VÝVOJ NOVODOBÝCH VZTAHŮ LESNICTVÍ A SPOLEČNOSTI
Ing. Vladimír Krečmer, CSc. - Národní lesnický komitét
Je obecně známo, že se vztahy lesnictví se společností během historie výrazně měnily. V průběhu druhého tisíciletí dějin evropské a později euroamerické civilizace došlo k několika zásadním změnám ba převratům. Ten první se udál na konci raného středověku - tenkrát ve 12.-13. stol. se původní podoba lesnictví, totiž lovectví, měnila pod tlakem obecného civilizačního vývoje ve výrobní obor, v těžbu dřeva. Zprvu a dlouho to bylo jen kořistění z přírodního zdroje, aby se zvolna měnilo v jeho plánovité využívání nutností respektu k trvalé udržitelnosti dodávek čím dál víc potřebné suroviny. K velkému převratu dochází pak v 18. stol., a to z reálných obav z nedostatku této tehdy důležité mnohaúčelové suroviny. Připomeňme dobu tereziánskou s prvními lesními řády u nás, vnášejícími systém do “revitalizace” přetěžených a nekvalitních “porostlin” z konce doby feudální.
VĚDOMÍ NEPOSTRADATELNOSTI LESŮ
Novodobé vztahy lesnictví a společnosti byly nastartovány především na bázi trvale udržitelné existence lesů a tím i produkce dřeva, k níž pak od první čtvrtiny 19. stol. přistupovalo rozvíjející se vědomí environmentálního významu lesa. Byly to např. první, z dnešního pohledu ještě naivní pokusy doložit klimatickou funkci lesa porovnáváním podnebí lesnatých Čech (Prahy) s bezlesým Holandskem či o něco pozdější bádání nad vazbou lesnatosti a vodních stavů velkých řek v Rusku i jinde. Snaha ochránit lesy jako zdroj mnoha celospolečenských užitků vedla v hloubce první poloviny 19. stol. k přípravě speciální lesní legislativy ve všech rozvinutých zemích Evropy. Veřejný zájem byl zaměřen na ochranu existence lesů s vědomím jejich významu jako obnovitelného zdroje dřeva, jenž - zachováván v mezích lesních zákonů - byl tehdy dostatečně účinnou složkou životního prostředí lidské společnosti.
Kdybychom chtěli pochybovat o závažnosti právě této stránky věci pro vztah lesnictví a společnosti, stačí zalistovat nikoli snad jenom ve vědeckých spisech té doby, ale i v denním tisku. S vervou (celkem shodnou s dnešními diskusemi třeba na téma Bavorský či Šumavský národní park) se pojednávalo o vlivu lesů a jejich těžení na klima, srážky, vodní poměry. Tzv. “lesní a vodní otázka” rozbouřila zejména v 70. letech 19. stol. i odbornou veřejnost natolik, že byla i oběť této společenské vřavy - jeden z našich nejpřednějších lesnických vědců onoho století, Dr. Emanuel Purkyně. V pozadí rozruchu kolem image lesnictví byla tehdy - jak jinak - otázka kolem dotací pro lesní hospodářství.
DIFERENCIACE ODPOVĚDNOSTI
Stav, který byl utvořen lesní legislativou 19. stol., měl poměrně dlouhé trvání. Jen s nepodstatnými doplňky se základní ideje ochrany lesů udržovaly jako stěžejní pro vazbu lesnictví a společnosti po celou 1. pol. 20. stol. Jeden nový rys, řekl bych signál nové epochy ještě ve stadiu zrodu, se koncem 19. stol. objevil v Severní Americe. V USA tehdy v důsledku obecně velmi liberálního společenského ovzduší došli k poznání, které Evropa díky jiným socioekonomickým poměrům zaznamenala mnohem dřív: totiž že využívání lesního bohatství volným trhem bez jisté ingerence veřejné moci vede k jeho destrukci a k ohrožení důležitých veřejných zájmů. Proto došlo v Americe k něčemu zásadnímu z lesopolitického hlediska - k politickému konsensu o diferenciaci odpovědnosti za lesnické statky a služby mezi sektorem soukromým a veřejným.
Zákony z roku 1891 (The Creative Act 1891 zmocnil prezidenta) a 1897 (The Organic Administration Act 1897 určil cíle pro státní lesy) byly v USA ustaveny státní lesy (National Forests). Když poté v r. 1905 byly zákonem (Transfer Act, 16 U.S.C. 472, 554) převáděny z kompetence ministerstva vnitra k ministerstvu zemědělství, poslal tehdejší státní sekretář tohoto rezortu James Wilson řediteli státních lesů (Forest Service) dopis, z něhož stojí za to citovat, neboť obsahuje základní ideu veřejného vlastnictví lesa. Dne 1. února 1905, kdy zákon nabyl platnosti, napsal: “Ve správě státních lesů musí mít jasně na paměti, že veškeré území má být věnováno jeho nejproduktivnějšímu využití pro trvalý prospěch všeho lidu a nikoli pro dočasný zisk jednotlivců či společnosti”. Bylo by asi užitečné přihlédnout k tomuto americkému počinu při posuzování vzniku a další existence státního podniku lesního majetku v České republice.
K názoru na význam diferenciace soukromých a veřejných lesů dospěla Evropa, lesními zákony více řízená, o půlstoletí později, když tlak civilizačních procesů vytvářel podklady další výrazné proměny ve vztazích lesnictví a společnosti. Při nekončícím veřejném zájmu na setrvalé produkci dřeva si po II. svět. válce vynucují pozornost nové potřeby rychle se rozvíjející konzumní společnosti. Vyplynuly z potřeby udržet či zlepšit, tj. novým životním nárokům přizpůsobit životní prostředí člověka, a to - postupně čím dál tím výrazněji - v souladu s prostředím přírodním. K tomu by bylo vhodné ocitovat stanovisko západoněmeckého soudu, jenž v jistém, svým tématem nepříliš důležitém právním sporu dospěl ve zdůvodnění rozsudku z 31. 5. 1990 k tomuto závěru: “Lesnická politika spolkové vlády je méně zaměřována k péči o tržní záležitosti; slouží především k udržení lesa jako ekologického vyrovnávacího prostoru pro podnebí, vzduch, vodu, pro zvířenu a rostlinstvo právě tak jako pro rekreaci obyvatelstva. Vedle hospodářského užitku lesa přistupuje na stejné úrovni důležitosti jeho význam pro prostředí. Obhospodařování společenstevních a státních lesů, které v SRN zabírají 58 % lesní plochy, slouží funkcím lesů v krajinném prostředí a rekreaci, nikoli k zajišťování odbytu a zhodnocování lesních produktů. Státní lesnická politika na rozdíl od politiky zemědělské podporuje méně podniky a možnosti odbytu jejich produktů, avšak mnohem víc výkonnost přírodního prostředí”. Jasný nový vztah společnosti a lesnictví! Vidíme tu zřetelně nové pojetí diferencovaného poslání lesů. Přitom ani ta “menší podpora” není zanedbávána, jak o tom svědčí např. opatření státních lesů SRN v dobách lesních kalamit s odklady realizace jejich dříví na trhu tak, aby bylo pomoženo s odbytem soukromým vlastníkům lesa.
STRUKTURÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ
Vývoj v 2. pol. 20. stol. vedl v mnoha zemích k zásadním změnám lesní legislativy, a to od 60. let. Změny se týkaly zejména formulací nových hledisek práva, podle nichž šlo nyní už nejen o prostou ochranu existence lesů, ale též o cílenou podporu péče o ně ze zdrojů společenského režijního kapitálu tak, aby vlastníci lesa byli stimulováni respektovat veřejný zájem z vlastního rozhodnutí, protože ve vlastním zájmu. Byla důsledně uplatněna diferenciace soukromého a veřejného vlastnictví lesa v tom smyslu, že prioritním úkolem veřejného vlastnictví lesa je zabezpečovat deklarované veřejné zájmy. Bylo to vnímáno jako raison d’źtre tohoto druhu vlastnictví lesa i širokou veřejností. Jistě si nyní připomenete náš zákon 77/1997, o státním podniku, s podobným ustanovením § 3. Časově tu je, pravda, jisté zpoždění v důsledku totalitního období, kdy bylo lesnictví výlučně strukturováno jako hospodářský sektor čistě výrobní. Nebyli jsme v tom samozřejmě sami, pouhá slova o polyfunkčnosti lesů zněla v celém bývalém totalitním táboru. Historická přeměna v poslání lesů a tím i ve vztazích lesnictví a společnosti byla ovšem ve světě předznamenána rozsáhlými a tvrdými diskusemi. Bylo tomu tak v Evropě i v Americe. V podstatě šlo o to, zda se vazby lesní výroby (dřevoprodukční funkce) a lesnických služeb (mimoprodukčních funkcí) stanou prvkem strukturálního uspořádání lesního hospodářství.
