Přestavba smrkových monokultur na příkladových objektech u nás

Velká část příslušníků několika lesnických generací spojovala spořádané lesní hospodářství (LH) se smrkovými, popř. borovými stejnorodými stejnověkými porosty. Jejich nepochybnou předností byl vysoký objem produkce široce zužitkovatelného dřeva, která se dala poměrně snadno organizovat holosečným způsobem obhospodařování v lese věkových tříd. Mimořádná biologická plasticita umožnila smrk rozšířit daleko mimo jeho přirozený výskyt. Propracovaná časová a prostorová úprava poměrně dobře zabezpečovala trvalou vyrovnanost výnosu dříví, pokud ovšem taková organizace neselhala zásahem přírodních událostí.

Právě chronické poruchy až kalamitní destrukce monokultur v průběhu posledních nejméně sto padesáti let opakovaně přesvědčily o nejistotě takto pojatého smrkového hospodářství. Opakované větrné, sněhové a hmyzí kalamity, chronické působení houbových patogenů a zejména „imisní zkušenost“ nabádá k tomu, abychom nepodceňovali hrozbu klimatických změn s osudovým dopadem zejména na smrk až do vysočinných poloh.

Dnes spolehlivě víme, že nezdar pěstování smrku není v dílčích příčinách, ale v zásadní systémové chybě - tj. nepřiměřenosti struktury porostů a nemožnosti jejího bezporuchového fungování v neodpovídajících růstových poměrech. Náprava je možná jen změnou - přestavbou systému. Zdá se, že pro ni existuje obecný souhlas, známe však v jakém rozsahu a do jaké hloubky je přestavba nutná a známe její účinné postupy?

Zastoupení smrkových porostů

Naše státní lesnická politika (1994) „sleduje trvalé zachování lesa budoucím generacím“. Přihlašuje se k setrvalému nakládání s lesem, které bere v úvahu nejen plynulou produkci dříví, ale rovnocenně i zajištění široce chápaných společenských potřeb. Nejméně dvě z pěti vyhlášených dlouhodobých zásad, totiž „ obnovit a udržet stabilní lesní ekosystémy“ a „zvýšit druhovou diverzitu lesních dřevin a přiblížit se k přirozené skladbě lesů s přiměřeným uplatněním produkčně vhodných druhů“ se plně vztahují na smrkové monokultury, které nemohou všechny společenské požadavky splnit. To je hlavní důvod, proč by monokultura měla být transformována.

Zastoupením smrku na 54 % lesní plochy zaujímáme první místo ve střední Evropě, za námi je Rakousko (48 %) a staré spolkové země SRN (30 %). K tomu 26 % (622 tis. ha) veškeré plochy našich lesů jsou smrkové monokultury (tj. porosty se zastoupením smrku 91 % a vyšším). Pro srovnání: Rakousko jich vykazuje 33 % a Německo 19 %. Je zde ovšem dalších 527 tis. ha (22 %) porostů s nadpolovičním zastoupením smrku smíšeným s ostatními jehličnany a 444 tis. ha (18 %) porostů s opačným zastoupením uvedených dřevin, které se podle základních ekologických a hospodářských ohledů chovají podobně jako smrkové monokultury. Bez zavedení přiměřených pěstebních systémů bude 66 % rozlohy našich lesů ekologicky a hospodářsky problémových.

Nejpronikavější negativní ekologické dopady mají smrkové monokultury v lesních stupních od bukodubového do bukového. Tyto polohy reprezentuje u nás nejrozšířenější cílový hospodářský soubor 45 (398 tis. ha, tj. 16 % porostní plochy), který je stanovištně předurčen pro produktivní bukové hospodářství. Smrk - těmto ekosystémům v přírodní podobě naprosto cizí - je však přítomen na 69 % z celkové rozlohy; z 18 % (71 tis. ha) v monokulturách a 23 % (91 tis. ha) v porostech s dominantním zastoupením (70–90 %), tedy v porostech svou povahou předurčených k přestavbě. Smrk zde ovšem vykazuje nadprůměrnou hmotovou produkci.

Historické zkušenosti

Dnešním minimálním požadavkem na hloubku přestavby je nutné zastoupení tzv. melioračních a zpevňujících dřevin při obnově lesa podle vyhl. č. 83/1996 Sb. Takový a snad ještě náročnější úkol si vytyčovali lesníci již před polovinou 20. století. Lesním zákonem č. 166/1960 Sb. zavedený „maloplošně pasečný - podrostní“ hospodářský způsob v základě s přestavbou lesa vlastně počítal. Oporou byla významná dobová kniha Přeměny monokultur (ČÍŽEK, J., KRATOCHVÍL, F., PEŘINA. V., 1959, Přeměny monokultur), která shrnovala tehdejší praktické zkušenosti a vědecké poznatky a je poučná i dnes.

