Než se do malého lesa vrátí jaro

Zdeněk Kadlus

Předchozí příspěvky hovořily o porostní výchově, o prořezávkách a probírkách v pasečném lese víceméně stejnověkém, který u nás jednoznačně převažuje. I při uplatňování holosečných forem se v maloplošném hospodářství ve smyslu zákona hovoří o tzv. obnovní době, vymezené prvním a posledním těžebním zásahem, který vedle “sklizně” sleduje tvorbu podmínek pro obnovu daného porostu.

Jde-li o celý porost nebo při jeho větší rozloze o tzv. pracovní pole, uvažujeme obnovní dobu celkovou. U clonosečných forem, kdy následný porost vzniká pod ochranou mateřského porostu, přistupuje tzv. obnovní doba dílčí. Ta se vztahuje na tu část porostní plochy, na které se porostní zásoba nemýtí naráz, ale několika zásahy, nejméně dvěma. Obnovní doba dílčí je pochopitelně kratší než doba celková. Např. při její délce třicet až čtyřicet let se mohou obnovní doby dílčí pohybovat v širokém průměru kolem deseti roků. U slunných dřevin, jako je dub, je tato doba kratší, u stinných dřevin jako buk a zejména jedle delší. Počáteční růstové rozdíly náletových jedinců se však rychle stírají, takže zapojené nálety a nárosty se i při jisté rozdílnosti věku nadále chovají jako stejnověké. Charakterizují se pak tzv. středním věkem.

Specifika obnovy clonnou sečí

Ve srovnání s holou sečí je při clonosečné obnově podstatně složitější jak kácení, včetně odvětvování, tak vyklizování vytěžené dřevní hmoty, které probíhá přes dosud neobnovované části porostu. Nutná je skutečně vysoká profesionální zručnost a přísná technologická kázeň. Vyžaduje to bezpodmínečně směrové kácení podle stanoveného směru vyklizování a také dostatečně hustou síť přibližovacích linek, podle potřeby doplněnou i vyklizovacími linkami, tzv. “péry” (proto již při jejich zakládání v probírkových porostech je třeba zvažovat ohledy na budoucí obnovu). Samozřejmě určitého poškození podrostů se i při největší šetrnosti nelze vyvarovat, pomáhá jej však snížit přiměřeně vysoká sněhová pokrývka. Pochopitelně je nutno odklidit klest a další těžební odpad - avšak při rozložení těžby do několika zásahů je ho méně než při soustředěné těžbě na holé seči.

Majitelé malého lesa, ať již jednotlivci či obce (v obou případech je vhodné sdružování), budou pravděpodobně dávat přednost holosečným formám mýcení a tím i obnovy. Bezesporu vyznačit budoucí holoseč je nesrovnatelně jednodušší než zásah clonné seče. V prvém případě se vystačí s vyznačením jednotlivých stromů po obvodu plochy tak, aby značky byly na dohled. Většinou se volí pravidelný tvar, daný šířkou, délkou a výměrou ve smyslu zákona (již předchůdci soudobých lesníků považovali koncem předminulého století přípustnou šířku paseky do dvou výšek stromu). Kromě toho dodavatelská smlouva může být jednoznačně kontrolována. U clonosečných forem se navíc vyznačují jednotlivé stromy, což je náročné na čas, zkušenosti a odborné znalosti. Zde se vyšší vklady času, práce a prostředků mohou (nemusí!) vrátit v podobě přirozené obnovy. Avšak i při holosečných formách lze počítat aspoň s pomístným přirozeným zmlazováním. Slunné dřeviny jako borovice a modřín se mohou úspěšně zmladit na holině velké na dvě výšky stromu. Na holinu širokou do jedné výšky stromu mohou nalétnout polostinné dřeviny, jako je dub, smrk a buk, případně i jedle. Ta však bývá záhy předrůstána jinými dřevinami. Zde nehrají ani tak roli možnosti doletu, případně opadu semene, jako spíše mikroklimatické podmínky při porostní stěně, boční zástin na vnějším okraji a boční světlo na vnitřním okraji, zpravidla do dvou třetin výšky stromu. Konkurence kořenů mateřského porostu však zůstává.

