Našlo ministerstvo způsob jak snížit stavy zvěře?

Anketa Lesnické práce

Škody přemnoženou zvěří v posledních letech velmi významně ovlivňují lesnické hospodaření. Dlouhodobá diskuse na toto téma ukazuje, že dosažení kompromisu mezi lesnickou a mysliveckou veřejností v podobě nové legislativy nelze v brzké době očekávat. Patrně i proto uveřejnilo ministerstvo zemědělství 5. 8. 2008 Metodický pokyn orgánům státní správy pro redukci početních stavů spárkaté zvěře na území České republiky.
Na hodnocení pokynu, na to, zda je tento pokyn správným a dostatečným opatřením ke snížení stavů spárkaté zvěře, na riziko příliš silných zásahů do populací zvěře či na význam pro majitele a správce lesů jsme se zeptali odborníků z řad lesníků, myslivců a ochránců přírody.

Jiří Kamler, Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF MZLU v Brně

Aktuální pokyn vychází z dřívějších pokusů ministerstva zemědělství řešit problematiku vysokých stavů zvěře a jim odpovídajících škod. Na rozdíl od předchozích materiálů zabývajících se prasetem divokým, případně býložravou spárkatou zvěří, se mi nový materiál líbí a vidím v něm zásadní posun postoje státní správy, která přijala svůj podíl odpovědnosti za myslivecké hospodaření a jasně říká všem zúčastněným, že v odůvodněných případech bude do hospodaření se zvěří zasahovat i proti vůli jednotlivých vlastníků pozemků či držitelů a uživatelů honiteb. Právě tento přístup jsem postrádal ve starších materiálech, které poněkud alibisticky přehazovaly veškerou odpovědnost na vlastníky pozemků a držitele honiteb.
To, jestli je tento pokyn správným a dostačujícím opatřením, je samozřejmě velmi obtížné předvídat, ovšem uvědomme si, že v tomto pokynu není napsáno nic, co by neobsahoval zákon o myslivosti, který platí již roky. MZe zákon pochopitelně ani nemůže měnit a pouze zdůrazňuje možnosti, které mají vlastníci pozemků, a apeluje na podřízené orgány státní správy myslivosti, aby vstřícně reagovaly na jejich žádosti. Nakolik se podaří naplnit cíle tohoto materiálu – tedy dosáhnout takové rovnováhy mezi mysliveckým hospodařením a prostředím, aby nedocházelo k nadměrným škodám, bude záviset zejména na ochotě vlastníků pozemků skutečně řešit problémy na místní úrovni, na vstřícnosti a do určité míry i odvaze pracovníků státní správy na pověřených obcích a také na dostatku odborných informací a metodik.
Největším kladem tohoto materiálu je pro mne avizovaný aktivní a vstřícný postoj státní správy k řešení problémů s vysokými stavy zvěře a snaha řešit případné problémy v celých oblastech výskytu zvěře bez ohledu na hranice konkrétních honiteb a dokonce i bez ohledu na sčítané stavy vykazované uživateli honiteb. Pokud by se hospodaření se zvěří začalo skutečně odvíjet od stavu prostředí a závazný plán lovu byl stanoven pro větší území, můžeme očekávat, že skutečně dojde k žádané úpravě stavu zvěře.
Největší slabinou je ovšem praktická proveditelnost jednotlivých opatření, která bude v praxi narážet na řadu překážek. Napsat něco do zákona či metodického pokynu je relativně jednoduché, ale uvést takové pravidlo v život vyžaduje ochotné a odborně vybavené lidi a s tím může být problém. Dosud se státní správa vesměs spokojovala s kontrolou správnosti součtů na výkazech, aniž by řešila jejich nesmyslnost. Na to ovšem stačila kalkulačka a konflikty prakticky žádné nebyly. Pokud ovšem budou úředníci postaveni před problém nařídit lov na základě návrhu některého vlastníka či státní správy lesů proti vůli uživatele či držitele honitby, budou nuceni toto rozhodnutí obhajovat a k tomu nemají příliš velkou podporu. Už jen samotný zpětný propočet, byť jde o záležitost triviální, může být předmětem mnoha vášní, protože vždy bude postaven na zpochybnitelných odhadech (KOP - koeficient očekávané produkce, poměr pohlaví, nezachycený úhyn atd.). Rovněž kontrola plnění nařízeného plánu lovu, ukládání pokut za překračování normovaných stavů může narážet na problémy, které ukáže až praxe.
V otázce motivace k uplatnění tohoto pokynu předpokládám, že státní správa myslivosti si nedovolí vyžadovanou redukci zvěře bojkotovat, i když v závislosti na osobních vztazích k problému budou jednotliví úředníci různě ochotní a iniciativní. Od uživatelů honiteb se nedá očekávat alespoň bezprostředně žádná výraznější změna, a tak je hlavní odpovědnost na vlastnících pozemků. Vzhledem k tomu, že jsem nepoučitelný optimista, věřím, že pokud skutečně dojde k tomu, že maximální stavy zvěře budou záviset na jejích dopadech na les, pochopí časem i uživatelé honiteb, že je pro ně výhodné si všímat škod, které zvěř působí, a začnou je sami omezovat. Od tohoto ideálu nás ovšem dělí ještě dlouhá cesta a prvním krokem je zavedení principu únosných stavů.
Vzhledem k tomu, že jsou zcela jednoznačně definovány odpovědnosti a pravomoci vlastníků, očekávám zejména u LČR výrazný tlak všude, kde jsou škody zvěří vysoké. Pravděpodobně zmizí stížnosti lesních správců na škody zvěří, protože ti dnes již vědí, že mají dvě možnosti – buďto budou mít škody únosné, a pak není třeba se jimi příliš zabývat, nebo s nimi nebudou spokojení a budou muset iniciovat opatření pro snížení stavů. Ani bych se nedivil, že někde budou škody raději prohlášeny za nepatrné, než by vlastníci šli do nepříjemných konfliktů s dotčenými uživateli honiteb. Přesto ale předpokládám, že jde o rázný krok k úpravám stavů zvěře podle kapacity prostředí a jeho důsledky se rychle projeví zejména tam, kde je zvěř skutečným problémem, jako např. Krušné hory či západní Čechy.  
Pokud jde o obavy o osud zvěře v ČR, nevylučuji, že místně může dojít k razantní redukci stávající početnosti, ale příliš se neobávám toho, že by zvěř snad byla „vystřílena“ na větších územích, protože takové „vystřílení“ je i obtížně proveditelné a nikomu se nevyplatí. Dokonce si myslím, že snížení populace zvěře na míru potřebnou pro obnovu lesa nemusí zásadně snížit výši lovu, ovšem nižší početnost jistě omezí snadnost lovu a pozorovatelnost zvěře. Uvědomme si však, že pěstovat stromky v lese jako krmení pro zvěř, abychom ji mohli vidět u každé houštiny, je poněkud neefektivní. Přesto mi v pokynech trochu chybí ochrana původních druhů zvěře, které by v naší krajině měly mít dovoleno žít v minimální početnosti všude, kde to dokáže, ale dnes k takovému řešení zřejmě není vhodná doba.
Celkově tento materiál považuji za zdařilý a pracovníkům MZe vyslovuji uznání za to, že přijali svoji odpovědnost za řešení problémů a hledají cesty jak zapojit i státní správu.