Tím vyvrcholilo období odborného vzepětí, které v té době snad nemělo ve světě obdoby. Bylo bohužel příliš krátké, aby mohlo přinést plné výsledky. Doznívalo od politické „normalizace“ počátku 70. let a bylo zadušeno uplatňováním zákona č. 96/1977 Sb. o hospodaření v lesích a státní správě LH. Ten přes proklamace ve skutečnosti kodifikoval holosečný hospodářský způsob. Jeho produktem nemohlo být nic jiného než opět jehličnaté monokultury. Jen vytrvalí lesníci v mezích možností a osobní odvahy pokračovali v rozvinutém přetváření lesa. Díky nim se zachovala řada objektů, které jsou poučením pro přítomnost.

V polovině 90. let se uskutečnila pod patronací Pro silva bohemica za spoluúčasti ÚHÚL a LČR inventarizace příkladových (demonstračních) objektů ekologicky oprávněného („přírodě blízkého“) obhospodařování lesa (Lesnická práce 3/1997, příloha). V r. 2001 byla inventarizace doplněna a v podstatě uzavřena. Z celkem 80 objektů na 35 tis. ha lesa 31 ukazují různý stupeň přestavby smrkových monokultur. Třináct z nich se nachází v 6. a 7. lesním vegetačním stupni (LVS), deset v 5. a osm ve 4. a 3. LVS.

Objekty s relativně nejpokročilejším stupněm přestavby jsou předmětem exaktního rozboru hospodářských jednotek a příkladových porostů (vzorků) v rámci výzkumného projektu (2001–2004) podporovaného MZe. Projekt směřuje k definování racionálních cílů a efektivních postupů přestavby smrkových porostů.

Tím by mohla být omezena rizika hospodářských i morálních ztrát plynoucích z neopodstatněných očekávání. Generace, které se budou s přestavbami potýkat, by měly být uchráněny před možným zklamáním z nepřiměřeně zvoleného stupně přestavby lesa a ekologicky nevhodných způsobů. Lesník se totiž ve svém tvůrčím úseku života k přesvědčivým výsledkům zřídka dopracuje.

Stupně přestavby smrkových monokultur

V rámci výzkumného projektu analyzované vzorky lesa zachycují různé stupně přestavby, avšak podle základního pěstebního „rukopisu“: v prostorovém pořádku do monokultury v předstihu před přirozeným zmlazováním smrku vnést nové dřeviny a délkou obnovní doby rozšířit věkovou strukturu následného porostu.

Přestavba monokultury končící úpravou dřevinné skladby

Meliorační a zpevňující dřeviny byly kultivovány v časovém předstihu deseti patnácti let, aby jednou vyrovnaly výšku s rychleji rostoucím smrkem. Dřeviny se vysazovaly v holosečných nebo clonných skupinách - kotlících, umístěných v porostu v určitém prostorovém uspořádání před liniovou obnovní frontou smrku. Skupiny se rozšiřovaly v pásy s funkcí zpevňovacích žeber. Smrk byl obnovován přirozenou cestou, ponejvíce okrajovou clonnou sečí. Tento způsob je možné použít bez zvláštního rizika i v porostech po celou dobu vychovávaných podúrovňově. Ukázek takového postupu v minulosti najdeme řadu.

Přestavba porostu s úpravou dřevinné i věkové skladby

Základní postup byl stejný jako v prvním případě. Rozšíření cíle předpokládalo, že smrkový porost bude nejpozději od stupně tyčovin připravován silnými probírkami a poté rozvolňováním zápoje dospívající kmenoviny při zušlechťování porostní zásoby péče o porostní zásobu. Udržováním zápoje na potřebné hodnotě se brzdí odrůstání smrkových náletů, které by při spontánním zmlazování a odrůstání nedovolily ostatním dřevinám se prosadit. Při postupu trvajícím až 40 let se dosáhlo výrazného dvouetážového porostu. Etáž transformovaného porostu se předržovala, jen dokud nebyl zajištěn kvalitní nový porost v požadované dřevinné skladbě. Přes poměrně velké věkové rozdíly etáží se v dalším vývoji výška bude vyrovnávat a porost se ve zralém stavu bude opět formovat do jedné, avšak hlubší a členitější korunové vrstvy. Ani příklady takového stupně přestavby nejsou u nás vzácné.

Přestavba k porostům mířícím k nepasečnému lesu

Při výchově porostů se nejpozději v tyčovinách přešlo na úrovňový způsob, kterým se vytvořila kostra stabilních stromů. To dovolilo porosty obnovně rozpracovávat zevnitř bez vážného rizika rozvratu. Obnova však musí začít již v růstovém stupni dospívajících kmenovin. Postupně se vytváří vertikální zápoj s pestrou světelnou mozaikou dovolující velmi dlouhý průběh obnovy - přestavby porostu. Hlavním biologickým nástrojem je regulace světla a stínu vertikální strukturou transformovaného porostu. Ta se vytváří těžbou stromů na principu zralostního výběru a trvalého zušlechťování porostní zásoby. Teprve po nejméně 50 letech porost nabude tak členitou výškovou strukturu a takové střídání malých texturních prvků, že může nastoupit tzv. biologická automatizace známá z výběrného lesa. Struktura není samoúčelem, ale má svou funkci. Členitá struktura porostu s optimální porostní zásobou dovoluje permanentní vyrovnanou těžbu dřeva a plynulou obnovu lesa. I v tomto případě musí být postup pěstebně a těžebně technologicky organizován rozčleněním porostu. U nás najdeme jen několik ukázek tak pokročilé přestavby. Takový stav není u nás cílem.

Závěr

Na řadě příkladových objektů bylo prokázáno, že strategické zadání transformovat stejnorodé stejnověké smrkové porosty je uskutečnitelné a lze je naplňovat bez zbytečných hospodářských ztrát v různých stupních. „Ideálním“ cílovým stavem hospodářského lesa po dokonané přestavbě by byly věkově rozrůzněné porosty, v nichž smrk je zastoupen v takovém maximálním podílu, který bude garantovat plnění požadavku státní lesnické politiky na trvale udržitelné polyfunkční obhospodařování lesa. Pěstitel může na určité části lesa dospět k ekologicky vyspělému hospodářsky prosperujícímu tvaru lesa. Pronikavějším výsledkem však bude přestavba na nižším stupni, ale na přesvědčivé rozloze. Vlastník může samozřejmě ze své vůle postoupit ještě dál a rozhodnout se pro přechod k alternativnímu hospodářství bez smrku, čímž se více přiblíží k přirozenému stavu lesa.

Příspěvek ukázal na příklady pokročilé a přesvědčivé přestavby lesa, které stojí za následování. Chce však i poukázat na to, že tyto příkladové - demonstrační objekty jsou kapitálem, který by měl být zužitkován vzděláváním současné generace lesníků. Vždy došli nakonec uznání ti, kteří hlubokým proniknutím do náročných úkolů a přesvědčivými výsledky vyrostli v lesnické osobnosti.

Příspěvek byl vypracován v rámci řešení projektu QD 1130/2001/01 (2001–2004) „Cesty a způsoby přestavby monokulturního smrkového lesa - vyhodnocení příkladných objektů „přírodě blízkého“ obhospodařování lesa v České republice“.

Informace o katalogu demonstračních objektů a literatuře související s problémem na vyžádání podají autoři, nebo je naleznete v závěru elektronické podoby tohoto příspěvku na www.silvarium.cz/lesprace.

Adresa autorů:

Prof. Ing. Vladimír Tesař, CSc.,

Ústav zakládání a pěstění lesů LDF MZLU v Brně; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ing. Miloš Kraus, ÚHÚL Brandýs nad Labem; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: CET 448; Karel Ježek

 

Pojem „přestavba lesa“

Přestavba znamená komplexní změnu textury porostu nebo většího celku lesa, tj. střídání jeho vývojově rozdílných dílčích částí po ploše. Každý texturní prvek má svou vnitřní strukturu podmíněnou zúčastněnými dřevinami, jejich věkem a vzrůstem.

Přestavba se může ubírat ve dvou hlavních směrech, dvěma pěstebními systémy. Jednak změnou nebo úpravou dřevinné skladby - přeměnou porostu, jednak změnou věkové struktury převodem holosečného lesa v les podrostní až nepasečný. Právě proto, že příslušná pěstební opatření na sebe mohou navazovat nebo se prolínat a v ideálním případě skončí vytvořením smíšeného nestejnověkého lesa, je pojem přestavba souhrnný, úplnější. To ovšem nebrání tomu, aby tyto dílčí pojmy nemohly být použity pro označení právě toho nebo onoho dílčího kroku nebo dosaženého stupně přestavby, který byl popř. vytýčen jako konečný cíl. Délka transformačního období nemusí být nutně závislá na stupni přestavby, úplná přeměna může být uskutečněna jednorázovým založením nového lesa na místě původního. Pokud však přestavba má zahrnout i změnu věkové struktury, bude trvat velmi dlouho.