Mozaika z evropských soukromých lesů II.

Graf 1 srovnává zásoby dříví v 19 státech a lze z něj vyčíst, ve kterých jsou zásoby dříví v lesích soukromých vyšší, než ve veřejných. Je to Švédsko (2 393 mil. m3, oproti 449 mil. m3), Francie (1 651 mil. m3/ 752 mil. m3), Finsko (1 593 mil. m3/507 mil. m3), Rakousko (940 mil. m3/188 mil. m3), Slovinsko (272 mil. m3/94 mil. m3) a Spojené království (225 mil. m3/104 mil. m3). U Švéd-ska a Finska je to vysvětleno nerovnoměrnou lokalizací majetků, zatímco na produktivním jihu převládají soukromé majetky, tak severské tundrové lesy vlastní stát, čemuž odpovídá i poměr zásob dříví. O další analýzu se studie nepokusila, což je škoda. I z neúplných údajů stálo za pokus porovnat výši zásob na 1 ha, což by mohlo více napovědět o úrovni lesnického hospodaření.
Údaje o roční těžbě v 18 státech se jen zčásti kryjí se státy, udávajícími zásoby. Graf zprostředkovaně ilustruje podíl jednotlivých států na evropském obchodu dřívím, potvrzuje lapidární slogan, že „o ceně smrkového prkénka na evropském trhu rozhoduje Švédsko“; a naznačuje, že státy s těžbou nižší než 20 mil. m3 dříví ročně, mohou hrát významnější roli asi jen v regionálním obchodu dřívím.

Jaký podíl celkového ročního přírůstu se těží?
Bez ohledu na držbu lesů se podle studie v žádném státě nedotěžuje celkový roční přírůst, a z údajů 10 států vyplývá, že podíl těžby na celkovém ročním přírůstu je mezi 30 až 95 %.
Komentovat vztah mezi celkovým ročním přírůstem a těžbou v jednotlivých zemích lze následovně: Rakousko: přírůst je větší v lesích soukromých, intenzita těžby je větší v lesích veřejných; Belgie: přírůst je větší v lesích soukromých, intenzita těžby je vyrovnaná; Bulharsko: přírůst je vyrovnaný, intenzita těžby je vyšší v lesích soukromých; Finsko: přírůst i těžby jsou v soukromých lesích výrazně vyšší; Francie: přírůst i těžby jsou ve veřejných lesích vyšší než v soukromých; Maďarsko: přírůst i těžby jsou v obou případech vyrovnané; Srbsko: přírůst i těžby jsou ve veřejných lesích vyšší; Slovensko: přírůst je vyrovnaný, těžby jsou ve veřejných lesích vyšší; Slovinsko: přírůst je vyrovnaný, těžby jsou ve veřejných lesích výrazně vyšší; Švýcarsko: přírůst je v soukromých lesích vyšší, těžby jsou vyrovnané; Spojené království: přírůst i těžby jsou ve veřejných lesích cca dvakrát vyšší než v soukromých. Anomálií je Irsko, ve kterém je v soukromých lesích proti extrémnímu přírůstu minimální těžba. Jedná se totiž o nedávno založené plantáže s vysokou dynamikou růstu a minimálním podílem dříví „těžitelných dimenzí“.   
Protože některé údaje nepůsobí zcela přesvědčivě, porovnal jsem ještě podíl soukromých lesů na těžbách s jejich podílem na zásobách dříví, a podle toho jsem státy rozdělil do tří skupin: 1) Podíl na ročních těžbách je vyšší, než podíl na zásobách; 2) Podíl na těžbách je nižší, než podíl na zásobách; 3) Podíl na těžbách je přibližně na úrovni podílu na zásobách. Z porovnání čísel v obou sloupcích si lze učinit představu, kde se těžební možnosti využívají za cenu pomalejšího růstu zásob, a kde se pravděpodobně zásoba zašetřuje. Anomálií je Bulharsko, s podílem soukromých lesů na těžbách 13,4 %, při podílu na zásobách pouze 1,3 %. Stálo by za vysvětlení, zda je to zadrženými těžbami při restitucích, nebo zda se někde vloudila chybička.

