K PŘÍČINÁM NADMĚRNÉHO HYNUTÍ BOROVICE ČERNÉ

Doc. RNDr. Ing. Jaroslav Urban, CSc.

Borovice černá (Pinus nigra Arn.) je v ČR jednou z nejhojnějších cizích dřevin pěstovaných nejen v intravilánu měst a obcí, ale i ve volné krajině a v lesích. Vyniká estetickým tvarem koruny, ztepilým růstem, dlouhými tmavě zelenými jehlicemi a řadou dalších ušlechtilých vlastností, pro které je velmi ceněna v sadovnictví a krajinářství. V roce 2000 bylo na mnoha lokalitách v ČR zjištěno náhlé zhoršení jejího zdravotního stavu, které se projevilo zpomalením až zastavením růstu, zkrácením jehlic a předčasným hynutím částí korun nebo celých dřevin. Příznaky chřadnutí a odumírání byly pozorovány zejména na mladých a středně starých borovicích kultivovaných pro okrasné účely a řidčeji také na středně starých a starších borovicích v lesních porostech. Postiženy byly jak dřeviny solitérní, tak dřeviny v různě početných či zahuštěných stejnorodých a smíšených skupinách s jinými druhy jehličnanů nebo listnáči. Dřeviny podléhaly onemocnění vždy jen pomístně (nikoliv plošně), a to nejvíce koncem jarního období a začátkem léta.

Značný rozsah a rychlý průběh onemocnění vyvolal zvýšený zájem pěstitelů a části veřejnosti o tyto výsadby. Obavy o další osud výsadeb byly podnětem k průzkumu příčin jejich zhoršeného zdravotního stavu. Šetření bylo provedeno během roku 2000 v mladých a středně starých výsadbách v brněnských městských částech Lesná, Černá Pole, Veveří a Žabovřesky (v nadm. výšce kolem 230 m), v Bystřičce na Vsetínsku (450 m n. m.) a v Deštné v Orlických horách (600 m n. m.). Dílčí šetření byla vykonána ve starších porostech této borovice v Brně-Kociánce a na některých dalších lokalitách.

EKOLOGICKÉ VLASTNOSTI BOROVICE ČERNÉ

Borovice černá má přirozený výskyt v rozsáhlém nesouvislém areálu, zahrnujícím západní části severní Afriky, jihovýchodní, jižní a východní Evropu a Malou Asii. Její severní hranice rozšíření sahá do Dolního Rakouska a Bukoviny. Roste převážně v horách, avšak v Dalmácii a na severovýchodě sestupuje až k moři. V důsledku značné proměnlivosti a disjunktního výskytu (a tím i geografické izolace) se druh rozčlenil v řadu od sebe obtížně rozeznatelných poddruhů (subspecií, variet), které někteří dendrologové považují za samostatné druhy, lišící se morfologicky i fyziologicky. Protože však rozdíly mezi těmito nižšími taxonomickými jednotkami jsou jen velmi malé a většinou relativní, je oprávněné považovat všechny geografické rasy za jediný druh. V ČR je v lesních a parkových kulturách zavedena borovice černá rakouská (P. nigra ssp. nigra). Ta je také u nás nejvíce pěstována, neboť ze všech zeměpisných ras nejlépe snáší naše klimatické podmínky. Roste hlavně na vápencových a hadcových podkladech. Je to typická dřevina výsušných štěrkovitých půd a kamenitých strání, kde má často jen keřovitý vzrůst. Dobře se jí daří na výslunných jižních, jihovýchodních a jihozápadních svazích středohoří na kyprých, dostatečně hlubokých půdách. Na takovýchto stanovištích dorůstá výšky statných stromů (40 i více m) s krásnou a mohutnou kuželovitou (ve stáří zploštělou až deštníkovitou) korunou a silným rovným kmenem, dlouho až k zemi obrostlým větvemi. Borovice černá je značně světlomilná dřevina, vyžadující nízkou vzdušnou vlhkost. V silnějším zápoji trpí nedostatkem světla a rychle ztrácí spodní větve, příp. chřadne a odumírá. Proto ji ve výsadbách sídlištní, městské a jiné okrasné vysoké zeleně vysazujeme raději jako solitéru než ve skupinách. V příliš zahuštěných skupinových výsadbách totiž často špatně prosperuje nejen vlivem bočního a horního zástinu, ale i vlivem silné vnitrodruhové a mezidruhové kompetice v půdním prostoru.

