PROBLÉMY DROBNÝCH VLASTNÍKŮ LESŮ
V Lesnické práci vychází obrovské množství odborných pojednání, rad, komentářů, také ovšem diskusí a rozporů, o celkové problematice hospodaření v českých lesích. Jsou to všechno cenné příspěvky, které pozornému čtenáři vytvářejí ucelený obraz o současném lesním hospodářství.
Přesto bych chtěl poukázat na dosud opomíjenou oblast našeho lesnictví, a to na hospodaření v lesích tzv. drobných majitelů, kterým byl les navrácen v restitucích. Jde o majitele staronové nebo jejich potomky, či příbuzné. Jsou to převážně lidé v důchodovém věku, soukromí zemědělci, členové stávajících zemědělských družstev, ale také v dosti značném počtu lidé pracující v jiných profesích, kteří mnohdy bydlí dosti daleko od svých lesních majetků. Při péči o les je u všech těchto lidí rozhodující vztah k nabytému majetku, jenž může být velmi různý. Většina těchto majitelů má však jedno společné: neznalost hospodaření, neznalost praktických činností v lese. Sám jsem důchodce a vlastním necelých 18 hektarů lesa.
V republice máme asi 150 000 drobných majitelů lesů, kteří dohromady vlastní necelých 20 % všech lesů. Mnozí si myslí, že les roste sám. Většina lesníků se s tímto názorem již setkala a ví, že takovým přístupem vlastníci škodí nejen sobě samým, ale především svým lesům. Navrhuji proto uskutečnit dobrovolnou akci pro všechny majitele drobných lesů do 50 ha: nejlépe v zimním období zajistit 2-3 hodinovou terénní instruktáž či školení, a to pro menší územní obvody 3-5 obcí nebo určitý počtu majitelů. Toto praktické seznámení drobných vlastníků se základními pracemi v lese by měly realizovat okresní úřady ve spolupráci s odbornými lesními hospodáři. Někdo namítne, že tuto problematiku je možné vyřešit jednoduchou brožurkou. To, co zde mám na mysli, opravdu nejsou žádné velké teorie. Ale brožuru většinou nikdo číst nebude. Slyšené slovo, zřetelně a jasně pronesené, se uchová v paměti posluchače daleko pevněji. A také se lze na mnoho věcí ptát a diskutovat o nich. Konkrétně jde o to jednoduše vyložit a popsat praktickou každoroční hospodářskou činnost v lese, aby každý vlastník věděl, co je v jednotlivém ročním období nutno v lese sledovat a vykonávat.
Také bychom mohli slyšet námitku: "vždyť k tomuto účelu je ustanoven odborný lesní hospodář". Naprosto souhlasím. Odborný lesní hospodář je pracovník, od kterého získáme všechny potřebné pokyny a dokonce i mnoho cenných rad a informací. Myslím si, že tento vztah všude funguje a dík za to. Všechno toto je sice velice hezké, ale v životní praxi, posuďte každý sám, je naprosto nutné o svém majetku něco vědět. Jenom hlupák, ignorant nebo lenoch bude k němu lhostejný. Použiji příkladu. Když si koupíte nové auto, musíte mít řidičský průkaz a projít řidičským školením. A pak jako majitel vozidla musíte znát alespoň základní data o vozidle. Taková je logika věci. V lese jde o to, aby jeho majitel získal alespoň takové znalosti, které mu umožní vytvořit si přehled o své hospodářské činnosti a zorganizovat si ji. Odborný lesní hospodář nám nemůže denně stát za zády a radit, co máme dělat. Prosím váženou lesnickou veřejnost, aby byla shovívavá. Vše, co zde uvádím, je pro odborníky zcela samozřejmé. Ale lidé, za něž píši, většinou nic neznají nebo jen velmi útržkovitě. Proto stručně navrhuji, co zařadit do osnov případného školení: jak zacházet se sadebním materiálem, zalesňovat, pečovat o mladé kultury a chránit je před zvěří; jak a proč dělat prořezávky, probírky, nahodilé těžby; jak se bránit proti kůrovci a asanovat kůrovcové dříví; jak zakládat les na zemědělské půdě (převod ze ZPF do LPF); jak organizovat mýtní těžbu (sortimentace, odbyt dříví); jak dosáhnout přirozené obnovy; jaké povinnosti plynou ze zákona a dalších předpisů; jaké informace přináší odborný tisk (možnost odběru); kromě pořádání pravidelných školení je také nutné systematicky budovat informační a poradenský servis pro vlastníky lesů a zveřejnit adresy, na nichž bude možné tyto služby v jednotlivých regionech hledat.
Jsem si vědom, že takové školení by nebylo ničím světoborným. Také nelze počítat se stoprocentní účastí. Bylo by to jakési minimum, a to ještě malé. Předpokládám však, že by to přineslo alespoň částečné zlepšení stavu drobných lesů. Jedním z důvodů, pro které jsem se chopil pera, je to, jak naprosto nedbale, lhostejně, ba přímo lajdácky se přistupuje k likvidaci vyskytnuvších se kůrovců. Co je platné, když někdo vše hlídá, likviduje, asanuje, a druhý (nemusí to být ani lajdák, ale jen naprostý neznalec) vše ponechává až někdy na zimu nebo i ještě déle a vlastně hmyzí škůdce množí. Z vlastní zkušenosti jsem nabyl přesvědčení, že možnosti postihu jsou značně omezené. Jsme malá, značně zalidněná země, proto si nesmíme dovolit takto hazardovat ani s lesy, ani se dřívím.
V případě realizace takové akce se jistě vyskytnou i kritikové, kteří budou namítat, že orgány státní správy nemají omezovat vlastnická práva majitelů. Mohou v tom i vidět akci a nátlak ochranářských iniciativ, ty však mají v poslední době ještě méně sympatií mnohých lidí z tzv. laické veřejnosti. Ještě se musím zmínit o případném negativním postoji některých starších majitelů. Ti budou hájit způsob, kterým se hospodařilo dříve - za našich otců, kteří na podzim (též v zimě nebo v předjaří) v lese vyřezali souše a tím jejich péče skončila. Selský les byl většinou hned k poznání, protože postrádal téměř veškeré pěstební zásahy. Náš rodinný les do tohoto druhu patřil samozřejmě také. Hovořím o tom občas se svým otcem, který mi potvrzuje, že se to nedělalo jinak. Dnes ovšem značně pokročilo naše poznání o významu lesa pro veškerý život a lidskou společnost. Také realita je daleko tvrdší: začínají se projevovat klimatické změny, vyvolané lidskou činností, zvyšuje se četnost bořivých větrů, prudkých teplotních zvratů, velmi se rozšiřují hmyzí škůdci. To vše působí na lesích nemalé škody. Na jejich stav má často vliv i dekadentní morálka některých návštěvníků. Proto je nutné důslednou osvětou a poradenstvím zvyšovat znalosti drobných vlastníků o lese a zlepšovat péči o něj.