Očekávané rozdíly mezi nabídkou a poptávkou po dříví
Evropská spotřeba dříví prudce roste následkem nekritické politické podpory energetického využívání dříví, a protože se na deformovaném trhu setkává nedotované užitkové dříví s dotovaným dřívím energetickým, vede to k přesunům užitkového dříví do paliva a k poklesu využívání obnovitelných surovin v průmyslu jejich nahrazováním neobnovitelnými. Cíle energetické politiky EU, formulované jako sjezdová usnesení se zapamatovatelnými čísly: „do roku 2010 dosáhnout 10% podíl výroby energií z obnovitelných zdrojů, do roku 2020 dosáhnout 20 %, do roku 2030 dosáhnout výsledku 30 %, dovedly EU do stavu, že do roku 2020 může na evropském trhu každoročně chybět 321 až 448 mil. m3 dříví. Jak k těmto číslům dospěly různé studie a koncepce? Jednoduše. Nynější celková evropská spotřeba dříví je včetně importů cca 550 mil. m3 ročně. Z toho se 50 % (275 mil. m3) pálí, a na užitkové dříví připadá stejné množství. Pokud se má do roku 2020 ročně spálit 700 mil. m3 dříví, pak to znamená, že bez zvýšení poptávky po užitkovém dříví o jediný m3, by měla činit roční evropská spotřeba dříví 975 mil. m3. Oproti současnosti to tedy znamená navíc 425 mil. m3, resp. zvýšení spotřeby o 77 %.    
Možnosti tak obrovské mobilizace zdrojů dříví a markantního zvýšení těžeb vnímají kupodivu autoři studie optimisticky. Uvádějí, že pokud se celkový roční přírůst těží průměrně na 60 %, není důvodu tento podíl nezvýšit, a dále, že by neměl být problém zvýšit přírůst o 25 %. Podle nich by tak měly být soukromé lesy schopny zvýšit těžby o 150 mil. m3 ročně. Kde vzít dalších 275 mil. m3 dříví ročně, ale studie neradí.
Optimismus autorů nesdílím. Následkem změn druhové skladby a dalších opatření „ve jménu ochrany přírody a biodiverzity“ (mrtvé dřevo, NATURA 2000, certifikace lesů, ptačí oblasti atd.), klesl v Evropě přírůst již o 82 mil. m3 dříví ročně, ale těžby se každých pět let zvyšují o 10 %. Růst zásob se tím zpomaluje, až zastavuje a k tomu se ještě výměra hospodářských lesů snižuje vyhlašováním bezzásahových území, do kterých má být do roku 2040 převedeno dalších více než 6 mil. ha (což je velikost území Chorvatska). K nárůstu zásob dříví tak dochází především v lesích, ze kterých se vzhledem k charakteru jejich ochrany nesmí odejmout ani šiška, natož dříví. S autory studie souhlasím v tom, že zvyšování těžeb bude spočívat převážně na soukromých lesích, protože evropská civilizace ztratila cit pro vnímání produkční funkce krajiny a veřejné lesy chápe jako lesy mající plnit sociální funkce s výjimkou produkce. Ta je v nich považována za nežádoucí, a těžba dříví za úchylku jejich správců, neboť měřítkem plnění sociálních funkcí lesů se stala výše prodělku. Zdá se proto, že jen soukromí vlastníci lesů mají šanci uhájit právo na hospodaření v lesích a vlastnický zisk.

Non-wood forest products
Protože jen tři státy (Finsko, Slovensko a Spojené království) poskytly nekompatibilní údaje o přidružené lesní těžbě a výrobě, omezila se studie jen na beletristické konstatování, že non-wood forest products a rekreační a environmentální služby jsou významným přínosem pro obživu soukromých vlastníků lesů a mož-ným zdrojem jejich příjmů. Konkrétně jsou vyjmenovány: lesní ovoce; med; zvěřina, poplatkové odstřely a trofeje; vlna, kůže a kožešiny; houby; léčivé rostliny; pastva a pícniny; korek; pryskyřice; tříslová kůra; vánoční stromky; ozdobný klest; mechy a lišejníky; éterické oleje, případně jiné extrakty (tinktury).
Pokud se týká myslivosti (práva lovu), jsou její podmínky v jednotlivých státech upraveny velmi rozdílně (v některých zemích je zvěř veřejným statkem, v jiných je právní úprava pro vysokou a pro drobnou zvěř odlišná atd.), ale většinou nemohou vlastníci lesů vykonávat právo myslivosti na svých pozemcích jako součást svých vlastnických práv, ale jen jako členové sdružení. To vyvolává u té části vlastníků lesů, pro které je lov hlavní motivací k držbě lesa, tlak na úpravu nevyváženosti mezi vlastnickými právy a právem myslivosti.

