Uhlíři, máš zaplacené daně?

Kdo by neznal tuto již legendární otázku z pohádky Pyšná princezna. Co ale víme o zaniklém lesním řemesle „uhlířství“ a lidech, kteří ho provozovali? A lze v současnosti někde vidět výpal milíře? Na tyto a mnoho dalších otázek jsme se zeptali Jiřího Kadery, lesníka ze Správy CHKO Český les,  jednoho z mála lidí v České republice, kteří se výpalem milířů ve svém volném čase zabývají.

Vývoj uhlířství a postavení uhlíře ve společnosti

- Uhlířství je jedno ze zaniklých starých lesních řemesel. Lze časově ohraničit vznik a konec uhlířství?

To se přesně nedá určit. Bez dřevěného uhlí by těžko mohla nastat doba bronzová či železná. První doklady o cíleném využívání uhlí jsou z období 3750 před naším letopočtem, kdy Egypťané a Sumerové pomocí uhlí redukovali z rud měď, cín a zinek. Princip výroby se po celou dobu mnoho neměnil. Nejprve se sbíraly uhlíky z ohnišť, poté se pálilo uhlí v jamách. Se zvyšováním potřeby kovů se vyvinula či zdokonalila „výrobní zařízení“. Vznikly výpaly v milířích a poté retortách. Uhlířství lesní, tedy výpaly v milířích, zanikalo postupně. Největší úpadek zaznamenalo s koncem fungování dřevouhelných vysokých pecí v druhé polovině 19. století a poslední doklady o pálení milířů jsou z doby kolem 2. světové války.

- Jaké byly hlavní důvody zániku tohoto řemesla?

Uvedu to na příkladu Českého lesa nebo Brd. Dřevěné uhlí bylo používáno především pro výrobu železa v dřevouhelných vysokých pecích při feudálních velkostatcích. Ve velkých lesních komplexech byla nedokonalá cestní síť a dostupnost dřeva z lesů minimální. Doprava velkého množství dřeva tehdejšími prostředky byla nemožná. Vodní toky zde byly splavné minimálně. Dřevo samo o sobě je těžké, ale dřevěné uhlí už má asi jen čtvrtinovou váhu. A dopravit jej z lesa potahy bylo snadnější. Dalším faktorem byla zpeněžitelnost. Ještě v polovině 19. století tvořilo polovinu těžby palivové dřevo a jeho prodej se nevyplácel. Využitím dřeva v železárnách nebo sklárnách docházelo k vyššímu zpeněžení. Výrobní zařízení v tehdejší době putovala za dřevem a vodou. Poté, co začalo být v druhé polovině 19. století užíváno kamenné uhlí, ať hnědé nebo černé, odešly výrobní provozy za uhlím a železnou rudou co nejblíže k železnici, jako hlavní dopravní tepně. Uhlířství v Českém lese tedy skončilo s železárnami, které vznikly v Kladně či Hořovicích.

- Jaké měli uhlíři ve společnosti postavení?

Ačkoliv uhlíři pracovali v lese, v oblasti Českého lesa a Šumavy byli v 17.–19. století kmenovými zaměstnanci železáren. S lesním personálem přicházeli do styku, když jim lesník předával dřevo a kontroloval, jestli uhlíři dodržují vrchnostenská nařízení a instrukce – pytlačení, požární předpisy, ořezávání větví apod.

Společenský statut uhlířů se v časovém horizontu 14.–19. století zásadním způsobem proměnil a z vážených a privilegovaných řemeslníků se stali podivní a podezřelí obyvatelé lesa. Sociální postavení uhlířů v Čechách se odvíjelo především od míry osobní svobody a možností nezávisle disponovat i získávat hlavní surovinu – dřevo.

V 14.–15. století například v kutnohorském stříbrném revíru existovala profesní organizace kutnohorských uhlířů, udávaná v privilegiu Jana Lucemburského, která se řadí k nejstarším doloženým řemeslnickým korporacím ve střední Evropě.

