STOJÍ EKONOMIKA A EKOLOGIE V LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ NA OPAČNÝCH STRANÁCH BARIKÁDY?

Ing. Petr Navrátil, CSc. - ÚHÚL - pobočka Jablonec nad Nisou

V současné době jsou ze strany ekologických aktivistů, ochránců přírody i části lesníků podrobovány kritice tradiční způsoby lesního hospodářství. Je prosazován názor, že do budoucna bude v lesích význam dřevoprodukční funkce klesat a že naopak bude převládat význam funkcí mimoprodukčních, zejména sociálních a ekologických. Často je vytvářen dojem, že využívání lesů jako zdroje dřeva poškozuje a snižuje plnění funkcí mimoprodukčních a že pro zlepšení stavu lesů je žádoucí nezasahovat do nich hospodářsky buď vůbec, nebo zcela minimálně. Ve smyslu hesla “příroda si nejlépe pomůže sama” je často prosazováno ponechání částí krajiny samovolnému vývoji a omezování hospodářských aktivit člověka v krajině s tím, že hospodaření poškozuje přírodu.

Kritici hospodářských aktivit člověka často operují s pojmy příroda a přirozené procesy jako protiklady k pojmům lidská společnost a její hospodářské aktivity. Staví na jednu stranu člověka, na druhou přírodu. Člověk je ale součástí přírody jako všechny ostatní živé organismy a jakkoli to zní paradoxně, je proto přirozené i všechno to, co vytvoří. Lidská společnost podléhá stejným přírodním zákonům jako kterýkoli jiný živočišný druh. Každý živý organismus včetně člověka expanduje v přírodě podle svých možností a schopností, pozměňuje při tom své životní prostředí a jeho životní prostředí ho pak, podle toho jak je pozměněno, zpětně omezuje, nebo podporuje v jeho dalším rozvoji. Není tedy možné do životního prostředí nezasahovat (zasahujeme do něj již svou existencí), ale je nutno, abychom do něj zasahovali tak, aby toto prostředí zpětně podporovalo náš rozvoj.

OCHRANA A TVORBA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Pro přírodu jako celek nemají význam pojmy užitečnost a škodlivost. Příroda se nedá poškodit, ani vylepšit, pouze pozměnit. I kdyby člověk zničil většinu ekosystémů, na kterých je závislý (což by pro lidskou společnost mělo fatální následky), v přírodě se během tisíců a milionů let vytvoří ekosystémy jiné a pro přírodu nebudou ani horší ani lepší než ty minulé. Příroda tedy nepotřebuje ochranu - ochranu a tvorbu potřebuje naše životní prostředí. Člověk musí chránit a aktivně udržovat stejně tzv. přirozená společenstva, jako společenstva kulturní, která vytvářejí jeho životní prostředí a která pro něho plní řadu důležitých funkcí.

Lesy jsou významnou součástí naší krajiny. Tvoří celou třetinu území státu - třetinu našeho životního prostředí. V této krajině člověk žije a kultivuje ji už tisíce let. Doba přítomnosti člověka na našem území je srovnatelná s dobou přesunů a vývoje ekosystémů v poslední meziledové době. Člověk začal intenzivně pozměňovat své životní prostředí s nástupem zemědělské výroby. Segmenty krajiny s dobrými stanovištními podmínkami využíval k intenzivnější zemědělské výrobě a segmenty s horšími stanovištními podmínkami využíval extenzivně jako lesy. Pokud přitom někde došlo k výraznému narušení ekologické stability, byl člověk svým životním prostředím zpětně přinucen buď zmenšit intenzitu využívání (přeměna zpět na les), nebo naopak vyšším vkladem práce udržovat ekologickou stabilitu uměle. Za dlouhá staletí tak naši předchůdci vytvořili kulturní, ekologicky stabilní a všestranně využívanou krajinu, včetně hospodářsky využívaných kultivovaných lesů.

HOSPODAŘENÍ V LESÍCH A VYUŽÍVÁNÍ DŘEVA

Tradiční přístup k hospodaření v lesích u nás a v celé střední Evropě se utvářel hlavně během dvou posledních staletí. Jeho zásady vycházejí hlavně z toho, že les je zdrojem dřeva jako suroviny, že “výrobní cyklus” této suroviny trvá přibližně jedno století a že je nutno zajistit do budoucna trvalost a vyrovnanost produkce z tohoto zdroje. K zajištění trvalosti a vyrovnanosti produkce je nutno současně zajistit co největší míru ekologické stability, aby se minimalizovalo nebezpečí biotických i abiotických kalamit (pěstování a ochrana lesa). Z toho vyplývá přímá závislost dlouhodobého ekonomického přínosu dřevoprodukční funkce na dostatečné ekologické stabilitě pěstovaných porostů.

