Lýkožrout severský obrana proti významnému invaznímu škůdci

Radomír Mrkva, Vlastimil Vala

Zprvu téměř sběratelská rarita, později druh unikající lesnické pozornosti, ale zaznamenaný na řadě lokalit ve Slezské nížině, se po kalamitním suchu počátkem 90. let začal šířit na západ. Stal se významným zástupcem společenstev kůrovců na celé Moravě a pronikl i do Čech. Každoroční monitoring pomocí odchytu rojivců do lapačů sice poskytuje určitou informaci o četnosti jeho populace na území ČR, ale skutečný hospodářský význam tohoto druhu je zřejmý až po zjištění jeho zastoupení na kůrovcových stromech. Analýzami odebraných vzorků kůr bylo na LS Třebíč zjištěno, že v roce 2008 zde byl lýkožrout severský zastoupen v průměru 47 % (lýk. smrkový – 15 %, lýk. lesklý – 38 %). Na revíru Radkovice, kde bylo odebráno nejvíce vzorků, ale dosahovalo zastoupení až 51 %. Podobně je tomu také v okolí.

Hlavní metoda obrany, tj. vytěžení a asanace kůrovcových souší, je účinná sice proti všem druhům kůrovců, změněná situace však vyžaduje uplatnit i další způsoby hubení, specificky zaměřené na tento druh. Zkoušeli jsme odchyt pomocí navnaděných lapáků feromonem Pheagr IDU, a to jak ležících, tak i stojících lapáků a vliv termínu instalace. V souvislosti s tím byla sledována také letová aktivita rojivců v přízemí a v korunách stromů. Získané výsledky vysvětlují, proč jsou lapáky s návnadou účinné jen při instalaci do počátku července a později již nejsou atraktivní. Výsledky jsou natolik slibné, že mohou být podnětem pro poloprovozní zkoušky.

Rozšíření lýkožrouta severského
Za místa přirozeného výskytu lýkožrouta severského se považuje sibiřská, východoevropská a severní tajga, kde provází původní areál smrku ztepilého a příbuzných druhů. V Evropě byl v minulosti znám ze severovýchodního Polska, ale také z oblasti Bialovežského pralesa, Velkopolské nížiny, okolí Poznaně, Krakova, Katovic až po Beskydy a oblast Těšína a v příhraniční oblasti s ČR až po Jizerské hory. Zde se ale měl vyskytovat méně. Na našem území byl jednotlivě zaznamenán koleopterology u Těšína, Opavy, na Slovensku u Liborče. V roce 1968 a později v letech 1969 a 1972 byl ale jako zcela běžný druh nalezen na území ÚLZ Šenov a dokonce až u Hranic na Moravě. Z těchto poznatků lze odvodit, že lýkožrout severský sice měl asi centrum svého areálu v přirozené smrkové tajze, ale okrajově zasahoval až do Slezské nížiny a severního podhůří Jeseníků a Jizerských hor, které tvořily spolu s Beskydami přirozenou ekologickou překážku pro jeho další šíření. Oproti tomu lze považovat jeho přirozený výskyt ve Štýrsku, v oblasti Šumavy a jižních Čechách jako nepravděpodobný, a pokud zde byl opravdu nalezen, šlo zřejmě o případy zavlečení bez dalšího rozvoje populace. Řadu let prováděný monitoring pomocí odchytu do lapačů (LOS VÚLHM Jíloviště-Strnady) to ostatně potvrzuje. Z uvedeného lze vyvodit, že lýkožrout severský byl v severovýchodní části Moravy a ve Slezsku vždy přítomen a patrně se zde původně přirozeně vyskytoval v dubojehličnaté variantě 4. LVS, která vykazuje jistou podobnost s prostředím tajgy. Je pravděpodobné, že pro podobnost požerků s lýkožroutem smrkovým pouze unikal lesnické pozornosti.    
K hlavní invazi do centrální a západní části Moravy a ještě dále patrně došlo až po kalamitním suchu v letech 1992 až 1995 nebo v širších souvislostech, s nastupujícími projevy klimatické změny a posunu kontinentálního typu klimatu západním směrem. Ještě v r. 1993 byla po rozsáhlém terénním šetření (prověřeno téměř 400 lokalit) stanovena hranice výskytu ve Slezské nížině na spojnici Lipník n. B. – Vítkov – Moravský Beroun – Bruntál. Ale již v následujícím roce byl zaznamenán výskyt tohoto lýkožrouta také na Prostějovsku, v okolí pily Ptení a jejím širším okolí, také ale u Čáslavi apod. Spolu s dřívím byl nepochybně zavlečen také na další lokality a v příhodných podmínkách, v suchem postižených smrčinách, začal postupně gradovat v regionálním měřítku. Díky monitoringu rojících se brouků si můžeme nyní učinit představu nejen o invazi a narůstání početnosti směrem ze severovýchodu do centrální části Moravy, ale také o stabilních gradačních oblastech, kde byl vždy odchyt větší než 1 tis. brouků. Mezi ně patří také přírodní oblast Předhoří Českomoravské vrchoviny, kam spadá území LS Třebíč. Dá se ale říci, že se lýkožrout severský silně přemnožil na celém území Moravy, mimo vyšší polohy než 700 m. V Čechách je patrna postupná infiltrace v území přilehlém k Českomoravské vysočině a nápadná je postupně narůstající početnost na Lesních správách Mělník, Nymburk a Česká Lípa, kde se mimochodem objevuje rovněž zmíněná dubojehličnatá varianta 4. lesního vegetačního stupně (Mimoňsko).