Poslední výchovné zásahy před obnovou

Co z toho plyne pro porostní výchovu, zejména při posledních zásazích před dosažením mýtného věku, a pro clonosečné zásahy? Podle okolností, především podle druhové skladby a stavu porostu, se zasahuje více do úrovně, jindy zase do podúrovně. Pokud majitel předpokládá do budoucna uplatnění holosečných forem, bude poslední probírkové zásahy orientovat spíše do podúrovně, aby docílil vyrovnanější tloušťkovou strukturu v době mýcení. To ovšem neznamená, že by do úrovně zasáhnout nemohl. Má-li však v úmyslu zaměřit se na clonosečné formy obnovy, je vhodné při posledních probírkách a pochopitelně i při prvých fázích clonné seče zasahovat spíše do úrovně a těžit přednostně ty stromy, které již dosáhly požadovaných cílových dimenzí. Tento účinek lze očekávat především v bukových a v dostatečně zpevněných smrkových porostech. Protože však dílčí obnovní doba bývá poměrně krátká, měl by podporu orientovat spíše na stromy meziúrovňové (vzrůstavé či ustupující). Vysloveně podúrovňové stromy by si nestačily zvětšit korunu natolik, aby mohly významněji přirůstat do tloušťky. U smrku k tomu navíc probíhá postupná změna anatomické stavby jehlic nových ročníků se zřetelem na zvýšený přístup světla. U borovice, modřínu a dubu je zpravidla přírůstová reakce slabší. A správně vychovávaná jedle by měla mít již od dřívějška vytvořený výškově členitý zápoj.

Zásahy ve výmladkových lesích

Vysloveně na zásahy v zimním období jsou vázány výmladkové lesy, které se ještě místy uchovaly. Jejich obnova probíhá vegetativní cestou, tvorbou pařezových (někdy i kořenových) výmladků. Výjimku představovalo tzv. dubové loupenictví s těžbou kůry na výrobu třísla koncem dubna a začátkem května. Výchova se uskutečňovala jednocením výmladků, případně podporou jedinců vzniklých ze semene, ať náletem, síjí nebo sadbou. Kácelo se co nejníže nad zemí šikmým řezem. Produkcí pařezin, nízkého lesa, bylo především palivo. V lese středním zajišťovaly těžbu užitkového dřeva výstavky, s věkem několikanásobku obmýtí výmladkové etáže, zpravidla dvacet až třicet roků.

Dřevokaz

S končící zimou a blížícím se jarem vyvstává naléhavost ochrany proti živočišným škůdcům. Jedním z prvých je dřevokaz čárkový, významný technický škůdce dřeva. Svými až několik centimetrů dlouhými chodbičkami, v okolí se zabarvením ambrosiovými houbami, snižuje pevnost dřeva. Prevence spočívá v bezodkladném odvozu dříví před jarním rojením, které probíhá od konce března do začátku dubna. Napadá středně silné až silné neodkorněné dříví smrku, ale i dalších jehličnanů. Nálet samiček, navrtávajících dřevo, prozrazují bílé drtinky. Larvy se živí houbou rodu Molinia, kterou s sebou zavleče samička. Má-li být asanace účinná, musí následovat hned po napadení, nejpozději do týdne. Lapače se podle pokynů místního odpovědného hospodáře umisťují do míst loňských skládek, kde bylo tehdy dřevo napadeno a kde dospělci přezimují v půdě od srpna do poloviny března. Nejen čert, ale i dřevokaz nikdy nespí – nejlepší prevencí je čistota lesa a včasný odvoz dříví.

Ing. Zdeněk Kadlus, CSc.
ČLS při SLŠ Hranice, Jurikova 31, 753 01 Hranice