- Zabývali se kromě stavení milířů a vypalováním dřevěného uhlí i jinou činností?

V některých regionech si museli dřevo pokácet a připravit. V železárnách (18.–19. století) měli na starost jen pálení uhlí. Regionálně se uhlířinou například živili i sedláci, kteří si tak přivydělávali po skončení zemědělské sezony.

- Jaký byl plat uhlířů s porovnáním s jinými řemesly?

Uhlíři byli placeni podle kvality dřevěného uhlí a jeho množství. A samozřejmě také v jaké době své řemeslo vykonávali. Uhlíři sice byli formálně poddanými vrchnosti, na jejichž pozemcích sídlili, ale měli větší míru osobní svobody, materiální úlevy (platili minimální poddanské dávky) a dokonce značné výhody, třeba právo pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích. Jejich statut se postupně měnil po vzniku větších železářských provozů a uhlíři se stali pouhými zaměstnanci s platy srovnatelnými s platy dřevorubců.

Od prvotního zájmu k vypalování milířů

- Kdy jste se o uhlířství začal zajímat a co k tomu bylo impulsem?

Impulsem bylo vnímání lesa, který má svoji historii. Za lesem nelze vidět pouze stromy, květenu a zvířenu. S očima dokořán lze v lese místo ruin spatřit prosperující sklárnu, hamr, pilu. Lze slyšet klapot otáčejícího se vodního kola. A podobně i na bývalých uhlířských placech si lze představit poskládanou kouřící kopu. A od představ už není daleko k realizaci, pokud se setkáte s podobně smýšlejícími lidmi.

Uhlířských placů lze v Českém lese nalézt stovky. A protože tady novodobě nikdy uhlířství předvedeno nebylo, jen se o něm nacházely písemné i ústní zmínky, rozhodli jsme se s Václavem Lidickým (LČR – LS Přimda, lesní správce) a dalšími nadšenci toto řemeslo lidem ukázat.

- V jakém roce to bylo?

Den „D“ připadl na 14. červen 2008. Při Dni Českého lesa byl za hojné účasti po cca sedmdesáti letech zapálen milíř. Celé akci předcházely dlouhé přípravy. Nalézt někoho, kdo by byl schopen nám pomoci s postavením a výpalem milíře nebylo jednoduché. Ty nejpovolanější jsme nalezli v členech Europäischer Köhlerverein e.V. (Evropského uhlířského spolku) z oblasti německých Smrčin. Ti souhlasili s mou účastí na výstavbě a pálení jejich milířů. Což jsem posléze ocenil při naší akci, kdy jsem se o náš milíř staral osamocen. Kdo jednou okusí dýmu z milíře a vůně hotového uhlí, tak tomuto kouzlu propadne, což se stalo i mně.

- V České republice nebyl v tu dobu nikdo s praktickými znalostmi stavby a pálení milíře?

V Čechách byl jen jeden člověk, který mi byl schopen pomoci s milířem. Dušan Caran z ašského Smrčinského spolku, který se několika výpalů milířů na Smrčinách zúčastnil. V současnosti jsme jedinými členy v ČR Europäischer Köhlerverein e.V.

- Odkud jste čerpal teoretické informace o uhlířství?

Zdrojů v češtině není mnoho – např. okrajově se uhlířství věnují učebnice lesní těžby, dále z článku „O uhlířství“ v časopisu Háj z roku 1872. V knize od Janotky a Linharta „Řemesla našich předků“ lze nalézt stať o uhlířích. Další důležité informace jsem čerpal ze starých německy a anglicky psaných publikací.

- Jak dlouho trvalo, než jste si mohl říci, že umíte milíř správně postavit a vypálit?

Asi tak po šesti milířích. Ale abych řekl, že mě nikdy nic nepřekvapí, to nemohu. Každý rok řídím výpaly dvou až tří milířů a dalších se účastním v různé fázi rozpracování. Každý milíř svým způsobem překvapí. Velikost milíře, dřevo v něm (měkké nebo tvrdé, suché nebo mokré), počasí a další faktory velmi ovlivňují chování milíře. Velkou roli při výpalu hraje i samotný uhlíř.