U nás ještě pořád slýcháme názory, že zabývat se nějakými ostatními funkcemi lesa je naivní. Podobně bylo argumentováno počátkem 60. let v rozporech kolem víceúčelového využívání lesů v USA. Např. představitelé firmy Wyerhauser, jedné z největších dřevařských společností, tvrdili, že takové snahy jsou zbytečné a mylné, neboť dřevoprodukční funkce, jak je jimi uplatňována, plně zajišťuje samovolné účinky lesů na prostředí. Šlo totiž o nový zákon, který stanovil, že státní lesy budou využívány víceúčelovým systémem, tj. zákon o víceúčelovém užívání a trvale udržitelném výnosu (produktů a služeb) z 12. června 1960 (Multiple-use Sustained-Yield Act, 16 U.S.C. 528-531). Jeho přijetí liberálně uvažujícími členy Kongresu USA bylo umožněno důslednou osvětovou aktivitou amerických lesníků a - po pravdě řečeno - také způsobem nakládání s lesním bohatstvím amerického severozápadu dřevařskými firmami, které obracelo veřejné mínění proti nim.
Americkým lesníkům se podařil ještě další, významný průlom neustálou prací s veřejností, politiky a národohospodáři. V roce 1974 byl přijat obsáhlý zákon o plánování lesních a dalších obnovitelných zdrojů (Forest and Rangeland Renewable Resources Planing Act, 16 U.S.C. 1614). Kromě jiného předepisuje jakýsi druh periodické inventarizace stavu přírodních zdrojů tak, aby vláda měla přehled o vývoji nakládání s nimi a mohla činit racionální opatření pro další rozvoj. S úsměvem lze tady vzpomenout na dobu příprav naší nové lesní legislativy v letech 1994/95. Citoval-li jsem zmíněné zákonné normy USA bez udání pramene, některým neoliberálně nadšeným poradcům vládní sféry to připadalo jako komunistické, nebezpečné harašení - vždyť byl zaznamenán i vážně míněný hlas, že lesní zákonodárství není vůbec třeba, tak jako ani výroba kuličkových ložisek či provoz kaváren nemá zvláštní zákony...
LESNICKÉ VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ SLUŽBY
Žijeme tedy v lesnicky přelomové době. Veřejný zájem na lesích se postupně výrazně doplňuje zdůrazněním environmentálního významu. Do zaběhnutých představ o konkrétních funkcích lesa pro lidskou společnost (funkce dřevoprodukční, vodohospodářské, půdoochranné, rekreační, ochrany přírody) zasahuje nová idea striktní ochrany přírody pro ni samu - vyčleňují se území, kde by příroda nesloužila člověku a rozvíjela své procesy volně, bez jakýchkoliv zásahů člověka. Tyto myšlenky různě formulované ekologické etiky běží světem a nutí nás, lesnictvo, promýšlet nově nakládání i nenakládání s lesy, ale nejen to, také vazby lesů a krajiny - a při tom intenzivně pracovat s veřejností.