Jinak je borovice černá dosti otužilá dřevina, která u nás dobře snáší zimní a pozdní (nikoliv však časné) mrazy. Bylo prokázáno, že její odolnost vůči mrazu souvisí hlavně se snížením obsahu vody, škrobu a acidity a zvýšením osmotického tlaku a obsahu sušiny, cukru, tuku, tříslovin a katalázy v pletivech. Lesníci a krajináři snad nejvíce oceňují vysokou odolnost borovice černé k prašným, plynným a aerosolovým imisím, které vznikají při průmyslové výrobě, při provozu motorových vozidel a spalování paliv v domácnostech a jinde. Právě nízká citlivost k imisím je spolu s vysokou dekorativností jednou z největších předností, pro které je často vysazována v městském a průmyslovém prostředí, kolem dálnic apod.

Borovice černá má poměrně mělký (avšak dobře vyvinutý) kořenový systém, bez výrazného kůlového kořene. Vydatně proto vzdoruje silným větrům a jelikož má silný kmen s dobře vyvinutou korunou, našla uplatnění také ve větrolamech. Nesnáší však ořez a přesazování ve starším věku. Ohrožována je sněhem a námrazou a napadána řadou houbových chorob a hmyzích škůdců. U nás se hodí k ozeleňování všech poloh od nížin (s průměrnou roční teplotou kolem 9 °C a ročním úhrnem srážek pod 550 mm) až do hor (s průměrnou roční teplotou 5-6,5 °C a ročním úhrnem srážek 800-900 mm).

VLIV PŘÍSUŠKŮ

Je známo, že o vlivu škodlivých činitelů přírodního i antropogenního původu na dřeviny rozhodují jejich dispozitivní a rezistenční vlastnosti podmíněné geneticky, vývojem a momentálním fyziologickým stavem. Z šetření vykonaného v roce 2000 ve výsadbách borovice černé vyplynulo, že na náhlém zhoršení jejího zdravotního stavu se primárně nejvíce podíleli fyziologicky působící abiotičtí škodliví činitelé. Ukázalo se totiž, že tato borovice, pěstovaná v ekologickém prostředí mimo původní areál rozšíření, může být vážně ohrožena akutním nedostatkem vlhkosti, tj. přísuškem. Nepříznivému vlivu přísušků jsou borovice vystaveny zvláště v době jejich rychlého růstu a tvorby asimilačních orgánů (tj. hlavně na jaře), příp. v době tvorby rezervních látek (tj. hlavně koncem léta). Takováto situace nastala na začátku vegetačního období roku 2000, kdy převážnou část území ČR postihly silné přísušky. V období minimálních zimních zásob fyziologicky přístupné vody, kritického nedostatku dešťových srážek a vysoké transpirace, podporované vysokými teplotami a výsušnými větry, dřeviny výrazně trpěly suchem. Ve stresovaných dřevinách brzy převládly respirační procesy nad anabolickými, což se projevilo náhlým prosvětlováním korun a jednotlivým (ojediněle i skupinovým) odumíráním.

Ke zvýšené citlivosti borovice černé k nedostatku vlhkosti přispívá i tradiční pěstování sazenic v nelesních školkách na hlubokých a bohatých půdách. Sazenice jsou pak zchoulostivělé a jejich kořenový systém poměrně málo vyvinutý. Čtyř- až šestileté (a řidčeji i starší) sazenice bývají obvykle vysazovány do antropogenně silně pozměněných půd s povrchovými vrstvami bohatými na rostlinné živiny. Po přesazení dřeviny prodělávají tzv. šok z přesazení, v důsledku něhož přírůst po dobu 1-3 let silně stagnuje. Později dřeviny vytvářejí bohatou, široce kuželovitou korunu a nepříliš bohatý mělký kořenový systém. Intenzivní přírůst nastává až po 15 (20) letech a trvá do 80 (100) let.