Jakub Hruška, člen redakční rady časopisu Svět myslivosti a drobný vlastník lesa
Metodický pokyn není správným a dostačujícím opatřením ke snížení stavů spárkaté zvěře, protože pouze zdůrazňuje některé možnosti současného zákona, které ale platí již od roku 2002. Prakticky nikdo s pomocí tohoto znění zákona nedokázal stavy spárkaté zredukovat, a metodický pokyn v tomto směru nemůže příliš situaci změnit. Například orgány státní správy myslivosti nemají podle současné legislativy prakticky žádnou možnost kontrolovat stavy zvěře, od nich odvozený plán lovu a skutečné plnění plánu lovu. Pokud si uživatelé honiteb pozorně pokyn přečtou, bude jim jasné, že pokud budou jako dosud podhodnocovat jarní sčítané stavy, správně vyplňovat počty ulovené zvěře tak, aby lov papírově souhlasil s plánem, nemůže jim státní správa žádnou pokutu uložit. Tato praxe je běžná zejména tam, kde uživatelé honiteb vykonávají právo myslivosti v honitbách honebních společenstev, které mají velké množství drobných vlastníků a kde dozor majitele pozemku je zcela iluzorní. Pokud nebude uzákoněna povinnost předkládat ke kontrole nezpochybnitelné markanty veškeré ulovené zvěře, nebude důkaz o tom, že se lov neplní.
Jiná situace by mohla nastat v honitbách, kde držitelem je jedna dominantní osoba (např. Lesy ČR), která sama může nájemce kontrolovat a na stavy zvěře skutečně dohlížet. Protože ale k vypovídání smluv z důvodů neúnosných škod, překračování jarních stavů či neplnění plánu lovu prakticky nedochází, zřejmě stavy spárkaté majitelům pozemků či správcům státního majetku také příliš nevadí.
Pokyn nemá žádné pozitivní ani negativní stránky, protože pouze konstatuje to, co je v zákoně napsáno.
Neexistuje dostatečná motivace k respekto-vání pokynu – sám pokyn dává jasný návod jak ho obejít.
Domnívám se, že k příliš razantním zásahům do populací dojít nemůže. Hypotetické snížení stavů zvěře na normované (z dnešního zhruba 3–7násobného stavu, podle druhu spárkaté) přece není příliš razantní zásah. Pokud by byl, pak jsou normované stavy špatně nastaveny. Osobně se domnívám, že systém normovaných stavů je chybný koncept a lov spárkaté by měl být nastaven podle výše škod. Pokud škody nejsou neúnosné, pak je vcelku jedno, jak velká populace spárkaté v lese žije. Upozorňuji, že systém normovaných stavů a z nich odvozovaného lovu je v Evropě přežitkem, který se téměř nikde nepoužívá.  
Pro mě z metodiky vyplývá, že MZe nechce přiznat chyby současného zákona a navazují-cích vyhlášek, a snaží se za každou cenu ukázat, že zákon není třeba novelizovat. Opak je ale pravdou.

