Borovice kleč

Popis druhu

Jedná se o keř vysoký 0,5–2,5 m (v kultuře může dorůst až 4 m) s poléhavými, na konci vystoupavými kmínky. Letorosty jsou zelenavé, lysé, pupeny válcovité, hnědé, silně pryskyřičnaté. Jehlice jsou po 2, tmavě zelené, 3–4 cm dlouhé, mírně prohnuté, vytrvávající 4–6 let.

Kvete prakticky každoročně, v červnu a červenci. První šištice se mohou objevit již mezi 6. a 10. rokem – samčí jsou oranžové nebo karmínové barvy, samičí fialové. Jedno pohlaví může na jedinci až úplně převládat. V případě četných samčích šištic jsou části letorostů bez jehlic. Šišky bývají vejcovité, 2–5 cm dlouhé, přisedlé nebo krátce stopkaté, souměrné podle více rovin. Na podzim prvního kalendářního roku jsou fialové a ojíněné, po dozrání koncem druhého roku pak tmavě hnědé, štítky jsou ploché a pupek je černě olemovaný. Semena vylétávají počátkem 3. roku, příp. již v teplém podzimu roku druhého. Semena jsou šedohnědá, 0,3–0,5 cm dlouhá, vejcovitá, s křídlem 2–3x delším než semeno. V 1 kg osiva je 125–200 tisíc semen. Klíčivost semen je vysoká a vytrvává několik let. Vliv na plnost semen má počasí, při nepříznivém průběhu počasí jsou semena často hluchá.

Dožívá se až několik set let. Růst je zpočátku rychlý, po 20. roce výškový přírůst výrazně zpomaluje, tloušťkový přírůst je velmi pomalý po celou dobu života. Má mohutně rozvinutý kořenový systém sestávající z povrchových kořenů, kůlový kořen chybí. Kořenová soustava dobře zpevňuje půdu.

Dřevo je těžké, tvrdé, houževnaté a silně pryskyřičné s červenohnědým jádrem.

Složitá problematika taxonomického řazení této polymorfní skupiny taxonů byla vyjasněna a podstatně zjednodušena až přijetím agregátu Pinus mugo a jeho tří samostatných, úzce vymezených druhů, resp. mikrospecií, a to: kleč horská (Pinus mugo s. str.), borovice pyrenejská (Pinus uncinata) a borovice blatka (Pinus rotundata). Pokud se autoři dřívější doby dívali na agregát P. mugo jako na jediný polymorfní druh členěný do složitého systému vnitrodruhových taxonů zejména na základě morfologie habitu jednotlivých jedinců, pak jejich klasifikace musela být nepřirozeně komplikovaná a dnes se jeví jako nejednoznačná a nevěrohodná. Předpokládá se, že za vznikem jednotlivých variet či taxonů může být schopnost borovice růst na stanovištích s úplně odlišnými ekologickými podmínkami, včetně extrémů, jako je tundra, rašeliniště, stepi a vysokohorské polohy. Jedním z odborníků, kteří se problematice taxonomického pojetí tohoto složitého okruhu věnují, je Roman Businský z VÚKOZ, v.v.i.

Pokud bychom se blíže podívali na vývoj zástupců patřících do agregátu, tak bychom mohli usuzovat, že druhy Pinus mugo s. str. a Pinus uncinata jsou vývojově starší než druh Pinus rotundata. Pinus rotundata se vydělil zřejmě až v pleistocénu, přesto je ale druhem ustáleným a dobře vyhraněným. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze také předpokládat, že výchozí třetihorní druh agregátu měl stromovitý habitus a byl morfologicky nejbližší dnešní Pinus uncinata. Šišky měl však převážně symetrické. Extrémní asymetrie šišek je u rodu Pinus považována za znak evolučně odvozený. Na území České republiky jsou autochtonní zřejmě pouze Pinus mugo a Pinus rotundata.

Taxonomické studie dřívějších let se opíraly zejména o rozdíly v morfologických znacích. Protože jsou však morfologické znaky mnohem více variabilní než znaky genetické, soustřeďovala se v posledních letech pozornost také na výzkum, který k detekci využívá genetické markery. Sledování variability pomocí analýz isoenzymů bylo provedeno například v oblasti Šumavy, kde se vyskytují jak oba naši domácí zástupci, tak zejména jejich rašeliništní kříženec Pinus × pseudopumilio. Z prove-dených analýz vyplynulo, že přibližně 97 % celkové genetické diverzity je dáno vnitropopulačně a jen 3 % připadají na variabilitu mezipopulační. Ve všech hodnocených populacích pak byla pozorována nižší heterozygotnost, než byla heterozygotnost očekávaná. Byly také pozorovány velmi malé genetické vzdálenosti mezi populacemi. Výsledky analýz šumavských populací pak byly porovnány s výsledky studie zabývající se sledováním borovice kleče z oblasti Krkonoš. Z celkového hodnocení je patrné, že větší vliv na genetickou diferenciaci populací zástupců agregátu borovice kleče v těchto dvou oblastech má geografická vzdálenost než příslušnost k taxonu.

Rozšíření

Nejsevernější výskyt kosodřeviny je v Krkonoších (už v Polsku), nejjižnější v Rodopech. Najdeme ji v následujících pohořích: Alpy, Apeniny, Dinaridy, Rodopy, Karpaty, Šumava, Krkonoše, Jizerské hory. Zajímavostí je osamělá malá arela ve střední Itálii – ve vysokých polohách pohoří Abruzzy, přibližně na zeměpisné šířce Říma. Roste v nadmořských výškách 700–2 600 m n. m.

Na Slovensku leží hranice pásma kleče většinou mezi 1 500–1 600 m n. m.; na Malé Fatře v inverzních polohách sestupuje kleč až na 700 m n. m.

Nejvýše se kleč dostává v Rodopech; v bulharských pohořích se pás kosodřeviny objevuje mezi 1 850–2 600 m n. m.

V ČR je kleč původně rozšířena pouze v subalpínském a supramontánním stupni západních Sudet – Krkonoše a Jizerské hory a ve vrcholové části Šumavy. Na Šumavě kleč roste pouze jako vrcholový fenomén a v klimaticky inverzních ledovcových karech. V Jizerských horách dosahuje svého minima na Velké a Malé Jizerské louce – 830 m n. m., maxima dosahuje na Sněžce – 1 560 m n. m.

Směs křovinných a klečových porostů s jedním nebo více poléhavými kmeny a vystoupavými větvemi na vrchovištích Krušných hor, Slavkovského lesa, Šumavy a Novohradských hor je považována za samostatný hybridní taxon Pinus × pseudopumilio s českým pracovním názvem „kleč hybridní“. Habitus má blíže ke kleči, tvar šišek k borovici blatce. K jejímu vzniku došlo pravděpodobně před více než 9 tisíci lety, v době, kdy ještě oba rodičovské druhy rostly pospolu (dnes je s hybridem místy přítomna pouze blatka).

Klečové porosty P. mugo v ostatních pohořích ČR (včetně Hrubého Jeseníku, Králic-kého Sněžníku, Beskyd) a v níže položených místech jsou výsadby kulturní. Setkáváme se u nás i s výsadbami neznámých alpských proveniencí i na lokalitách s autochtonním výskytem kleče.

Význam, možné využití dřeva a jiných produktů

Z mladých prýtů se dříve těžil terpentýn pro kosmetiku a medicínu. Její hlavní význam spočívá ve funkci půdoochranné, vodohospodářské, eventuálně protilavinové. V kultuře je vysoko ceněna v sadovnictví, kde byla vyšlechtěna řada kultivarů – „Gnom“ je kulovitý hustý keř, 1–2 m vysoký, s tmavozelenými, velmi hustými jehlicemi, „Slavini“ je polštářovitý keř, 0,3–0,5 m s poléhavými větvemi a hustými, modrozelenými jehlicemi. Využívá se často v sídlištní zeleni, veřejných zahradách, hřbitovech, na svazích u komunikací, zejména díky své lhostejnosti k podkladu, na kterém roste.

Mimo areál se osvědčila na morénách ve Skandinávii, ve stepních oblastech východní Evropy, a dokonce je použitelná i při zalesňování polopouštních území na jihu USA.

Pěstební nároky

Snadno se množí roubováním, z řízků koření špatně. Přesazování snáší dobře. Poléhavé větve v horách někdy zakořeňují, a tak postupně zmlazují rostlinu. Kleč není tolerantní k zástinu, je silně světlomilná. Na přelomu pleistocénu a holocénu měla zřejmě mnohem větší rozšíření než dnes, ale s příchodem konkurence stromových dřevin byla vytlačena na méně příznivé lokality a území nad horní hranicí lesa. Je schopna se vyrovnat s rozmanitým množstvím přístupné vody, roste na rozmanitém geologickém podloží. Kořeny kleče jsou často v symbióze s různými druhy hub – mykorhizní vztah.

Škůdci

Na hřebenech hor může působit jako limitující faktor růstu malá výška sněhové pokrývky, nad níž je kleč vystavena totálnímu obrusu sněhovými krystalky; podobně může působit i okus zvěří či dobytkem. Okus zvěří a dobytkem je častý jev; kleč však snadno tvoří náhradní prýty a vytváří jakoby zastřihované, hustě zavětvené tvary. K imisím je relativně tolerantní.

Z houbových škůdců, kteří se mohou na kleči objevit, je nutné jmenovat přípletku černou (Herpotrichia nigra), která se vyskytuje zejména ve vlhkých oblastech, většinou tam, kde leží dlouho sněhová pokrývka. Její černé mycelium pokrývá jehlice i celé výhony. Při silném výskytu jsou pak celé větve jakoby slepené. Dalšími zástupci, jejichž napadení můžeme pozorovat na jehlicích, jsou sypavka borová (Lophodermium pinastri), která způsobuje jejich hnědnutí a následný opad a rez borového jehličí (Coleosporium tussilaginis), která však opad jehlic nezpůsobuje. Opad starších ročníků jehlic může být způsoben hnědou sypavkou borovice (Lecanosticta acicola) nebo červenou sypavkou borovice (Dothistroma septosporum). Prosmolením kůry a jejím praskáním se projevuje napadení rzí borovou (Cronartium flaccidum), která po delším působení způsobuje odumření celého jedince. Odumírání konců výhonů pak může u kleče způsobovat houba Gremmeniella abietina nebo motýl obaleč prýtový (Rhyacionia buoliana).

Současný stav a opatření k podpoře

V minulosti byly klečové porosty klučeny a vypalovány, především za účelem získání dalších ploch pro pastvu dobytka, těžbu rašeliny a odvodňování. Následná eroze si však vynutila omezení pastvy a opětné zalesňování – bohužel někdy i v místech, kam kosodřevina nepatřila.

Autoři:

Ing. Vladimír Janeček, PhD.

Ing. Jana Ešnerová, PhD.

KDŠLD FLD ČZU

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto:  Vladimír Janeček