vzdělávání rovná se moc a zaplať pánbůh za to, že každý má rovnou šanci vzdělání získat. Ve mně často svádí boj dvojí přístup: první umožňuje vzdělání každému bez ohledu na to, jestli najde uplatnění na trhu práce, vedle toho druhý přístup: „vzdělávejme jenom takový počet studentů, kteří se skutečně uplatní v daném oboru.“ Vzdělanostní Evropa a vzdělanostní ekonomika vyžaduje znalosti, a schopnosti jsou nezbytné nejen v práci, ale i pro život. Když se přestaneme vzdělávat, naše myšlenky začnou upadat. Alvin Toffler, současný myslitel, říká: „Negramotní ve 21. století nebudou ti, kteří neumí číst a psát, ale ti, kteří se neumí učit.“ Mluví mi z duše. Nemyslím si proto, že odborné vzdělávání a priori v rámci terciálního vzdělávání v České republice předpokládá, že každý absolvent vysoké školy najde uplatnění v tom oboru, který vystudoval. Domnívám se, že vysokoškolské studium jako takové plní svoji funkci pro každého jednoho studenta či studentku tím, že ho učí pracovat s informacemi, vytvářet si vlastní názor, vytvářet argumentační bázi, a být schopen myšlenky rozumnou, slušnou, přesto asertivní formou sdělit druhým.
- Obligátní otázka - mají u nás opodstatněnost dvě lesnické fakulty?
Každá fakulta má právo na svou existenci, pokud je schopna získat studenty, tzn. nadchnout je svými studijními programy, což ovšem znamená, že se obě lesnické fakulty budou muset každá jinak vyprofilovat.
Lesnická a dřevařská fakulta, za kterou mohu mluvit, se bude profilovat v uchopení celého procesu trvale udržitelného obhospodařování lesa a krajiny a využití dřeva jako suroviny 21. století. Domnívám se, že by lesník neměl skončit na hranici porostu, neměl by skončit na expedičních skladech, mělo by ho zajímat, jaké jsou potřeby zpracovatelů, aby jim třeba dřevo pěstoval „na míru“. Stejně tak zpracovatele by mělo zajímat, za jakých podmínek je dřevo produkováno. Neměly by to být dva antagonistické tábory, protože mají společného jmenovatele, a tím je surovina.
- A jakou máte strategii vztahů s pražskou fakultou?
Vzájemného respektu. Myslím si ale, že je nejvyšší čas, abychom se spojili minimálně v oblasti lesnictví a nabízeli cosi, co bych nazval „být nezávislým arbitrem“. Nemyslím tím rozhodčího v ringu. Myslím tím instituce, které nezaměřují své aktivity jenom v krátkodobém horizontu, ale poukazují na možná úskalí oborů a navrhují jejich řešení. Kdo z nás může garantovat, že např. lesnictví za deset, dvacet, padesát let zůstane stejné, jako je známe dnes? V té době ale naši absolventi budou ještě stále v produktivním věku.
- Jste pro, nebo proti zavedení školného?
Odpověď má dvě roviny. Za prvé, jestliže na jednoho studenta jde z veřejných zdrojů příspěvek podle náročnosti oboru mezi 30–60 tisíci korun na rok, tak školné (pokud by mělo být sociálně únosné) s tím nic zásadního neudělá a univerzity to ve svých rozpočtech téměř nepoznají. Za druhé ale školné, byť by bylo symbolické, významným způsobem změní přístup studenta ke vzdělávání. To platí vždycky a všude - co dostane člověk zadarmo, toho si neváží, a takto studenti bohužel zpravidla ke vzdělávání přistupují. Z tohoto druhého důvodu jsem zastáncem školného.
Je naše lesnictví v krizi?
- V současné době je z mnoha stran slyšet, že lesnictví jako obor se nachází v krizi, mj. v souvislosti s tím, co se v posledních letech dělo u státního podniku LČR. Jak to vnímáte vy?
O krizi bych nemluvil, to je silné slovo. Každopádně lesnictví jako obor ztratilo své výsostné postavení jako oblast národního hospodářství, jako průmyslové odvětví. Podtrhávám slovo „průmyslové“, protože převládají tendence buď tradicionalistů zachovat lesnictví tak, jak si ho pamatujeme z druhé poloviny minulého století, nebo environmentalistů, pro které produkční funkce není prioritou. K dobrému stavu lesnictví nemusí přispívat časté změny v managementu Lesů ČR, s. p. Cech lesníků se tak může cítit dehonestován, protože řada lidí – lesníků, chápe lesnictví jako poslání, ne jako zaměstnání. Lesníci si zaslouží za to, co dělají, aby se jich někdo zastal, aby někdo na významné půdě pronesl plamennou řeč, ať už je jí poslanecká sněmovna, nebo lesnická fakulta. Pevně věřím, že tuto roli fakulty začnou plnit a že se lesníků jako cechu začnou zastávat.
- Dotýká se vás (fakulty) nějak přímo současná lesopolitická situace?
Přímo ne a je to škoda. My bychom možná měli fungovat jako semafor na křižovatce. Měli bychom svítit červenou v okamžiku, kdy se domníváme, že se dějí nepravosti, a naopak svítit zelenou tehdy, když si myslíme, že tudy cesta vede a že je to prospěšné.
- Co vidíte jako zásadní problém dřevozpracujícího průmyslu u nás a jeho návaznosti na lesnictví?
Lesní hospodářství ani dřevozpracující průmysl jako odvětví národního hospodářství nefungují samostatně. Jsou nedílnou součástí komplexu, který v sobě zahrnuje celkem tři skupiny subjektů. První skupinou jsou vlastníci lesů, druhou lesnické podnikatelské subjekty a třetí subjekty dřevozpracujícího průmyslu. Dohromady tyto skupiny subjektů tvoří celek, ve kterém existují přímé závislosti prosperity, což znamená, že se výkyvy jednoho ze tří článků rychle projevují dominovým efektem i na ostatních dvou článcích.
Transformace lesního hospodářství a souběžná privatizace dřevozpracujícího průmyslu vytvořily i nová pravidla vzájemných vztahů uvnitř komplexu. V současné době je lesnicko-dřevařský komplex sice funkční, ale s nízkou mírou stability systému.
- Co byste chtěl na závěr vzkázat čtenářům?
Mám-li chápat vaši otázku jako poselství odborné veřejnosti, pak snad stručně toto: brněnská fakulta přežije vše, co ji může v příštích letech potkat a přežije proto, protože je dobrá a bude ještě lepší. Nebojte se s námi spolupracovat, nebojte se k nám posílat studovat vaše děti, nebojte se s námi přít a konfrontovat ohledně rozvoje tak nádherných, hluboce duchovních a napříč celými generacemi jdoucích oborů, jako je lesnictví a jemu příbuzné obory. Jsme zde s vámi a jsme zde pro vás!
Děkuji za rozhovor (7. 12. 2006),
Veronika Lukášová