Josef Vlášek, Lesy České republiky

LČR, s. p., si jsou vědomy vážnosti situace ve věci škod působených spárkatou zvěři na lese. Vybalancování managementu populací spárkaté zvěře, především jelena evropského, daňka skvrnitého, siky japonského, srnce obecného, ale i prasete divokého, v návaznosti na kapacitu prostředí (mnohdy již značně narušeného), je velmi komplikovaná a v nevyváženém ekosystému velice složitá úloha. Přestože LČR, s. p., řeší situaci k dosažení vyváženého stavu mezi lesem a zvěří systémem dalších vlastních opatření a pokynů, především pak příkazy generálního ředitelství (GŘ), vydání metodického pokynu ministerstvem zemědělství orgánům státní správy pro redukci početních stavů spárkaté zvěře na území České republiky by mělo přispět ke zlepšení situace především v problematických oblastech. Vydáním metodického pokynu bylo uspíšeno provedení revize textu zmiňovaných příkazů GŘ s důrazem na důsledné naplňování jeho záměrů. Situace, kdy i „sčítané“ stavy spárkaté zvěře lokálně významně převyšují stanovené stavy normované, je skutečně nezdůvodnitelná. LČR, s. p., považují problematiku vzniku a výše škod působených zvěří na lese za jeden z důležitých problémů současného lesního hospodářství.
Zároveň je však třeba konstatovat, že i současná právní úprava, zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí vyhlášky, dávají držitelům honiteb a vlastníkům honebních pozemků, při využití všech možností, prostor pro zodpovědné řešení této problematiky, záleží však na intenzitě, jakou jsou tyto možnosti ze strany držitelů honiteb využívány. Přestože LČR, s. p., mají problematiku lovu spárkaté zvěře ve svých vlastních honitbách (režijních i pronajatých) důsledně ošetřenou, včetně kontroly ulovené zvěře u nájemců honiteb a případných sankcí formulovaných v textu nájemní smlouvy, je v některých konkrétních oblastech po letech snažení o dosažení stanovených normovaných stavů zvěře zřejmé, že pokud nebude úsilí na dosažení normovaných stavů spárkaté zvěře stejně intenzivní i u držitelů a uživatelů honiteb mimo vliv LČR, s. p., včetně soustředěného tlaku (v duchu zákonných možností) obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, nemohou opatření vyvíjená dosud LČR, s. p., dojít v dohledné době ke kýženému výsledku. Z tohoto důvodu je vydání metodického pokynu velice přínosné. Je třeba také uvést, že navrhovaná opatření nejsou v kolizi se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění, a jsou tedy pro držitele honiteb (vlastníky honebních pozemků) především možností k navázání komunikace s orgány státní správy myslivosti při řešení případných problémů poškozování majetku zvěří. Bude samozřejmě na odborném posouzení zodpovědných pracovníků státní správy, především na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností, jakým způsobem navrhovaná opatření využijí. Pro úspěšné provedení redukce početních stavů spárkaté zvěře v problémových oblastech bude pro realizaci navržených doporučených opatření nutná úzká spolupráce všech zainteresovaných subjektů a jejich účinná snaha o skutečné dosažení optimálního vztahu mezi lesem a zvěří.