Lesnické vzdělávání
Patnáct zemí uvedlo, že je lesnické vzdělávání soukromých vlastníků lesů důležité, a proto jej v různém rozsahu organizují. Island, Lotyšsko, Litva a Slovensko uvedly, že v průběhu posledních 15 let se u nich počty absolventů kurzů lesnictví zvyšovaly (ale z nízkého základu), ostatní země udaly průběh vyrovnaný. Nejvyšší počet vlastníků lesa, kteří absolvovali nějaký lesnický kurz, udává Finsko (40 tis.) a Francie
(14 tis.). Vysokou četnost kurzů udává Lotyšsko (3 tis. osob ročně), Rakousko (asi 6 tis. ročně) a Norsko (5 tis. ročně), Irsko (550–700 osob každý rok) a naopak nejnižší aktivita v lesnickém vzdělávání se jeví v Bulharsku, Slovensku a na Islandu.

Organizace soukromých vlastníků lesů
V 19 zemích z 23, zapojených do studie, existuje jedna, ale i více národních organizací sdružujících vlastníky soukromých lesů (ve Finsku 154) s nevyrovnanou odbornou a organizační úrovní. Nejvyšší úroveň mají národní organizace v Rakousku, Francii, Finsku, Nizozemsku, Norsku, Švédsku a Švýcarsku, na opačném pólu je Polsko a Srbsko. Většina národních organizací je členem Confederation of European Private Forest Owners (CEPF) www.cepf-eu.org, a některé z těch, které sdružují agrolesníky, i European Landowner´s Organizations (ELO), www.europeanlandowners.org. Mimo těchto dvou mezinárodních organizací uvedených ve studii, existují ještě La fédération européenne des communes forestières (FECOF), www.portail.fncofor.fr, sdružující členské organizace z Německa, Francie, Itálie, Španělska, Rakouska, Andory, Řecka, Švýcarska a České republiky (SVOL); International Family Forestry Alliance (IFFA), www.familyforestry.net, sdružující vlastníky lesních rodinných majetků z 20 zemí, včetně ČR (SVOL); a Union des Sylviculteurs du Sud de l´Europe (USSE), www.usse.es, sdružující vlastníky lesů a podnikatele ve zpracování dřeva ze Španělska, Francie, Portugalska, Itálie a Řecka.

Závěrem
V Evropě byly malé soukromé lesy nedílnou součástí venkovské ekonomiky (agrolesnictví), spočívající na energeticky nenáročných manuálních a animálních technologiích a střídavém využívání kapacit v zemědělství a v lese. Les byl stabilizujícím prvkem ekonomiky regionu, protože ve zvýšené míře „se šlo do lesa“ jen v letech neúrody a živelních pohrom. To ovšem na druhé straně znamená, že celková produkce dříví a její vyrovnanost nebyly tak významné, jako u čistě lesních majetků, důsledkem čehož mohla být i nižší úroveň hospodaření. Po 2. světové válce se většinou lesnictví a zemědělství od sebe oddělily a agrolesnictví zaniklo. S tím souvisí sezónní nevyužívání technických a lidských kapacit v zemědělství a oslabená sociální funkce lesů, tj. vlastnická, ekonomická i citová vazba občanů na místní lesy. Obrazně se dá říci, že soukromí vlastníci lesů své místo dosud hledají, protože tradiční funkce malých lesů oslabily či zanikly, a nové nejsou stabilizované. Vlastníci velmi malých lesů to mají obtížnější, protože každý z nich samostatně je nevýznamný, a potřeba silného soukromého sektoru je patrná až v národních a mezinárodních souvislostech. Počínající nedostatek dříví je nepochybně katalyzátorem zájmu o produkci ze soukromých lesů, protože „v nouzi čert i mouchy lapá“, a tak bude při slábnutí produkční funkce veřejných lesů vhod „každý kubík“.   
V případech, kdy bude čtenář marně hledat údaj za ČR či SR, a nemá důvod se domnívat, že neexistuje, nevyplnil jej národní zpravodaj. Protože 23 států zaslalo různé, ale vzájemně neporovnatelné údaje, uvedli je autoři na závěr studie formou slovní charakteristiky soukromých lesů v příslušné zemi. Zájemce o tyto údaje odkazuji na www.unece.org/trade/timber, kde je tato studie, ale i další materiály z řady Geneva Timber and Forest Study Paper ke stažení.

Zpracováno s použitím: Geneva Timber and Forest Study Paper 26: Private Forest Ownership in Europe; OSN 2010; ISBN 978-92-1-117034-4

Autor:
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.