Narušená vodní (a související živinová) bilance dřevin způsobená přísušky, se nejškodlivěji projevuje na mladých výsadbách, které jsou k silnému deficitu fyziologicky přístupné vody nejméně adaptabilní. Starší dřeviny jsou k nedostatku vlhkosti mnohem tolerantnější. Zajímavé je, že mladé borovice černé na bohatých stanovištích snášejí přísušky často hůře než stejně staré domácí borovice lesní (P. sylvestris), které mají v každém věku kromě bohatě vyvinutých postranních kořenů ještě velký kůlový kořen.

VLIV BIOTICKÝCH ŠKŮDCŮ

Biotičtí škodliví činitelé (a z nich pak zejména houby a hmyz) se na pozorovaném zhoršení zdravotního stavu borovice černé podíleli jen v malé míře. Většina z nich napadá hlavně dřeviny výrazně primárně fyziologicky oslabené abiotickými a antropickými vlivy a pak často urychluje jejich zánik. Dobře prosperující dřeviny totiž obsahují v pletivech množství ochranných a obranných látek, které buďto brání vzniku chorob a poškození živočišnými škůdci nebo podstatně omezují jejich rozvoj. Pouze některé nekrotrofní či fakultativně parazitické, saproparazitické a saprofytické druhy mohou při přemnožení napadat dřeviny zcela zdravé. Borovice černá je hostitelem četných houbových a hmyzích škůdců, jejichž druhové složení je skoro totožné s borovicí lesní.

Z fytopatogenních hub se na hynutí oslabené borovice černé často významně podílí kořenové hniloby, vyvolávané hlavně václavkami, především pak václavkou smrkovou (Armillaria ostoyae /Romagn./ Herink) a řidčeji kořenovníkem vrstevnatým (Heterobasidion annosum /Fr./ Bref.). Obě houby infikují jehličnaté dřeviny poškozenými i zdravými kořeny, odkud se hniloba šíří do kmenů (václavka zpravidla jen do výšky 0,5-1 m a kořenovník až do středních, příp. vrcholkových částí). Výskyt těchto hub prudce stoupá po suchých obdobích a k jejich šíření přispívá deformace kořenového systému v nevhodných obalech nebo při málo pečlivé výsadbě.

Z houbových chorob asimilačních orgánů borovice černé je nejnebezpečnější sypavka borová, jejímž původcem je hlavně skulinatec borový (Lophodermium pinastri /Schrad./ Chev.), řidčeji sypavka Naemacyclus niveus Pers. aj. Sypavka borová patří k nejlépe prozkoumaným chorobám a velmi dobře je propracována také účinná ochrana proti ní postřikem fungicidními přípravky. Škodlivě se vyskytla např. na mladé borovici černé v Jedovnicích (okres Blansko).

Různé druhy borovic, včetně borovice černé, jsou v souvislosti s častěji se opakujícími suchy v poslední době vážně ohroženy např. karanténní sypavkou Mycosphaerella pini E. Rostr. V roce 2000 byl její výskyt zjištěn na 7 lokalitách na Moravě a 1 lokalitě ve východních Čechách, a to hlavně na borovici černé a borovici kleči (Jankovský, Palovčíková, Šindelková, 2000).

Patogenní houby nebyly primární příčinou pozorovaného poškození borovice černé, což dokládá i skutečnost, že převážná část vyšetřených odumírajících a odumřelých dřevin nebyla napadena žádným agresivním druhem houby.

Borovice černá je hostitelem četných druhů hmyzu, který se živí pletivy určitých orgánů, v jejich určité růstové fázi a zdravotním stavu. K nejvýznamnějším biologickým skupinám patří podkorní hmyz, který zahrnuje velký počet typicky sekundárních škůdců z čeledí kůrovcovitých (Scolytidae), tesaříkovitých (Cerambycidae), krascovitých (Buprestidae), nosatcovitých (Curculionidae), červotočovitých (Anobiidae) aj. Ve zkoumaných výsadbách se nejhojněji vyskytovali zástupci čeledi kůrovcovitých a nosatcovitých. Bližší popis zjištěných druhů se vymyká rámci tohoto článku. Případné zájemce o podrobnější informace odkazuji na pojednání připravené pro Zpravodaj ochrany lesů VÚLHM v Jílovišti-Strnadech.

Z asi 33 druhů kůrovců, žijících v ČR na borovicích (Pinus spp.) se může většina vyvíjet i na borovici černé. Synuzie kůrovcovitých na této borovici však dosud není u nás podrobněji známa. Pfeffer, 1955, 1989 z ní uvádí jen 10 druhů. V námi vyšetřovaných výsadbách byli nalezeni tito kůrovci: lýkožrout lysý (Pityophthorus glabratus Eichh.), lýkožrout dvojzubý (Pityogenes bidentatus. quadridens Hart.), lýkožrout P. bistridentatus Eichh., lýkožrout P. trepanatus Nördl. a korohlod smrkový (Cryphalus abietis Hbst.), lýkožrout čtyřzubý (P Ratz.). Nejhojnějším a poměrně málo známým druhem, zjištěným na většině lokalit včetně Bystřičky na Vsetínsku (kromě Brna-Kociánky a Deštné v Orlických horách), byl 1,5-2,2 mm dlouhý lýkožrout lysý (Pityophthorus glabratus). Vyvíjí se na odumírajících a čerstvě odumřelých borovicích v nejtenčích koncových větévkách o průměru do 1 cm. Při přemnožení přechází na zdravé dřeviny, a potom zvláště na mladých borovicích škodí. Během roku 2000 vytvořil na zkoumaných lokalitách dvě generace včetně sesterského pokolení.

K celkem dobře známým druhům kůrovců, vyvíjejícím se pod kůrou větví a vrcholků borovic patří 2-2,8 mm dlouhý lýkožrout dvojzubý (Pityogenes bidentatus) a 1,3-2,4 mm dlouhý lýkožrout čtyřzubý (P. quadridens). První z nich se velmi hojně vyskytoval na 10-20 letých borovicích černých v Brně-Lesné a druhý dosti hojně na starších prosychajících borovicích černých v Brně-Kociánce. Oba druhy mají u nás obvykle bivoltinní vývoj i sesterské pokolení. Lesnický význam má pouze lýkožrout dvojzubý.

V prosychajících větévkách a větvích mladých borovic černých v Brně-Lesné a Brně-Veveří se běžně vyskytoval málo známý lýkožrout Pityogenes bistridentatus. Tento 1,8-2,8 mm dlouhý kůrovec je od nás znám jenom z Čech. Ve spodních prosychajících větévkách a větvích středně starých borovic v Brně-Černých Polích a Brně-Žabovřeskách se velmi často vyvíjel 2,2-2,5 mm dlouhý lýkožrout Pityogenes trepanatus. Také tento méně známý kůrovec může při přemnožení přecházet na zdravé dřeviny a škodit.

K lesnicky pozoruhodným polyfágním druhům, osídlujícím větévky, větve, kmínky a vrcholové části kmenů smrku, náleží korohlod smrkový (Cryphalus abietis). Je to drobný druh o délce 1,1-1,8 mm, který se často vyvíjí i na borovici a jedli a řidčeji na některých jiných jehličnanech. Proto jeho nález na borovici černé v Deštné v Orlických horách není nijak překvapující. V ČR má obvykle dvojitou generaci.

Ve všech vyšetřovaných výsadbách borovice černé v Brně byly běžně nalézány larvy křováka Magdalis rufa Germ. Je to teplomilný, 3,5-6,2 mm dlouhý nosatec, vyvíjející se pod tenkou kůrou větévek, větví a kmínků mladých borovic o průměru 0,5-2,5 cm a v korunách starších borovic. Jeho bílé beznohé larvy se od larev smoláků (Pissodes spp.) liší hlavou ukrytou z větší části v předohrudi a značně rozšířenou hrudí. O tomto zajímavém škůdci se autor podrobněji zmiňuje v Lesnické práci 11/1998.

Ve špatně rostoucích mladých výsadbách borovice černé v Brně-Lesné a Brně-Veveří se hojně vyskytoval smolák mlazinový (Pissodes castaneus Deg., syn. P. notatus Fab.). Škůdce tam napadal kmínky a větve o průměru 0,8-6 cm, a to hlavně v jejich bazálních částech. Tento celkem dobře známý nosatec je 5-7 mm dlouhý a snadno od jiných druhů smoláků poznatelný podle tvaru štítu a světlé příčné kresby na krovkách.

Ochranná a obranná opatření proti všem výše uvedeným podkorním škůdcům tkví hlavně v omezení mechanického poškození a fyziologického oslabení dřevin a ve včasném a pečlivém odstranění a asanaci napadených dřevin.