Pazerav cedrový (P. sbíhavý)

Vědecký název je Calocedrus decurrens (Torr.) Florin. Často je v literatuře uváděn i jako Libocedrus decurrens Torr., nebo Heyderia decurrens (Torr.) K. Koch. Název rodu je odvozen z řeckých slov kalos = krásný a cedrus = cedr
(i když s cedrem nemá taxonomicky téměř nic společného). Anglicky incense-cedar.

Popis druhu
Jedná se o vždyzelený jehličnan z čeledi Cupressaceae (cypřišovité). Dosahuje výšky 40–50 (69) m a průměru kmene do 2 (3,5) m. Literatura uvádí i větší parametry. Jeden z nejmohutnějších exemplářů, vedený dlouhodobě v registru největších stromů USA, měl v roce 1969 obvod kmene 11,88 m a výšku 49,5 m. Nejsilnější strom je v současnosti uváděn z Oregonu, který měl v roce 2011 obvod kmene 12,29 m, tj. neuvěřitelných 391 cm v průměru a výšku pouhých 41,5 m. Nejvyšší exemplář, také z Oregonu, měl prý při průměru 175 cm výšku 69,8 m. Druh se dožívá 500 (900) let. V ČR je druh dosti vzácný, k nejznámějším patřil pazerav v zámeckém parku v Praze-Tróji, který již padl při bouři.
Koruna stromu je úzce kuželovitá, na rozdíl od cypřišků se vzpřímeným vrcholem, relativně štíhlá zůstává i do vysokého věku. Kmen je výrazněji sbíhavý, plnodřevný. Výmladnost na kmeni je celkem nízká. Kůra je lesklá, červeno-hnědá až oranžově-hnědá, již od mladých exemplářů v dlouhých pásech či šupinách odlupčivá. U starých stromů se vytváří hrubá borka s výraznými hřbety, která chrání kmen před požáry. Druh roste od mládí celkem pomalu, na extrémních, zejména suchých lokalitách může být jen keřovité formy. Kořenový systém má srdčitého typu s velkým počtem do boku jdoucích kořenů, je dobře v půdě zakotven a vývraty netrpí. Větve většinou míří výrazně šikmo vzhůru nebo u starších exemplářů jen vodorovně odstávají, jsou kratší, na koncích mírně převislé, často i vertikálně postaveny.
Letorosty jsou nápadně ploché o šířce 1,5–2 mm, z obou stran stejně trávově zelené, někdy je větvička ze spodní strany s náznakem bělavé kresby. Asimilační orgány jsou šupinovité lístky, těsně přitisklé k větvičce, podlouhle vejčité a zašpiča-tělé. Konce šupin jsou ostře zakončené a odkloněné od větvičky. Ta je proto na dotek drsná – na rozdíl od hladkých větviček cypřišku nebo zeravu. Postranní lístky jsou stejně dlouhé jako lístky středové, na kterých jsou z horní strany nenápadné žlázky. Velikost lístků na bočních výhonech je asi 4 mm, na hlavním výhonu mají lístky délku i přes 12 mm. Jednoleté výhony jsou po rozemnutí aromatické.
Pazerav plodí zhruba ve 30 letech, obvykle každoročně. Samčí šištice mají žlutavou barvu. Samičí šištice jsou zelenavé, někdy do růžova, drobné, na konci větviček. Šišky dozrávají na konci vegetační sezóny (IX–X), jsou protažené, 20–30 mm dlouhé, asi 8–10 mm široké, v plné zralosti světle hnědé až žluto-hnědé, složené ze 3 párů vstřícně postavených semenných šupin, obsahují maximálně 4 semena. Semena o velikosti 6–8 mm jsou nápadná dlouhým nesymetrickým křídlem o délce až 15 mm. Semena mají světlou béžovou až hnědou barvu. Klíčivost semen dle literatury v USA v rozmezí 18–43 %. Semenáčky mají 2 kotyledony a poté primární jehlice 10–15 mm dlouhé. Teprve pak se vytvářejí šupinovité lístky. Dobře se rozmnožuje i řízkováním.

Rozšíření
Areál druhu se rozkládá na západě USA, především v horách Kalifornie a Oregonu, zasahuje snad i do Nevady a na jih do Mexika (Baja California). Vyskytuje se od 400 m nad mořem až do 2 700 m, optimum má ve výškách 1 200–1 800 m. Obvykle se vyskytuje spolu s douglaskou (Pseudotsuga menziesii), zeravem obrovským (Thuja plicata) či tsugou západní (Tsuga heterophylla) na vlhčích stanovištích, s druhy borovice jeffreyova (Pinus jeffreyi), borovice žlutá (P. ponderosa) či borovice coulterova (P. coulterii) na suchých stanovištích. Velmi často doprovází i sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum). Roste na různých typech půd. V současné době nepatří k ohroženým druhům dle klasifikace IUCN.

