Editorial 7/2008

Vážení čtenáři,
jsem rád, že i v období prázdnin otevíráte stránky Vašeho lesnického časopisu. Dovolte mi zamyšlení nad některými paradoxy, se kterými se poslední dobou setkávám.

Doba je rychlá a značně závislá na schopnosti komunikace. Příklad vidíme v politice i běžném životě. Důkazem může být např. reklamní kampaň politických stran, které svým potenciálním voličům na billboardech, v tištěných médiích i na internetu sdělují, co vše by její politici chtěli dělat, i přesto, že je patrné, že tak ve skutečnosti nečiní a zřejmě ani činit nehodlají. A protože je tok informací rychlý a objemný, po dalších volbách si jen málokdo vzpomene, s jakými hesly – billboardy ta či ona strana vyhrála. Snad nenabude reklama na politické strany podobu reklamy na prací prostředky, která sice svou hloupostí někdy až uráží, ale při pohledu k našim pračkám si musíme přiznat, že funguje. Podobně frustrující pohled by nás mohl čekat i při pohledu do parlamentu.
Protismyslností zavání i situace v oblasti zadávání veřejných zakázek podnikem LČR. I když se snad všichni odborníci v oboru shodnou, že aplikace příslušného zákona v proměnlivých podmínkách lesního hospodářství je téměř nemožná, přesto se o ni další a další management podniku LČR v rámci zadání MZe stále snaží. A tak se energie odborníků jak na straně státu, tak soukromých firem rozmělňuje do vzájemných sporů, místo toho, aby se politici za pomoci odborníků pokusili přizpůsobit legislativu specifikům lesního hospodářství. Otázkou zůstává, zda je stabilita státního podniku skutečným politickým zájmem.
O paradox hraničící s absurditou se postarali také čeští zemědělci, když v rámci „solidarity“ s německými farmáři začali vylévat mléko do jímek přesto, že pro něj měli v ČR odbyt. Věřím, že díky minimální dotační podpoře českého lesnictví k podobným excesům v hospodářských lesích např. v podobě ponechání sortimentů dříví k zetlení, nedojde.
Podobně těžko pochopitelná je stále neplodná snaha o řešení škod zvěří na lesních porostech či nedostatek mokrých skládek při převisu nabídky dříví nad poptávkou. Samostatnou kapitolou je prezentace lesnického hospodaření Hnutím Duha. Zde je otázkou, co je větším paradoxem, zda to, že obrázek českého lesnictví do značné míry vytváří vlivná zelená organizace, nebo to, že lesnictví nedokáže samo účinně a pragmaticky komunikovat s veřejností.
Paradoxů je mnoho a rozsahem by překročily nejeden článek. Když před 170 lety Jiří Buquoy zakládal Žofínský prales, stejně jako před 150 lety Josef John prales Boubínský, určitě bylo na jejich čin z mnoha stran pohlíženo jako na minimálně těžko pochopitelné jednání, za které jsme ovšem dnes vděční. Kéž by i některé dnešní paradoxy mohly být s odstupem doby hodnoceny podobně.

Jan Příhoda