Faktem je, že lesnictví se dost dlouho a někdy výrazně zakopávalo ve svých klasických pozicích producenta dřeva a s rozpaky, nedůvěrou a nechutí pomalu reagovalo na nové myšlenky i společenské potřeby. Ty ovšem vznikly na základě civilizačního vývoje, vzrůstu životní úrovně a změn životního stylu mas lidí, závažných proměn životního prostředí obecně i životního prostředí člověka samého. K nám za dlouholeté studené války jen matně doléhaly diskuse a informace o reálném vývoji lesnictví jinde ve světě. Nebyla to ovšem jen naše domácí specifika. Vezmeme-li k ruce např. sborník dokumentů z velké mezinárodní konference IUFRO na pomoc zemím v transformaci z r. 1992, můžeme tam porovnat propracovanost myšlenek v referátech západní provenience se zřetelnou rozpačitostí těch východních (naši zástupci tam nebyli). A to nikoli jen v problémech dřevoprodukční funkce v tržním prostředí, nýbrž zejména v tom, jak se v systému lesního hospodářství uplatňují lesnické veřejně prospěšné služby, na nichž do značné míry závisí uspokojování konkrétních potřeb moderní společnosti a v důsledku toho též image lesnictví a lesního hospodářství; s ním pak jeho podpora společností.
Tím ovšem není řečeno, že klasické poslání lesů a lesnictví v produkci dřevní suroviny má jít stranou. Víme, jak v lesnických mezinárodních kruzích zdůrazňování tohoto poslání a této funkce lesa dnes sílí - úměrně vývoji ekonomické situace společnosti vůbec a lesního hospodářství jako národohospodářského odvětví zvláště. Je nepochybné, že kapitál přichází do tohoto odvětví za produkcí dřeva především. Je tedy důležitou interní starostí zaktivizovat marketing základního, ekologicky prospěšného hmotného produktu, starat se o příznivé tržní klima pro něj. Pro vztahy lesnictví a společnosti má při tom význam i socioekonomická stránka využívání lesů pro venkov, lidi a krajinu. Na druhé straně by nebylo dobré zapomínat na to, že výroba dřeva na pni, jakkoli významná interně pro lesnické odvětví, nemůže být v liberálním tržním prostředí udržována jako taková ze společenského režijního kapitálu. Při mnoha jednáních v době příprav naší nové lesní legislativy jsme se setkávali u politiků a makroekonomů s důraznými poukazy na podíly, které v národohospodářském měřítku připadají na dřevoprodukčně posuzované odvětví v hrubém domácím produktu, v investicích i pracovních silách. Slýcháme-li dobře pochopitelné stesky vlastníků lesa na chabou veřejnou podporu jejich hospodaření, musíme myslit také na situaci v oborech národohospodářsky i politicky nepoměrně významnějších. Domnívám se proto, že v nezbytném úsilí o tak potřebnou podporu společnosti je nutné náš lesnický marketing zaměřit na celou šíři produktů a služeb. Pak bude společností lépe chápán komplexní význam lesů jako víceúčelového zdroje užitků v rámci idejí jeho trvalé udržitelnosti. To znamená přicházet s konkrétní nabídkou při znalosti konkrétní poptávky, což nám u služeb zatím citelně chybělo. Ostatně slýcháme to dnes už z každého mezinárodního lesnického shromáždění.
Chce to ovšem nejen slova. Máme dnes např. už konkrétní záměry Lesů, ČR, s. p., jako správce státního lesního majetku - Program trvale udržitelného obhospodařování lesů a Program 2000 k zabezpečování důležitých veřejných zájmů na lesích. Nezůstaneme-li u slov a předložíme společnosti konkrétní činy, pak činíme základní kroky k útlumu toho, co nás aktuálně zlobí, tíží a uráží - osočování jako “dřevožroutů” a nedouků, kteří na svých školách se naučili tak právě jenom “těžit dřevo a postavit lanovku”.
ZÁVĚR
Vztahy mezi lesnictvím a společností spočívají odedávna na tom, jak lesnictví rezonuje veřejné zájmy na lesích. Ty jsou dnes bedlivě sledovány a vystoupení z naší klasické lesní ulity je už dlouho pokládáno za jeden z klíčových lesopolitických kroků k budoucnosti. V diskusích západní Evropy v 60. letech zazněl proto s velkou odezvou hlas: “Samostatný život lesa skončil - je úkolem lesnictví zabývat se též vztahy k celé krajině”. Přes řadu dalších významných idejí, které od té doby obohatily naše myšlení, ona starší myšlenka zůstává pro lesnickou politiku aktuální stále.
Pozn.: Předneseno na Setkání lesníků tří generací 20. dubna v Praze na ministerstvu zemědělství.