Výskyt lýkožrouta severského na LS Třebíč a v okolí
Skutečnou představu o významu a škodli-vosti lýkožrouta severského lze získat pouze stanovením jeho účasti ve společenstvech kůrovců, zjišťovaných přímo na kůrovcových stromech. Za tím účelem byly odebírány vzorky kůry o ploše asi 10 dm2, ze spodní části kmene, ze středu, v místě rozhraní zelených a suchých větví a v horní korunové části. Na LS Třebíč byl výskyt sledován dlouhodoběji, a to od roku 2005, ale až v roce 2008 byl průzkum rozsáhlejší a při něm analyzováno přes 60 stromů. Mimo to byly analýzy kůrovcových stromů provedeny také v širokém okolí, na LS Náměšť n. O., v okolních obecních lesích, na ŠLP Křtiny, LS Černá hora a v Lesích Města Brna. Na základě vyšetření více než 100 stromů bylo zjištěno, že v celé oblasti již v současné době zdaleka není nejvýznamnějším druhem lýkožrout smrkový. Tomu je sice stále věnována největší pozornost jak při monitoringu, tak při aplikaci obranných opatření, tj. odchytu do lapáků a lapačů. V současné době je to ale lýkožrout severský, který spolu s lýkožroutem lesklým výrazně převládá a napadá smrky nejrůznějšího věku, od mlazin po mýtné porosty. Z analýzy kůrovcových stromů vyplynulo (viz tabulka), že podle podílu požerků tří sledovaných druhů je lýkožrout severský zastoupen na LS Třebíč v průměru 47 %. Na jednotlivých revírech v rozpětí od 25 % do 89 %. Při tom byl ale přítomen na 93 % všech vyšetřovaných stromů. Bereme-li ale v úvahu pouze poměr zastoupení obou nejškodlivějších druhů, pak byl lýkožrout severský zastoupen v průměru 76 % (podle revírů od 61 % do 89 %). Lýkožrout smrkový je tudíž spíše doprovodným druhem, když je v merocenózách zmíněných tří druhů zastoupen pouze do 20 %, ve vztahu k lýkožroutu severskému v průměru do 24 %. Při tom obvykle kolonizuje hlavně spodní části smrků vyššího věku. Z pohledu ochrany lesa a vynakládaných prostředků na obranu je to velmi závažné zjištění.

Průběh rojení v prostoru a času
Z toho, co bylo řečeno, lze usoudit na odlišnost chování tohoto druhu, např. při rojení. Proto byl založen pokus, kdy na dvou lokalitách byly po celou dobu vegetace paralelně umístěny lapače Theyson s návnadami Pheagr IDU, z nichž jeden byl v přízemí (ve výšce 1,5 m) a druhý v úrovni korun (na modřínech ve výšce 17 m). Výsledky odchytu v týdenních intervalech jsou uvedeny v grafu 1.  Z průběhu grafu a paralelního sledování generačního vývoje ve venkovních chovech a v terénu lze odvodit, že rojení brouků, přezimujících v hrabance, mělo dílčí maximum v polovině května. Za 3 týdny došlo k masivnímu přerojování brouků zakládajících sesterská pokolení a rojení brouků prvé generace probíhalo od konce června do poloviny července. Poté se počty odchytávaných brouků významně snížily, ale z nápadných jednorázových navýšení početnosti kolem počátku srpna a v polovině září můžeme usuzovat, že v té době proběhlo rojení druhé a třetí generace, což se potvrdilo také v chovech.
Velmi pozoruhodné je ovšem zjištění, že zatímco přezimující brouci poletují hlavně v přízemí (63 % celkového odchytu v tomto termínu), později, při přerojování a dalších rojeních, se již v naprosté převaze pohybují v korunách. Znamená to, že při současně prováděném monitorování v přízemí se odchytává od počátku června do poloviny srpna pouze asi kolem 20 % rojivců, během druhého rojení 33 % a během rojení třetí generace pouze 7 % brouků, kteří by na lokalitě mohli být potenciálně odchyceni. Zásadní snížení početnosti rojících se brouků po polovině července není způsobeno tím, že by populace v tu dobu zanikla a kůrovec vymřel. Příčinou je patrně nezájem brouků o agregační feromon, což se potvrdilo při pokusech s navnaděnými lapáky.

Odchyt a hubení lýkožrouta severského pomocí lapáků vnaděných feromonem
Odchytem do lapáků, stojících i ležících, se v minulosti zaobírala řada autorů, a i když se ukázalo, že výhledově budou patrně úspěšné pouze lapáky stojící, byly výsledky vcelku rozporné a nedaly se doporučit. Teprve s vývojem specifického feromonu pro lýkožrouta severského se otevřela možnost pro využití také této metody hubení. Je s podivem, že vnaděné lapáky se u nás sice doporučovaly (letáky LOS 1996, 2007), není však znám literární pramen, který by jejich úspěšnost potvrdil. Naopak Holuša, Voigtová, Kula, Křístek (2006) zmiňují pokus s navnaděním stojících lapáků, kde se ale objevily závrty jen v bezprostředním okolí odparníků. To byl patrně důvod, proč nebyly navnaděné lapáky využívány v praxi. Převládal všeobecný názor, že lýkožrout severský na ležící kmeny nenalétá, i když při analýzách lapáků byla jeho přítomnost ojediněle zjištěna. Proto jsme účinnost vnaděných ležících lapáků začali zkoušet, a to ve třech termínech (28. 4., 2. 7. a 18. 7. 2008), kdy byly na skácené stromy instalovány pod korunou feromony Pheagr IDU. Vždy přibližně po měsíci byla vyhodnocena kolonizace stromů pomocí odběrů vzorků kůr o ploše kolem 10 dm2 z míst na kmeni, volených ve vzdálenostech vždy po 3 m od feromonu nahoru směrem k vrcholu i dolů k patě stromu. Počet požerků jednotlivých druhů byl přepočten na dm2 (viz graf 2).
Z výsledků vyplynulo:
- Lapák (neodvětvený vývrat), navnaděný před rojením 28. dubna, byl silně nalétnut pouze lýkožroutem severským po celé délce kmene, zprvu (17. 6.) s mírnou převahou v místě instalovaného feromonu, později (2. 7.) byl obsazen celý kmen v hustotě od 1,5 po 2,5 požerku/dm2.
- Lapáky položené a navnaděné 2. 7. (odvětvený a neodvětvený) byly oba dva, bez výrazného rozdílu, téměř výhradně obsazeny po celé délce lýkožroutem severským (více než 2 závrty/dm2, zastoupen 71–80 %), aniž by došlo k soustředění požerků v místě zavěšení odparníku (graf 2). Vrcholy korun dominantně obsadil lýkožrout lesklý (zastoupen 19–47 %), lýkožrout smrkový se nacházel na lapáku s větvemi v nepatrné hustotě po celé délce kmene (zastoupen 11 %), na odvětveném pouze v okolí feromonu (zastoupen 1 %).
- Lapáky položené a vnaděné 18. 7. (s variantami 2 ks odvětvené a 2 ks neodvětvené navnaděné feromonem, 2 ks odvětvené bez feromonu) byly naprosto dominantně a ve všech případech obsazeny lýkožroutem lesklým (75–95 %), lýkožrout smrkový se objevil v nepatrné početnosti (5–19 %) průběžně po celé délce kmenů a lýkožrout severský byl zastoupen nejslaběji. Neobsadil vůbec lapáky navnaděné, na odvětvených byl pouze v okolí feromonů (zastoupen 5 %) a relativně nejčetnější (pouze ale 0,3 závrtu/dm2) byl na lapácích neodvětvených (zastoupen 10 %).