Ekologie
Druh je spíše světlomilnou dřevinou, v mládí však velmi dobře snese zástin. K dobrému růstu vyžaduje dostatečnou půdní i vzdušnou vlhkost, vydrží však i dlouho- dobější sucho. Na mělkých a suchých půdách roste pomalu a někdy jen keřovitě. Nemá zvláštní nároky na živnost půdy. Roste dobře jak na mírně kyselých, tak na vápnitých půdách. Optimum nachází na písčitohlinitých čerstvých živných půdách. Je to druh celkem tolerantní vůči městským imisím a prachu, vydrží v městském prostředí. V Evropě za tužších zim namrzá. Patří ke druhům, které jsou málo napadány škůdci jak v domovině, tak u nás. V USA je silněji poškozován dřevními houbami, v našich podmínkách bylo zjištěno napadení václavkou.

Význam a využití
V USA je ceněnou dřevinou. Dřevo má lehké a měkké. Objemová hmotnost při 12% vlhkosti kolísá kolem 420 kg.m-3. Dřevo je mírně aromatické. Je rozlišeno na úzkou běl – světlá barva a jádro – světle hnědá až načervenalá barva. Je odolné vůči hmyzím škůdcům, ale náchylné k hnilobě, jinak trvanlivé. Používá se především na výrobu tužek, dále nábytku, na dýhy, na části člunů, obalový materiál i při výrobě hudebních nástrojů.
Druh byl objeven v roce 1846 a v roce 1853 introdukován Jeffreyem do Evropy, do Edinburgu (Skotsko), jako okrasná parková dřevina. Strom v Frogmore, vypěstován z osiva roku 1853, vysazen roku 1857, měl v roce 1966 obvod kmene 245 cm a výšku pouhých 6 m. Největší britské exempláře mají výšku do 40 m, např. strom v hrabství Berks měl 36 m výšku a obvod kmene 265 cm. Nejmohutnější exemplář měl výšku 38 m a 187 cm průměr (Doune House). Z Belgie k nejsilnějším patří strom s obvodem 372 cm a výškou 29 m, nejvyšší exemplář měl 30 m s obvodem 341 cm, skupina v arboretu Tervuren ve věku 100 let má obvod u nejsilnějších jedinců cca 200 cm. Oproti nejmohutnějším jedincům např. v Kalifornii, strom s obvodem 11,73 m a výškou 46 m, jsou to zatím „malé stromky“.
Praktické užití dřeviny je však zejména v sadovnické dendrologii, jde o dřevinu vhodnou i pro živé ploty, uliční a silniční stromořadí.

Introdukce do Čech a jeho pěstování
První introdukce do Čech byla dle A. M. Svobody roku 1865 v zámeckém parku Hluboká, dále pak v roce 1910 Jezeří a do Průhonic v roce 1927. V našich podmínkách je to stále celkem vzácný druh. Velmi hezké solitérně rostoucí stromy nalezneme např. v Průhonicích nebo v Botanické zahradě a arboretu (BZA) Mendelovy univerzity v Brně, i v několika dalších zámeckých parcích a botanických zahradách.
V našich podmínkách roste druh pomaleji než domácí jehličnany, proto je v lesním hospodářství nevyužívaný. Na vhodných stanovištích by však mohl být jako příměs pěstován. Lze jej množit jak vegetativně, tak generativně. Rozmnožovat ho můžeme snadno z naturalizovaných exemplářů. Semena sbíráme, jakmile začnou hnědnout šišky. Klíčivost v našich podmínkách je kolem 30 %, při našich pokusech dosahovala hodnot mezi 25–40 %. Osivo je však dobré nechat projít studenou stratifikací. Klíčivost vydrží několik let. Tento především dekorativní druh má své místo v okrasných výsadbách měst od nížin do středních poloh.
Poděkování: Tvorba příspěvku byla podpořena projektem Vytvoření a rozvoj multidisciplinárního týmu na platformě krajinné ekologie, reg. číslo CZ.1.07/2.3.00/20.0004 za přispění finančních prostředků EU a státního rozpočtu České republiky.

Autor: doc. Ing. Luboš Úradníček, CSc.
Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor