ZA PANÍ DOKTORKOU ELIŠKOU NOVÁKOVOU
Dne 27. listopadu 2000 zemřela paní RNDr. Ing. Eliška Nováková, DrSc. Redakce časopisu Lesnická práce se s ní loučí proslovem Dr. Ivana Ryndy, předneseným při posledním rozloučení s paní doktorkou dne 4. prosince 2000 v Praze.
Vážená paní doktorko, vážení příbuzní, přátelé.
Sešli jsme se zde v hodině, kterou jsme museli čekat, a která nás přesto přistihla nepřipravené. Přišli jsme zaskočeni, protože člověk, se kterým se dnes naposledy setkáváme, s námi ještě před deseti dny pracoval. Přišli jsme se rozloučit s paní doktorkou Eliškou Novákovou, naší příbuznou, spolupracovnicí, kolegyní, rádkyní a přítelkyní. Sluší zmínit nejprve to, čím byla inženýrka Eliška Nováková, doktorka věd, jako odborník.
Z rodného Šumperka, kde se v červenci roku 1921 narodila, si odnesla Eliška Nováková vztah k lesům, horám a k přírodě vůbec. Vystudovala Státní francouzské reálné gymnázium a po válečném přeryvu Vysokou školu zemědělského a lesnického inženýrství Českého vysokého učení technického. Jako odborný asistent a později vědecký pracovník na dvou lesnických fakultách rozšířila své vzdělání o Přírodovědeckou fakultu University Karlovy. K doktorátu připojila brzy kandidaturu a později, v roce 1987, i velký doktorát biologických věd. Dvaačtyřicet let působila Eliška Nováková jako vědecký pracovník a po celou tu dobu rozšiřovala v dlouhé řadě vědeckých studií okruh svého poznání od vysoce specializované problematiky až k celkovému uchopení přírody a krajiny. Její odborné publikace se počítají na stovky, ale dokázala psávat i tak, aby porozuměl laik. Žádnou z desítek konferencí, jichž se v několika světových jazycích účastnila, neponechala bez originálního příspěvku.
Přesto jsou z prací paní doktorky Novákové nejcennější ty, které vytvořila pro konkrétní lokality, krajiny, regiony. Jsou to práce nesmírně komplexní, založené na obrovské odborné erudici a na druhé straně na lesnické intuici, vyrůstající z práce mnoha generací lesníků, i na schopnosti cítit krajinu citlivýma ženskýma rukama. Eliščino rozumění dokázalo zahrnout také technické památky. Její přátelé z milovaného sdružení TIS, které spoluzakládala, by mohli vyprávět o úsilí, s jakým dokázala hájit malou vodní elektrárnu uprostřed přírodě blízké krajiny. Přátelé ze Společnosti pro trvale udržitelný život, jíž také pomohla na svět, ještě nestihli uplatnit ve společenském dialogu poslední Eliščino stanovisko, v němž se rozepsala nikoli jen o konkrétním území, ale s hlubokými historickými znalostmi i o české, německé a židovské kultuře v Praze. Stejnou trvalou pomoc však věnovala i Národnímu lesnickému komitétu, České společnosti entomologické, Československé zoologické společnosti, Hucul klubu, Evropské skupině Mezinárodního svazu ochránců přírody a dalším organizacím.
Snad je to příliš pracovních dat pro tak smutnou příležitost. Ale je to Eliščina práce, práce až do poslední chvilky, která nám ukládá i na toto vzpomenout. Eliška bývala poradkyní ministrů, těch nejlepších, ale jen její nejbližší přátelé vědí, jak také dovedla naslouchat jejich potomkům a jak dovedla poradit ve chvilkách, kdy se někdy synové a dcery před rodiči ostýchají.
Eliščin široký renesanční vhled do povahy tohoto světa, její činorodost a zároveň samozřejmá a neokázalá prostota z ní činily člověka, s nímž bez zábran vášnivě diskutovali lidé čtyřikrát mladší, aniž vůbec zaznamenali její věk. Jistě je to jedno z nejvyšších ocenění, jímž by se mohl chlubit učitel. Nelze nevzpomenout, že Eliška Nováková byla i učitelkou. Těžko bychom hledali člověka, který by byl tak hluboce a samozřejmě respektovaný lidsky i odborně, jako byla ona. Myslím, že jsme ji často viděli vzrušenou, zaujatou problémem, lidským nepochopením, nedostatkem dobré vůle nebo naopak dobrým a poctivým řešením - ale nikdy jsme ji neviděli rozzlobenou. Přesto, nebo právě proto, mělo její slovo křehké dámy a odborníka sílu, která lámala hloupost i nedobrý záměr, a zároveň laskavost, jež dovedla tišit bouře.
Prosím, zastavme se na chvíli nad skonem Elišky Novákové: je to poslední, co nám ona sama na odchodu ještě dává. Přemýšlejme nad jejím životem, který nehledal naplnění v rodině a v osobním štěstí, ale v práci pro jiné a pro přírodu, pročítejme její bohaté dílo a naposledy jí poděkujme. Ale zítra už neplačme nad Eliškou, podržme si však otisk její laskavé a moudré osobnosti v duši a raďme se s ním, kdykoli budeme v nesnázích a nejistotě. Takto se s paní doktorkou Eliškou Novákovou rozloučíme - ale takto nám přesto zůstane.