Ctibor Záruba, Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR (SVOL)
Metodický pokyn ministerstva zemědělství orgánům státní správy pro redukci početních stavů spárkaté zvěře na území ČR vítáme; bude-li dobrá vůle všech zúčastněných, mohl by k snížení stavů spárkaté zvěře a tím i k omezení škod v lesních porostech přispět.
Navrhovaná opatření jsou nastavena správným směrem, v rámci současné legislativy asi nelze o mnoho více žádat. Za dostatečné však toto řešení považovat nelze. Pokud bude snaha ministerstva zemědělství o dosažení redukce spárkaté zvěře důsledná, mělo by co nejdříve následovat jednání o prováděcích vyhláškách k zákonu o myslivosti, zejména k vyhl. č. 491/2002 Sb., o stanovení minimálních a normovaných stavů a vyhl. č. 245/2002 Sb., o době lovu. Rovněž tzv. „technická novela“ zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, o které se zmínil ministr Gandalovič na jednání Myslivecké rady, by mohla pomoci k účinnějšímu řešení tohoto problému.
V metodickém pokynu je třeba pozitivně hodnotit zejména snahu o určité uvolnění odstřelu těch druhů zvěře, jejichž chov není v honitbě plánován, povolení výjimek ze zakázaných způsobů lovu a možnost uložit snížení stavů zvěře i uživatelům sousedních honiteb.
Pochybnosti mám o možnostech orgánů státní správy kontrolovat stavy zvěře a skutečný odstřel, a zejména pak o motivaci a chuti některých pracovníků státní správy tento pokyn důsledně respektovat (větší část z navržených opatření metodického pokynu bylo možno využívat i doposud).
V úvodu metodického pokynu se konstatuje, že škody zvěří se nedaří snížit, některé druhy spárkaté zvěře se stále rozšiřují do dalších oblastí a honiteb a snížení početního stavu spárkaté zvěře je zejména v lesních honitbách nezbytně nutné. Má-li být tohoto cíle dosaženo, je razantní zásah do současné populace zvěře alespoň v některých oblastech nevyhnutelný. Obavy, že by v důsledku plnění tohoto metodického pokynu došlo k vystřílení domácích druhů spárkaté zvěře v honitbách, kde je jejich výskyt žádoucí, jsou zcela liché.
Pro nás jako vlastníky a správce lesních majetků není metodický pokyn přímo určen a nedává nám žádná nová oprávnění. Praxe ukáže, jak dalece budou orgány státní správy vstřícně a rychle vyřizovat naše podněty a žádosti o redukci stavu, příp. zrušení chovu určitého druhu zvěře, a jak budou uložená opatření uživateli honiteb plněna. Ve společenstevních honitbách nemají vlastníci menších lesních majetků za platné legislativy a současné praxe téměř žádnou možnost stavy zvěře a výši lovu ovlivnit.

Jaromír Bláha, Hnutí Duha
Metodický pokyn nevyřeší problém přemnožené spárkaté zvěře a ekonomických i ekologických škod, které působí. Než budou změnou legislativy přijata systémová opatření, mohl by ale po doplnění, a za předpokladu, že se jím budou zodpovědní pracovníci řídit, přinést určité zlepšení současného stavu. O tom, zda jsou tyto předpoklady skutečně reálné, ale upřímně pochybuji.
Metodický pokyn orgánům státní správy se zaměřuje pouze na státní správu myslivosti a zcela pomíjí státní správu lesů. Přitom ale orgán státní správy myslivosti může konat – třeba nařídit snížení stavů či zrušení chovu spárkaté zvěře postupem dle § 39 zákona o myslivosti až tehdy, když k tomu dostane podnět například právě od státní správy lesů nebo od vlastníka.
Jestli ministerstvo zemědělství chce opravdu problém přemnožené spárkaté zvěře řešit, a nikoli snahu pouze předstírat, pak ať to ukáže ve státním podniku Lesy ČR, jehož je zřizovatelem a může zde uplatnit přímý vliv. Státnímu podniku Lesy ČR je ovšem v metodickém pokynu věnován jen velmi vágní předposlední odstavec bez jakýchkoliv konkrétních opatření. Přitom by LČR mohly udělat jednoduchou věc: jako zástupce vlastníka okamžitě podat podnět státní správě myslivosti ke snížení stavů spárkaté zvěře výše zmíněným postupem dle § 39 zákona o myslivosti všude tam, kde to vyžaduje, slovy zákona, zájem lesní výroby, čili kde dochází ke škodám na přirozeném zmlazení, výsadbách a lesních porostech i při dodržení podílu jejich ochrany dle vyhlášky. Ptejme se, proč se to už dávno nestalo? Nemluvě o jiných možnostech, které dává vlastníkovi – tedy i LČR – třeba § 36 zákona o myslivosti či nájemní smlouvy.
Přesto je dobře, že MZe metodický pokyn vydalo, alespoň jako určitý signál zodpovědným pracovníkům obcí s rozšířenou pravomocí. Očekávali bychom ale, že před vydáním metodického pokynu vyhodnotí, jaký reálný dopad na snižování stavů spárkaté zvěře přinesl téměř totožný metodický pokyn z 5. 11. 2007, zejména:
- v kolika případech v období od listopadu 2007 do srpna 2008 udělily orgány státní správy myslivosti uživatelům honiteb pokuty podle ustanovení § 64 odst. 4,
-  v kolika případech nařídil orgán státní správy myslivosti snížení stavů spárkaté zvěře nebo zrušil její chov postupem dle § 39 zákona o myslivosti a o kolik kusů spárkaté zvěře byly stavy tímto způsobem sníženy.
Takové vyhodnocení by naznačilo, jak úspěšný může být druhý metodický pokyn.
Rád bych se mýlil, ale obávám se, že bez změny zákona a navazující vyhlášky, která by přenesla z vlastníků, lesních správců i pracovníků státní správy zodpovědnost vyžadovat po uživatelích honiteb snížení stavů spárkaté zvěře na přesný legislativní mechanismus, se stavy přemnožené spárkaté zvěře snížit nepodaří.

Jaroslav Kostečka, Josef Pubal, Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ)
Metodický pokyn pro redukci početních stavů spárkaté zvěře je jedním z mála nástrojů, kterým dnes může ministerstvo zemědělství ovlivnit stavy zvěře. Metodický pokyn ve své podstatě pouze zdůrazňuje, jaké možnosti jsou v zákoně o myslivosti zakotveny pro možnost redukce spárkaté zvěře. Současný zákon o myslivosti nabyl účinnosti 1. července 2002. Od tohoto data je rovněž možné požádat o výjimky, které jsou v tomto zákoně zakotvené. Mezi ně například patří i výjimky z § 45 zakázané způsoby lovu. Ministerstvo zemědělství v podstatě na tyto možnosti „nahlas“ upozornilo a rovněž prohlásilo, že žádosti o tyto výjimky budou moci orgány, pod něž spadá státní správa myslivosti, vyřizovat kladně. Je to v podstatě doporučení pro správní orgány myslivosti nižších instancí.
Rozhodnutí, zda budou tyto výjimky uplatněny a kde, jednoznačně záleží na rozhodnutí vlastníků či uživatelů honiteb. Problémy, které v některých lokalitách působí zvýšené stavy spárkaté zvěře, lze tímto způsobem do určité míry řešit, ale záleží především na zodpovědnosti zainteresovaných stran, jak k tomuto metodickému pokynu přistoupí. Vydání takového dokumentu je v gesci ministerstva a jeho aplikace v praxi zcela jistě nepovede k nevratným celoplošným zásahům do populací spárkaté zvěře.
Českomoravská myslivecká jednota nevnímá tyto aktivity negativně, jelikož jsou plně v souladu s platnou mysliveckou legislativou, a je si vědoma skutečnosti, že jsou v České republice některé pro zvěř atraktivní oblasti, kde dochází nebo může docházet k neúměrnému navýšení stavů spárkaté zvěře (Krušné hory, Manětínsko apod.)
Důležitým úkolem, kterým by se však mělo ministerstvo zemědělství zabývat ve vztahu k lovu zvěře, je kontrola skutečné výše odlovu. Současná situace je poněkud nepřehledná. Jak například probíhá kontrola skutečného odlovu, pokud se neuskuteční přehlídka trofejí? Jak je státní správou kontrolována skutečná výše odlovu samičí zvěře a mláďat? Pokud by se ministerstvu zemědělství podařilo úspěšně vyřešit otázku kontroly skutečné výše odlovu, zcela jistě by přispělo k vyřešení problémů se spárkatou zvěří, a to podstatněji než tímto metodickým pokynem.
Chceme upozornit na skutečnost, že například státní správa myslivosti na obci s rozšířenou působností Litvínov chovatelské přehlídky nepořádá, přestože se jedná o kritickou oblast z pohledu škod způsobených jelení zvěří. Naopak například Okresní spolek ve Žďáru nad Sázavou je každoročně schopen organizovat chovatelské přehlídky v působnosti celého bývalého okresu, tedy s odpovědnými pracovníky státní správy myslivosti z obcí s rozšířenou působností Žďár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Velké Meziříčí a Bystřice s tím, že nejsou předkládány pouze trofeje, ale i spodní čelisti veškeré spárkaté zvěře.

Děkuji za odpovědi,
Jan Příhoda