Požadavek na trvalost a vyrovnanost produkce, formulovaný lesníky už před dvěma staletími, by se dnes dal vyjádřit jako požadavek na trvale udržitelné hospodaření. Je pravdou, že první hospodářská úprava nebrala dostatečně ohled na důležitost ekologické stability pro zdárné dopěstování porostů do mýtního věku (tehdy ještě nebyl o této problematice dostatek vědomostí), a tak často vznikaly rozsáhlé monokultury náchylné ke kalamitám. Dnešní systém hospodářských souborů však už v sobě spojuje ekonomickou výhodnost kvalitní produkce cílových dřevin, jejichž volba vychází z přirozené druhové skladby pro příslušné přírodní podmínky a tím vytváří předpoklady i pro vysokou ekologickou stabilitu porostů.

Ze strany některých ekologistických skupin je význam produkční funkce lesů často zpochybňován s tím, že význam dřeva jako suroviny bude v budoucnu klesat (dokonce byl publikován i názor, že “bude nutno nahradit co nejvíce dřevěných výrobků plastovými, abychom nemuseli kácet stromy”). Je nezodpovědné dnes tvrdit, že příští generace nebudou dřevo potřebovat a omlouvat tím fakt, že porosty, které my těmto generacím předáme, nebudou dostatečně plnit dřevoprodukční funkci. Naopak, v zájmu ochrany životního prostředí bude nutno, aby fosilní suroviny byly v co možná nejvyšší míře nahrazovány dřevem nebo biomasou. Dřevo je tradičně využívaný materiál, člověku v životním prostředí příjemný a využitím dřeva jako suroviny se šetří fosilní zdroje. Při využití dřeva se uzavírá koloběh oxidu uhličitého v přírodě a nezvyšuje se dále obsah tohoto plynu v atmosféře. Navíc, dřevo se dopravuje na menší vzdálenosti, než fosilní suroviny, což šetří energii v dopravě. Produkce a využívání dřeva lidskou společností rozhodně působí kladně na ekologickou stabilitu životního prostředí člověka.

OCHRANA HOSPODAŘENÍM

V dnešní době, kdy je stav životního prostředí často zhoršován působením velkovýrobních postupů téměř všech oborů lidské činnosti, rozmáhá se u velké části společnosti názor, že by člověk neměl zasahovat do přírodních procesů a ponechat řadu dějů v krajině “přirozenému” vývoji. Tento požadavek je ve stále větší míře vznášen i k lesnímu hospodářství. Přirozený vývoj je zde chápán jako samovolný vývoj bez zasahování člověka a vychází z klimaxového stadia ekosystémů, tedy stavu, jakého by teoreticky dosáhly ekosystémy sukcesí v určitých stálých klimatických podmínkách. Vývoj ekosystémů však probíhá na rozsáhlém území a ekosystémy se při tom vzájemně ovlivňují. Není možné vyčlenit nějaký segment krajiny, přestat na něm hospodařit a očekávat, že na něm bude probíhat zcela přirozený vývoj. Tento vývoj bude vždy ovlivněn okolím. Na vyčleněné území budou pronikat živočišné i rostlinné druhy, které jsou v okolí k dispozici, a ty budou přímo i nepřímo určovat složení tohoto ekosystému. A může to být vývoj úplně jiným směrem, než jsou očekávaná sukcesní stadia. “Nezasahování” může někdy dokonce na daném území rozkolísat ekologickou stabilitu víc, než hospodaření (např. kůrovcová kalamita v bezzásahové zóně NP Šumava). Navíc, okolí může zásadním způsobem měnit i půdní a mezoklimatické poměry. Takto už zanikla řada populací chráněných organismů i celých společenstev, které se člověk pokoušel chránit tím, že se je snažil vyčlenit z vlivu hospodaření.

Samovolný vývoj bez zásahu člověka započal například změnu některých chráněných lučních společenstev na různá sukcesní stadia lesa. V těchto případech bylo paradoxně nutno chránit hospodářskými zásahy chráněné ekosystémy proti přírodě.

ZÁVĚR

Naše krajina, včetně lesů, se vyvinula pod vlivem hospodaření a lidské společnosti. Pod tímto vlivem se vyvinuly i četné ekosystémy, které jsou dnes vzácné nebo ohrožené změnami v krajině. Tyto ekosystémy je nutno chránit. Není je však nutno chránit pro přírodu, (ta se bez nich obejde a případně je nahradí jinými), ale pro kvalitní životní prostředí člověka. Pokud chceme ekosystémy chránit účinně v takové podobě, jaká je pro nás žádoucí, musíme jim zajistit podmínky, které vedly k jejich vzniku, včetně hospodářských zásahů, které udržují ekologickou stabilitu.

Ekonomika i ekologie jsou v lesním hospodářství úzce provázány a vzájemně se podmiňují. Tak jako produkce a využívání dřevní suroviny má ve svém důsledku příznivý vliv na životní prostředí člověka, tak uplatňování ekologických zásad při tvorbě lesa (hospodářské soubory), zlepšuje ekonomickou produkci snižováním rizika kalamit. Hospodaření v lesích s využitím šetrných technologií není v rozporu se zájmy ochrany přírody a krajiny, na-opak vhodně volenými hospodářskými zásahy je možno udržovat kulturní ekosystémy a krajinu jako složky kvalitního životního prostředí člověka.