Odkdy a proč chráníme samovolné procesy?

Tomáš Vrška, Libor Hort

Dlouhověkost lesa a s ní související potřeba kontinuity naší práce nás často ponouká ohlížet se zpět, k práci a činům našich předchůdců. Někdy tím skrýváme svou částečnou bezradnost ze současného stavu lesů, jindy dáváme průchod přílišné sentimentalitě, ale letos se můžeme s klidem ohlédnout a připomenout si dvě související výročí – vyhlášení ochrany Žofínského a Hojnovodského pralesa (1838) a Boubínského pralesa (1858). V obou případech šlo o ochranu lesů, které i nadále měly být ponechány samovolnému vývoji.

Výhradně utilitární pohled na les provázel až na výjimky celou společnost od začátku jejího postupného utváření až do konce 18. století. Vyvrcholil snahami o zavedení řádného lesního hospodaření, které bylo jedinou možností jak zlepšit neutěšený stav lesů na počátku novověku a současně uspokojit neustále narůstající spotřebu dřeva, která gradovala zejména v období 17.–18. století před nástupem využití uhlí v rozvíjející se průmyslové výrobě. 18. století je proto možno označit za období systematického zavádění intenzivního smrkového hospodářství v českých zemích, kterému se ve středních polohách vrchovin (cca od 500 m n. m. výšky) a v horských oblastech zpočátku dobře dařilo. V té době bylo vydáno několik lesních řádů, které kodifikovaly pravidla lesnického hospodaření – např. instrukce Černínská – 1654; Frýdlantská – 1674; lesní řád knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu – 1710; Harrachovská instrukce – 1722 atd. (Konšel 1934). K zásadnímu obratu došlo v polovině 18. století, kdy císařovna Marie Terezie podepsala „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“ a následně souhlasné patenty pro země ostatní (1756 pro Slezsko) (Konšel 1934, Nožička 1957). Patent např. zakazoval veškerou pastvu v mladých kulturách, stejně jako hrabání mechu v jehličnatých lesích, odkrývající kořeny stromů. Dále byla ustanovena např. povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy a pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství.

Žofínský prales
19. století však přineslo i do českých zemí vlnu romantismu, která ve společenských kuloárech otevřela otázku estetiky lesa, volné krajiny a přírody vůbec, tedy výrazně jiný než dosud převažující utilitární pohled na les. Odpovědí bylo vyhlášení první pralesovité rezervace, tedy rozhodnutí, že původní, člověkem pouze částečně ovlivněný lesní porost, bude nadále ponechán samovolnému vývoji. Svobodné rozhodnutí vlastníka vyjmout z hospodaření část svého lesa můžeme tedy vnímat jako zlomový okamžik pro celou společnost. Byl to signál, že společnost (tedy alespoň její tehdejší elity) byla natolik bohatá (myšlenkově i finančně), že části přírody nebyl primárně přisouzen její utilitární účel, ale jiný, v případě první chráněné pralesní lokality, estetický účel.
Otcem a realizátorem této myšlenky byl přírodymilovný hrabě Jiří František August de Langueval-Buquoy, majitel panství Nové Hrady v jižních Čechách. Ten napsal 28. srpna 1838 svému lesnímu inspektorovi dopis, ve kterém poprvé veřejně deklaroval ochranu lesa pro jiné účely než hospodářské:
Mému inspektoru Františku Železnému!
Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělicí čarou (pravděpodobně myšlena státní hranice s Rakouskem – pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu.

Jednalo se o Žofínský prales v Novohradských horách, jehož ochrana byla tehdy deklarována na ploše 38 ha. V roce 1938 byla přísná ochrana rozšířena na území o celkové rozloze 99 ha, na níž se rozkládá i dnes (Národní přírodní rezervace Žofínský prales). Souběžně s tím vyhlásil hrabě Buquoy ochranu dalšího, nedaleko ležícího pralesního porostu zvaného Hojná Voda (dnes na výměře necelých 10 ha). I tento porost požívá přísné ochrany dodnes jako Národní přírodní památka Hojná Voda.

Boubínský prales
Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Josef John v oblasti Boubína na Šumavě, kde byl od roku 1943 vimperským lesním správcem na tehdejším schwarzenbergském panství. K zájmu o dosud existující pralesy jej však zdaleka nevedl romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neusměrňovaných přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů. Již v roce 1847 zahájil první výzkumné práce v dosud nedotčených pralesích v masivu hory Boubín a založil zde 8 výzkumných ploch, každou o velikosti 1 dolnorakouského jitra (0,5755 ha). Účelem výzkumu bylo zachytit samovolný vývoj dřevinného patra v pralese (Nožička 1958, 1959).
Aby dosáhl úspěchu ve svém snažení, podílel se Josef John na realizaci první exkurze do Boubínského pralesa, kterou uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků dne 2. září 1849 a dala jim tak příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých schwarzenberských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992 ha) pralesů (Göppert 1868). Po exkurzi se Josef John snažil přesvědčit knížete Jana Adolfa Schwarzenberga o nutnosti chránit Boubínský prales. Majiteli panství mimo jiné po exkurzi napsal: V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení (Nožička 1958).
Díky Johnovu dlouhodobému úsilí a přímluvě vratislavského vrchního zemského lesmistra von Pannewitze rozhodl kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg roku 1858, že pralesy na vybrané ploše 143,87 ha v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi. Avšak v roce 1870 postihla Šumavu velká ničivá vichřice, která způsobila obrovské polomy i v oblasti Boubína. Z obavy o masivní šíření lýkožrouta smrkového do okolních smrkových porostů byly zpracovány polomy i v rezervaci a bez zásahu zůstalo pouze jádro o výměře 47 ha, které je do současnosti kontinuálně chráněno od roku 1858.

„Prales“ Mionší
Kromě estetického a vědeckého účelu vyhlašování prvních pralesovitých rezervací je nutno připomenout ještě třetí, neméně významný, avšak víceméně utilitární důvod vyhlašování ochrany (bezzásahovosti) ve zbytcích přirozených lesů. Je jím dávná vášeň člověka-lovce a této vášni vděčí za svoji existenci řada dnešních pralesovitých rezervací. Typickým příkladem je Národní přírodní rezervace Mionší v Beskydech, která se později stala nejčastěji umělecky fotografovaným „pralesem“ v České republice.
Ve druhé polovině 19. století byla již značná část beskydských lesů přeměněna na smrkové monokultury a zbytky jedlobukových lesů byly předmětem zájmu řady lesníků, kteří chtěli udržet jejich „původní“ charakter. Ve snaze zachovat pro další generace lesníků ukázkový objekt „původního“ beskydského lesa bylo v roce 1895 Těšínskou komorou na návrh revírníka Antonína Haunolda z Lomné a za podpory Františka Ambrose, revírního správce v Istebné, rozhodnuto, aby lesy v tratích Mionší, Polom, Tatínky a Ráztoka v Lysé, spolu s temenem Lysé, byly vyjmuty z pravidelného hospodaření jako rezervace. Nicméně své „Heilige Hallen“ (posvátné síně, dvorany), jak nazýval Antonín Haunold vyjmuté rezervace, obhospodařoval maloplošně, výběrným způsobem a dociloval dokonalých smíšených porostů jedlo-buko-smrkových s přimíšeným javorem, jasanem, jilmem a modřínem (Jančík 1959, Žaloudík 1984).
Po roce 1895, za držby arcivévody Bedřicha (až do r. 1923), začaly nepřirozeně narůstat stavy jelení zvěře. Nejvyšší stavy bývaly právě v zimní době v komplexu Mionší, který sloužil jako klidné útočiště zvěře. Kromě jelení zvěře zde byl ze zajímavých druhů lovné zvěře např. tetřev, který byl majitelem panství intenzivně loven. Roku 1904 byla na Mionší, jako vynikajícím tokaništi tetřevů, postavena pro arcivévodu Bedřicha první lovecká chata v komorních lesích. Jednotlivá tokaniště tetřevů pro potřebu loveckých hostí pak byla lesním personálem zakreslována do zvláštních map (Jančík 1959). Právě s ohledem na zájmy myslivosti bylo v Mionší postupně upouštěno od jakýchkoliv těžebních zásahů a lokalita byla ponechána samovolnému vývoji.

Současný stav
Během uplynulých 170 let postupně přibývaly další lokality, které, i když byly v minulosti člověkem různou měrou ovlivněny, si zachovaly obraz přírodě blízkých lesů a byly vyhlášeny jako rezervace ponechané samovolnému vývoji (viz tabulka). Důležitým milníkem a prvním aktem státu ve věci ochrany pralesovitých porostů byl tzv. „silvestrovský výnos“, který 31. 12. 1933 vydalo tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty. Jednalo se o první oficiální soupis přírodních památek, kde byla zdůrazněna jejich hodnota pro výchovu mládeže i význam pro stát a doporučována jejich návštěva. Na seznamu převažovaly pralesovité lokality a významné geologické útvary. Před vypuknutím II. světové války – v roce 1938 – bylo deklarováno 142 rezervací, přičemž stejně jako v roce 1933 převažovaly zbytky přirozených lesů („pralesů“) a zajímavé geologické útvary (Strejček et al. 1983).
V současné době je většina lesů ponechaných samovolnému vývoji v České republice soustředěna na území národních parků Šumava, Podyjí a Krkonošského národního parku. Zbytek je roztroušen v menších lokalitách o velikosti převážně v řádu desítek hektarů po celém území České republiky, přičemž nejvíce lokalit nalezneme v hraničních pohořích.
K 1. 1. 2008 bylo v Databance přirozených lesů ČR (www.pralesy.cz) evidováno 21 852 ha lesů ponechaných trvale samovolnému vývoji, tj. 0,83 % plochy lesů v ČR.

Závěr
Vznik prvních dvou lesních rezervací na území dnešní České republiky nás řadí mezi státy s nejdelší tradicí ochrany přírody na evropském kontinentě. Nejstarší rezervace jsou doloženy z Německa – Brocken v pohoří Harz – 1718 (Welzholz et Johann 2007); Theresienhain v Bavorsku – 1803 (Welzholz et al. 2005) a z Finska – Esker/Punkaharju – 1802 (Welzholz et Johann 2007). Žofínský prales i Boubínský prales patří dnes k nejhodnotnějším zvláště chráněným územím ponechaným samovolnému vývoji a jsou dokladem myšlenkového vývoje v české společnosti – původně romantická myšlenka oslavující krásu přírody (hrabě Buquoy/prales Žofín – 1838) se po dvaceti letech posunula k neméně ušlechtilé myšlence – využít poznatků o dynamice přírodních lesů pro jejich přírodě blízké obhospodařování (John/Boubínský prales – 1858). Dnešní výměra chráněných lesů ponechaných samovolnému vývoji představuje 0,83 % výměry všech lesů v ČR. Je to hodně, nebo málo? Jaká je společenská objednávka na kvalitu a rozlohu lesů ponechaných samovolnému vývoji? Po 170 letech pořád nemáme jasno.

Příspěvek byl zpracován v rámci řešení výzkumného záměru MSM 6293359101 Výzkum zdrojů a indikátorů biodiverzity v kulturní krajině v kontextu dynamiky její fragmentace a projektu VaV - SM/6/153/05 „Monitoring dynamiky vývoje v přirozených lesích ponechaných samovolnému vývoji; zpracování metodiky výběru území se společenstvy určenými k ponechání působení převážně přírodních sil, návrh metod a postupů péče o tato území“.

Autoři: Dr. Ing. Tomáš Vrška
Ing. Libor Hort
VÚKOZ, v. v. i. – oddělení ekologie lesa
www.pralesy.cz
E-maily: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.