Úvodník 10/2012
Když lichtenštejnský černokostelecký lesmistr roku 1793 sepsal své „Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, ku kterémuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale hledícího přidána jsou“, jako vůbec první česky psanou odbornou lesnickou publikaci, uvedl ji krátkým mottem: „Zkušenost nás všemu vyučuje, ona jest společná matka všech lidí, jak rozumných tak sprostných, a začasté neomylnější než rozum.“
Bylo to v době, kdy vzdělání lesníků, tehdy vlastně vyučení lesníků či myslivců, bylo mnohdy na velmi nízké úrovni. Lenhart na konci osmnáctého století pociťoval bezodkladnou nutnost, aby ti, kteří se o lesy starají, zvláště pak mladí adepti řemesla lesnického, měli základní vědomosti o našich domácích dřevinách, semenářství a obnově lesa, lesní taxaci a o pracích, které se během roku mají v lese vykonat. Dnešní čtenář této nádherné knížky psané krásnou barokní češtinou v otázkách a odpovědích, jak bylo v té době u naučné literatury mnohdy zvykem, se vlastně dozví vše potřebné o lesnictví. Uplynulo dvě stě dvacet let, od té doby se objevily mnohé problémy, ale můžeme si jen přát, aby platilo, že „Lesů bedlivě hledící myslivec, když toto vznešené jméno dle zásluhy nésti a všecky povinnosti, které své vlasti, potomkům a svému svědomí splniti povinnen jest, vykonati chce...“ musí svému vznešenému řemeslu zkrátka rozumět.
Je pro nás velmi zavazující a důležité označení povolání lesnického za vznešené, které má důležité závazky, dnes bychom řekli, vůči společnosti, a musí být vykonáváno s ohledem na budoucnost. Od konce osmnáctého století se vzdělání lesníků v Evropě i v naši zemi rozvinulo do školského systému, nižších i vyšších, ale i univerzitních škol, dokonce třístupňových. Přibyly různé dílčí problémy, lesy nejsou poškozovány jen nesprávným hospodařením nebo činností průmyslu. Ptejme se však, zda vzdělání současných lesníků, jejichž vědomosti by měly být na úrovni jednadvacátého století, se všemi vymoženostmi elektroniky, použití strojů, splňuje ony hlavní požadavky výchovy ke svědomitosti a odpovědnosti vůči příštím generacím.
Lesníci si vždy vážili dvou stran jedné mince – vzdělání a zkušenosti. Tyto dva požadavky bylo nutné spojit s odpovědností. Zvláštností vznešeného povolání lesnického byl vždy komplexní, nebo módně řečeno, celostní, přístup k problémům. Jak praví jedno pěkné heslo francouzského Národního úřadu pro lesnictví „Příroda - to je naše řemeslo“. My bychom měli k tomu dodat - naše vznešené řemeslo.
Lesník není majitelem lesa, ale spíše než správcem je služebníkem dvou pánů – lesa a vlastníka lesa. Pod výrazem vlastník lesa si však musíme představit nejen toho současného majitele, ale i všechny jeho potomky. Kromě toho má však lesník odpovědnost i vůči krajině, jejíž neodmyslitelnou součástí lesy jsou.
Často však lesníci v zápalu řešení detailů, možná nikoliv nepodstatných, zapomínají na své základní povinnosti služebníka lesa. Odpovědnost těch, kteří se o les starají, je mimořádná. Vyžaduje to vzdělané, cílevědomé, ale i zkušené, pilné, odpovědné... a tak bychom mohli kupit další a další vlastnosti, které by naplnily onu vznešenost povolání, o které jsme mluvili v úvodu.