NÁRODNÍ PARKY Z JINÉHO KONCE

Karel Kaňák

Průměrný občan a právě tak průměrný lesník mohou dost těžko pochopit, proč by měl být v národních parcích les, který si člověk přivlastnil, jako celou přírodu za účelem zisku, ponechán přírodě a zdivočet. Chápe to jako plýtvání hodnotami, které NÁM příroda poskytuje. Že třeba při holoseči vymírá ohromné množství druhů rostlin a živočichů, kteří jsou lesním prostředím chráněni, už nikoho z nich tolik nezajímá ani to, že les, založený na holině, má sníženou produkci v první generaci na 60 % původní produkce a návrat do stavu před holosečí se odhaduje na období 1500-1700 let.

Protože to málokdo ví, nikdo se nerozčiluje nad ztrátami produkce v lesích, kde se tímto způsobem hospodařilo. To však není všechno. Paseky se musí bezpodmínečně brzy zalesnit, což se děje pomocí dřevin, které jsou schopné přežít na otevřeném stanovišti, tedy hlavně smrk a borovice. Ty se pak sází v řadách a jako monokultury. Pod nimi nahromaděný opad jehlic okyseluje stanoviště, v druhé věkové třídě jsou tyto porosty ohroženy vichřicemi, ale také hromadnými výskyty různých dřevokazných hub a hmyzu. Přitom propaganda ochrany přírody je příliš často opakováním stále stejných, racionálně i citově neúčinných frází a i ty nemilitantní aktivity ochránců přírody sklízejí posměch a nesouhlas. Jejich neodborně vymyšlené označení “ekolog” vyvolává masivní propagandu a neskrývaný odpor těch, kterým překáží ve snadném zisku.

ZMĚNY KLIMATU

Podíváme-li se na to “ve světle evoluce”, jak to radil jeden z největších znalců této vědy Dobzhanski (1973) posluchačům univerzity v Davisu (Calif.), ukazuje se, že v současné době dochází k událostem, které narušují navyklý, poměrný klid na planetě. Zvyšující se počet erupcí vulkánů v různých částech světa a s nimi související zemětřesení na rozsáhlých územích, přinášejí ohromné ztráty na lidských životech i majetku. Globální oteplování působí dnes už časově 135letý průběh tzv.“suchého století” (1865, American Geograpic, 1998, dodnes, Dansgaard a kol., 1972). Ve dvou z posledních let (1997, 1998) byly publikovány globální teploty, jejichž výška daleko přesahuje teplotní maxima celého druhého milenia. Jak je u nás zvykem chlácholit, svádí se to výhradně na topení geologickým substrátem a vlivem skleníkového efektu. Již bylo sneseno několik důkazů, že to není to hlavní. Z paleontologické minulosti jsou známy dvě periody, kdy teplota byla větší než dnes a trvala 2500 let (starší a mladší atlantik s počátkem před 5000 lety). Tyto poruchy se vyznačují nejen horkem a suchem, ale i opačnými účinky, a to velkými záplavami v oblastech, kde se dříve nevyskytovaly, a to právě tak, jako závěje sněhu v Japonsku. Táním ledovců ve velehorách či zaledněných územích (Grónsko, Alpy, Antarktida), mizí ohromné zásoby pitné vody v době, kdy jí začíná být nedostatek. Ovšem v současné době jistý podíl člověka na zvýšené koncentraci CO2 v ovzduší některých oblastí také nelze vylučovat.

VYMÍRÁNÍ A PŘEŽÍVÁNÍ BIOLOGICKÝCH DRUHŮ

K těmto katastrofám, na kterých se taky člověk účastní jistým podílem, se připojuje rozsáhlé hynutí (extinkce) nespočetného množství druhů rostlin a živočichů na této planetě. Zdá se, že je to již 12. velká extinkce z těch, které se na planetě odehrály od vzniku života na Zemi. Každá taková událost zredukovala život na planetě v neobyčejné míře (jednou dosáhla extinkce 80 % živých organismů) a vyvíjela se vždy stejně, jako se vyvíjí ta současná. Příroda to pomocí svých zákonů řešila v mnoha případech tak, že se z nejodolnějších druhů tvořily na dobře krytých lokalitách hájky řídce roztroušených stromků podobně, jako je tomu dnes na polární nebo subalpinské hranici lesa, tak i blíže i dále od čela ledového štítu, tzv. refugia. Tam některé druhy přežily i když jejich genetické složení vlivem stresového prostředí se poněkud změnilo a po ústupu ledu migrovala jejich potomstva různými směry podle přístupnosti a tvaru okolního terénu. Tímto způsobem vznikla éra 4 až 5 opakovaných ledových a meziledových dob pleistocénu, z nichž v jedné z možných dalších meziledových dob právě žijeme.

UMĚLÁ REFUGIA

Jestliže už jednou člověk přiznal, že na části těchto katastrof má svůj podíl, je jeho povinností podpořit totéž, co se při každém zalednění odehrálo v přírodě, tj. vytvořit ona refugia uměle. U nás je příkladem jedna neobyčejně zajímavá a velmi přesvědčivá oblast kolem Havířova, s propadajícími se terény nad zhroucenými podzemními uhelnými šachtami. Velké propadliny se zaplnily dešťovou vodou, malé znepřístupnily terén tak, že se tam nedá ani vstoupit, ani provádět lidská činnost. Je tam fantastický klid na rozsáhlém území pro všechny rostliny a živočichy. To mělo okamžité následky, neboť čím větší je takové území, tím rychleji a intenzivněji probíhá obohacení dalšími druhy a proces evoluce lesního ekosystému. Do této oblasti se během krátké doby začali stěhovat ptáci a obojživelníci takových druhů, z nichž mnohé tu nebyly předtím ani známy. Soustředily se tu např. volavky a vytvořily tak rozsáhlou komunitu, jakou neznáme na celém území bývalé ČSR. A tento proces dále pokračuje. V prostředí, kde neruší přítomnost a činnost člověka, se tvoří stále pestřejší ekosystém a rychle se navazují vztahy mezi živočichy a rostlinami. To blahodárně působí na celkovou atmosféru a tak nabývá vitality každý člen “kolektivu”, v jehož prostředí má klid a cítí se bezpečněji.

V takových prostorech se vyvíjejí živé bytosti v optimálních podmínkách, které působí i na jejich bezpečnost, odolnost a životaschopnost. V monokulturách lesních dřevin ze semenáčků a v lignikulturách s klony vyšlechtěných kultivarů dřevin, se stálým dohledem i zásahy člověka, se taková atmosféra a ji následující vlastnosti členů nikdy nevytvoří. Tam jsou jedinci, udržovaní rušivými lidskými zásahy a ztrátou rovnováhy mezi působením člověka a přírodních zákonů, velmi zranitelní. Proto, když je péče člověka něčím přerušena, brzy tyto kultivary znovu zdivočí. V oblasti bulharských Rhodop najdete na svazích úvozů keře s miniaturními ringličkami, kterým se u nás říkalo mirabelky, jak všech barev od žluté, oranžové jako ringle, modré jako trnky až do černa, jako některé švestky, tak i od velikostí kanadských borůvek až po poloviční meruňky. Pravdomil Svoboda je definoval jako šlechtěnce z římské doby, jež po změně poměrů zdivočely. Je z nich ovšem výborná rakija. Tak vybavené druhy rostlin i živočichů mohou docela dobře přežít do doby, kdy z jakýchkoliv důvodů současný stres uměle či přirozenou cestou zanikne a z těchto refugií se začnou šířit do okolí takto zachráněné druhy.

NÁRODNÍ PARKY JAKO PŘIROZENÁ REFUGIA

Není také důvodu, proč by naopak meziledová doba, v níž žijeme, neměla přejít opět v další dobu ledovou. Jestliže jednu z posledních přežili předkové člověka, není důvodu, proč by se to nemohlo opakovat. Vždyť v podmínkách ledové doby žijí dnes občané na Islandu, Alpách, Grónsku a na arktických ostrovech severní Kanady. Národní parky, roztroušené po světě, soustřeďující živočichy i rostliny, kterými by se populace při dalším zalednění uživila a hlavně po skončení stresu přežila, mají tedy největší význam, nikoliv jen pro potěšení současných milovníků přírody, ale přežití příštích možných generací, které by mohla potkat další kalamita.

Homo sapiens - člověk moudrý, má myslet na budoucnost přírody, ze které je živ v takových souvislostech, o nichž nemá ani zdání. Pouze Eskymák v zaledněných ostrovech polární Kanady a pobřeží Grónska žije na hranici možnosti vlastního přežití “jen pro ten dnešní den”, na což má plné právo stejně, jako horkem zmožený jihoamerický Indián, který zas všechno odkládá na zítřek kouzelným heslem “maňaná”. Nikoliv však člověk-lesník ve středu Evropy. Geometrickou řadou narůstající lidská populace začíná stále silněji zatěžovat svou spotřebou živé i neživé přírodní zdroje planety a stálým zvyšováním jejich plýtvání, bez ohledu na zájmy a potřeby ostatních rovnoprávných členů biosféry, se stále prudčeji snižuje jejich zásoba na planetě. To vyvolává zodpovědnost lesníka, který je jediným členem lidské společnosti, který žije a pracuje ve stálém styku s živou přírodou a má mít snahu zachránit, co se zachránit dá.

Kromě ochrany ohrožených druhů a diverzity ekosystémů, jež už intenzivně probíhají, je tu další možnost a přesně řešeno nutnost: podobně jako v ledových dobách a dalších menších katastrofách se v přírodě tvoří refugia, tj. osamělé hloučky přežívajících členů vymírajících druhů. Řada našich regionálních i lokálních odrůd lesních dřevin takto obnovila lesy šířením z těchto refugií všemi směry v období zvyšující se teploty ke konci poslední ledové doby. Lidská zodpovědnost za hromadnou extinkci ohrožených druhů rostlin a živočichů při stále se zvyšujícím počtu členů lidské populace, káže člověku tento přírodní jev napodobit jako zálohu pro dobu skončení tohoto procesu. Myšlenka to vůbec není nová. Je neuvěřitelné, když člověk sleduje rozhořčení nad “plýtváním dřevem v přísně chráněných zónách národních parků”, že se našel před přibližně 7000 lety člověk tak moudrý, že obětavě vytvořil pro budoucnost přírody refugium druhů ohrožených potopou, v podobě pramáti všech umělých refugií - Noemovy archy, aby tyto druhy zachránil. Přitom ovšem představitele člověka před tak dlouhou dobou suverénně pokládáme za primitiva. Snad toto porovnání postačí.

Podílu skutečných primitivů ovšem časem přibývá, vždyť agitovali při demonstraci v Bavorsku proti národnímu parku za oběšení jeho tehdejšího ředitele, jednoho z nejvyšších představitelů světové ochrany přírody Hanse Bibelriethera za to, že po 25 let dodržoval pravidla všech přírodních refugií v refugiu umělém - Národním parku “Bavorský Les”, v případě nezasahování proti lýkožroutu na ploše 75 % území parku. Stejně jako tito demonstranti se vyznamenali vedoucí osobnosti sousedního Národního parku Šumava, kteří nejdříve zrušili celistvé území I. zóny a rozpitvali je na 135 drobných celků roztroušených po celém území NP, čímž byla zrušena její funkce. To byla srozumitelná ukázka toho, co bude následovat.

PŘÍČINY CHŘADNUTÍ SMRČIN

Podezřelé je potlačování několikrát dokázaného faktu, že příčinou rozsáhlého chřadnutí smrčin v některých částech Evropy je dlouhodobé zvyšování globální teploty. Vždyť v roce 1997 (National Geographic, No. 5, May 1998) a v roce 1998 (Vesmír, č. 1, 2000) byla překročena globální teplota o jednu třetinu teplotního trendu pro roky 1000-1850. Již v roce 1992 jsem zjistil a v lednu 1993 publikoval v propagačním letáku NPŠ příznaky opadu jehlic a řídnutí korun šumavských smrků, což se však časově shodovalo s chorobnou plodivostí smrčin celé Šumavy, ale i jinde. To se opakovalo na podzim 1993, kdy jsem obsah letáku předložil při mezinárodním zasedání Pracovní skupiny IUFRO pro genetiku smrku v Jurmale (Riga, Lotyšsko), kde byly tyto údaje účastníky srovnávány s výrazným řídnutím korun tamních smrků. Projevy chorobné plodivosti pokračovaly překvapivě i v letech 1994 a 1995 sice oslabeně a v roce 1996 nastal vrchol chřadnutí smrčin a hromadné napadení lýkožroutem, které jsem v letáku označil za následek chřadnutí smrčin suchem.

Tyto důkazy znamenají, že jakákoliv účast člověka na vyvolání této tragedie odpadá. Přesto z neznámých, ale dosti podezřelých důvodů se tématu globální teploty a následujícímu poklesu hladiny spodní vody, které jsem už 5 let systematicky sledoval doma v 18 m hluboké studni, veřejné diskuse nápadně vyhýbaly a obracela se pozornost pouze na lýkožrouta a jeho biologii a migraci, věrně podle pořekadla “když se dva perou, třetí se směje”, ale myslím, že i ten přijde na řadu.

ZÁVĚR

Tuto úvahu, která mi v kruhu mých současníků přátele asi nezíská, jsem napsal, protože s těžbou v I. zónách NP se už dávno manipuluje. V KRNAPu, kde většina plochy I. zóny se nachází nad hranicí “zóny boje”, porosty, pokud se tak dají nazývat, nemají vážnou hodnotu hospodářskou, zatím co na Šumavě ano. Jakou to má hodnotu pro dalekou budoucnost, kterou musíme brát u dlouhověkých druhů dřevin velmi vážně, zřejmě není důležité. Proto upozorňuji na fakt dosud naprosto ignorovaný, že mají-li národní parky nějaký opravdu závažný význam, je to útočiště pro ohrožené druhy, které zde bez rušení člověkem dosahují takové vitality, že se zdají přežít i zatím největší katastrofu ve své historii, kterou je přítomnost člověka na této planetě. Praotec Noe to tenkrát před sedmy milenii pochopil. Alespoň tak máme jedno solidní srovnání, na jaké úrovni se nachází naše současná generace. Prosím svoje přátele z lesnické sféry za prominutí. Ale pravda je pro mne sugestivně lákavá.