Odchyt na stojící navnaděné lapáky
Orientační pokus byl založen 23. 7. tak, že ve skupině uprostřed paseky byl jeden strom mýtného věku navnaděn feromonem Pheagr IDU, druhý Pheagr IT. Po měsíci bylo na skácených stromech zjištěno, že v obou případech byly stromy kolonizovány dominantně lýkožroutem severským, lýkožrout smrkový byl zastoupen velmi slabě a lýkožrout lesklý se nacházel v korunách. Rozdíl byl v tom, že lapák s feromonem IDU byl silně nalétnut lýkožroutem severským po celé délce (1,5 požerků/dm2, a v místě feromonu až 3 požerky/dm2, zastoupen 59 %). Podobně se zde vyskytoval i lýkožrout smrkový (méně než 0,5 požerku/dm2 a zastoupen 8 %), kdežto lýkožrout lesklý byl v koruně stromu (zastoupen 33 %.) Lapák s feromonem IT byl kupodivu rovněž dominantně obsazen lýkožroutem severským, ale pouze v úseku 9 m v okolí feromonu (až 4 požerky/dm2, zastoupen 84 %).
Na témže úseku byl přítomen také lýkožrout smrkový (do 0,8 požerku/dm2, zastoupen 18 %) a v koruně lýkožrout lesklý nebyl zjištěn.

Praktické závěry a návrh poloprovozního ověření odchytu vnaděnými lapáky
Získané poznatky dokládají, že ve vyšetřované oblasti a patrně na celé Moravě se zcela změnilo druhové zastoupení hospodářsky nejvýznamnějších druhů kůrovců a nad očekávání dominantně převládl lýkožrout severský. K tomu zřejmě došlo postupně během několika let, kdy nebyly bližší informace o jeho skutečném výskytu na kůrovcových stromech, protože byl pouze monitorován pomocí lapačů. Tak ale nelze zjistit podíl druhů na současné kůrovcové kalamitě. Mimo to se ukázalo, že rojící se brouci lýkožrouta severského druhé a další generace již na agregační feromon reagují velmi slabě.
Zjištěné vysoké zastoupení tohoto invazního škůdce by mělo mít zásadní dopad na změnu zaměření obranných opatření, např. by měl být zvýšen počet lapačů k jeho odchytu. Přibližně na 60–70 % oproti 30–40 %, věnovaným odchytu lýkožrouta smrkového. Lapače na lýkožrouta severského nelze nadále provozovat jen kvůli monitoringu, ale hlavně pro redukci jeho početnosti. Výsledky týkající se letové aktivity brouků mají rovněž značný praktický význam pro efektivitu odchytu, a zejména pro využití navnaděných ležících i stojících lapáků. Tento způsob obrany je další z možností, která by pomohla gradaci tohoto druhu omezit, a proto ji doporučujeme k poloprovoznímu odzkoušení. Užití lapáků je v lesnictví běžná metoda a na tomto místě nelze uvádět podrobnosti. V případě Lesů ČR mohou být informace rozšířeny formou provozních pokynů.

Poděkování patří Jiřímu Konopáčovi, správci LS Třebíč, za vstřícnost a podporu a všem, kteří se podíleli na zakládání i hodnocení pokusů.

Autoři:
Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.
LDF MZLU v Brně
Ing. Vlastimil Vala, CSc.         
Lesní správa LČR, Třebíč
E-maily: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor