Růst jedle na původně zemědělských půdách v oblasti Bílých Karpat
Jaroslav Simon, Zdeněk Adamec
Udává se, že porosty vzniklé či založené na bývalých zemědělsky využívaných půdách, v důsledku přírodního, zejména půdního prostředí, vykazují, mimo jiné, příznaky fyziologického stresu, projevující se zvýšeným výskytem hnilob, snížením statické stability a obecně odlišnými charakteristikami růstu biometrických veličin. Uvedená tvrzení nejsou vždy dostatečně prokázána, a to zejména z toho důvodu, že obecně nejsou v širší míře k dispozici růstové analýzy porostů, založených či vzniklých, na bývalých zemědělských půdách. Tento fakt se vztahuje na jedlové porosty, případně na porostní směsi s jedlí, kde exaktních údajů je poměrně málo, a pokud ano, o problematice stresu a snížení statické stability zpravidla nehovoří. Na základě uvedeného bylo provedeno sledování z oblasti Bílých Karpat s cílem přispět k naznačené problematice.
Jedle bělokorá (Abies alba Mill) je druh patřící k přirozené druhové skladbě lesů v ČR. Přirozené zastoupení 19,8 % pokleslo z důvodu různých vlivů na současné cca 1 %. V oblasti Bílých Karpat je jedle přirozeně rozšířena jen v menší severní části, která je jedinečná tím, že tvoří jižní hranici výskytu jedle v moravských Karpatech. V období minulého století byly na území Bílých Karpat nezalesněné vrchy a úbočí, kde charakter karpatského flyše neumožňoval zakládat pole, využívány jako louky a pastviny. Z důvodu společenských změn a snížení efektivnosti zemědělství a opouštění ploch došlo na těchto plochách postupně mozaikovitě k zarůstání lesem sekundární sukcesí. Uvedený aspekt měl jednak vliv na změny biodiverzity a zároveň způsobil, že zde (oblast s přirozeným výskytem jedle – Valašskokloboucko, Brumovsko) lze nalézt jedlové porosty, případně porosty s příměsí jedle, vzniklé jednak v procesu střídání generací lesa, jednak vzniklé na bývalých zemědělských půdách.
Analyzované území
Analyzované území spadá do nejsevernější části chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, do oblasti s přirozeným výskytem jedle (Prudič 1990). Je tvořeno hřebenovou částí po linii vrcholů Jeleňovská (663 m n. m.), Královec (665 m n. m.), Ploščiny (739 m n. m.) situovanou ve směru JZ-SV se svahy k aglomeracím Valašské Klobouky (379 m n. m.) a Brumov-Bylnice. Území se z hlediska hodnocení geologického podloží nachází ve flyšovém pásmu Západních Karpat, patří do magurské skupiny příkrovu s typickým střídáním vrstev pískovců a jílovců (Chlupáč 2002). Převažujícím půdním typem jsou kambizemě. Hřebenovou část území lze řadit do chladné oblasti s ročním úhrnem srážek 825 mm a průměrnou roční teplotou 6 °C.
Typologicky jsou zde dominantní v rámci bukového a jedlobukového lesního vegetačního stupně soubory lesních typů – 4B – bohatá bučina a 5B – bohatá jedlová bučina, v nejnižších polohách pak 3B – bohatá dubová bučina s jedlí.
Vlastní metodika
Základem pro analýzy byla pokusná plocha lokalizovaná ve vrcholové části Ploščiny – Triangl, která byla založena roku 1988 jako součást monitorovacího systému pro oblast Bílých Karpat – sever. Hodnoceno zde bylo 50 ks jedlí v nárostu se vstupním věkem 18 let. Hodnocení s intervaly 5–10 lety byla realizována po dobu 22 let do roku 2010. Hodnoceny byly základní růstové veličiny podle standardních metodik. V období let 1988–1993 byly dále ročně hodnoceny i korunové parametry a přírůst letorostů (Simon a kol. 1996). Údaje byly doplněny pro věk 40 a více let hodnotami z popisu porostů (standardní taxační metody) na nepravé řadě porostů z lokality vymezené na srovnatelné typologické jednotce – 5B – bohatá jedlová bučina (obr. 1). Získané výsledky a závislosti byly porovnány s biometrickými standardy pro srovnatelné porosty (zejména zastoupení jedle min 80 %) – porosty vzniklé střídáním generací lesa.
Výsledky
Vznik jedlových porostů i porostů s příměsí jedle při střídání porostů i sukcesí na volných plochách je v posledních dvaceti až třiceti letech na území velmi omezen. Je to dáno značným tlakem zejména vysoké zvěře (Čermák 2009 nepubl.), který je v karpatské oblasti obecným jevem (Vrška, Adam, Hort, Kolář, Janík 2009). Uvedené porosty na lokalitě, vzniklé na bývalých zemědělských půdách, jsou tedy jedním z málo zde se vyskytujících fragmentů. Z hlediska růstu hodnot výšky (tab. 1, graf 1) dosahují porosty na bývalých zemědělských půdách hodnot absolutní výškové bonity AVB = 24, tedy je předpoklad střední porostní výšky zhruba 24 m ve věku 100 let.
Kulminace běžného přírůstu střední porostní výšky je pak dosažena ve věku 20 let, což je dříve, než bývá uváděno v literatuře pro porosty vzniklé střídáním lesa v intervalu 35–40 let, i když ne ve všech případech. Srovnatelné hodnoty, tedy cca 20 let, jsou uváděny např. pro oblast jihovýchodního Německa. Srovnání růstové křivky střední porostní výšky z prováděných analýz a běžně využívaných modelů zobecněných, vyvozených z úrovně běžně využívaných růstových tabulek je uvedeno v grafu 1.
Lze uvést, že výškový růst je pro porosty vzniklé při střídání generací lesa a vzniklé na zemědělských půdách zhruba do věku 20–25 let analogický, dále pak méně dynamicky přirůstá porost vzniklý na bývalých zemědělských půdách (rozdíl výšky ve věku 100 let může dosáhnout hodnoty 5 m). Předpokládaná maximální výška středního kmene by se měla pak blížit hodnotě 30 m. Je možné předpokládat, že tento fakt může být způsoben odlišnými porostními podmínkami, charakterem a strukturou porostů a zejména půdními podmínkami na bývalých zemědělských půdách. Z hlediska hodnocení objemového přírůstu středního kmene, odvozeného na základě grafu č. 2, lze konstatovat hodnoty kulminace běžného přírůstu (BPV) ve věku 80 let, průměrného (PPV) pak ve věku 140 let. Uvedené hodnoty jsou vyšší než u srovnávacích modelů, např. Assmann (1969) – 60 a 110 let, Musil, Hamerník (2007) – 55–65 a 110 let.
Závěrem
Na základě porovnání řady porostů vzniklých na bývalých zemědělských půdách a porostů vzniklých při střídání generací lesa lze vyvodit následující závěry:
- kulminace výškového přírůstu nastává u porostů na bývalých zemědělských půdách dříve, ve věku cca 20 let,
- oproti tomu kulminace objemového přírůstu vztaženého ke střednímu kmeni nastává později, u běžného přírůstu ve věku 80 let, u průměrného přírůstu ve věku 140 let,
- růstová křivka střední porostní výšky obou variant je cca do věku 20–25 let analogická, dále pak hodnoty u porostů založených na bývalých zemědělských půdách jsou nižší, blíží se asymptotě 30 m,
- porosty obou variant nevykazují k referenčnímu období cca 150 let známky hniloby či jiného poškození.
Přirozená obnova a zejména odrůstání kultur jedle na lokalitě jsou v posledních 20 až 30 letech značně redukované. Důvodů je celá řada, z nichž lze jmenovat intenzivní tlak zejména vysoké zvěře, pomístně i uplatňování těžebních technologií a pastva dobytka.
Seznam použité literatury je k dispozici u autorů.
Autoři:
prof. Ing. Jaroslav Simon, CSc.
Ing. Zdeněk Adamec
Lesnická a dřevařská fakulta
Mendelovy univerzity v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.