- Jak ovlivňuje samotná stavba milíře a postup během vypalování kvalitu dřevěného uhlí?

Postavit a vypálit milíř dokáže skoro každý. To je dát na sebe dřevo a zaházet hlínou. V Čechách milíře, které vypalujeme, nejsou velké, takže chyby nejsou tolik vidět.

Plac na klasický milíř musí být od středu ke kraji mírně svažitý kvůli proudění vzduchu. Proudění vzduchu v milíři je to nejdůležitější na celém výpalu. Je nutné dřevo poskládat tak, aby konečná podoba milíře byla co nejsouměrnější. Při vnějším okraji milíře, tedy plášti, musí být slabší dřevo, protože silnější v konečné fázi výpalu nerovnoměrněji odhořívá a milíř by se různě bortil. Jako kryt na milíř se používá chvojí, tráva. Kryt má za úkol, aby následná vrstva – mastná zemina nebo mour – nepropadával do milíře. Při výpalu je opravdu nutné hlídat proudění vzduchu, jak v milíři, tak mimo milíř. Výpal je řízen dýmníky, malými otvory v plášti milíře, kterými uniká vodní pára a současně se k nim šíří oheň. Uhlíř musí vědět kdy a kde je třeba stávající dýmníky zacpat a udělat nové, v jakém rozestupu. Milíř nemůžete postavit na průvanu, když tak je nutné udělat zástěnu. Musíte umět poznat, kdy se milíř dusí nebo naopak hoří rychle, tzn. dělat průduchy – při patě milíře a připouštět vzduch nebo přihazovat hlínu, odebírat ji, chladit milíř vodou. Milíř není hračka. Je to vlastně taková tlaková nádoba, která může při neopatrném zacházení bouchnout.

- Tak jak jste postup popsal, to nevypadá, že by postavit a vypálit milíř zvládl skoro každý.

U malých milířů to není takový problém, bouchnutí hrozilo u velkých. U malých se jen milíř rozsype. V lese bylo ještě riziko požárů.

Je nutné umět dělat zmíněné dýmníky a hlídat, na které straně milíř odhořívá rychle, podle toho dýmníky ucpávat, dělat nové apod. Milíř při celém výpalu si musí zachovávat neustále souměrnost. Když odhoří na jedné straně, tak se zbortí. Musí se neustále upravovat plášť – tzv. zbouchávat, aby se v milíři netvořily vzduchové kapsy a neodhořovalo dřevěné uhlí. Celý výpal milíře je z jedné třetiny práce se dřevem a ze dvou třetin práce se zeminou.

- Když to sesumarizujete, jaké jsou nejčastější chyby při pálení milíře?

Špatně poskládané dřevo, dušení nebo strašně rychlý výpal. Neuhlídání proudění vzduchu v milíři – je to výroba dřevěného uhlí za minimálního přístupu vzduchu.

Stavba a pálení milíře

- Jak dlouho vám trvá milíř postavit?

Záleží na tom, jak velký milíř se staví. Klasicky desetikubíkový trvá postavit 3 dny při 2–3 lidech.

- To už máte dřevo připravené?

Ano, protože jinak by to bylo podstatně delší. My si jen krátíme nebo štípeme dřevo, protože při stavbě je důležité skládat dřevo na sebe a současně „dovycpávat“ veškeré kapsy, které tam vznikají.

- Specifikujete předem, jaké chcete u dřeva rozměry?

Nejlepší práce je se štěpinami nebo kuláči do průměru 15 cm. Většinou jsem osloven, že by někdo chtěl vypálit milíř a ptají se, co k tomu potřebuji. Neříkám si jaké dřevo nebo jaký průměr – ale říkám suché, naštípané a nakrácené na metry.

- Jak poté vypadá váš pracovní den při samotném vypalování milíře?

Desetikubíkový milíř zvládne vypálit jeden člověk. Hoří tak 6–7 dní, záleží na dřevině. Měkké dřeviny jako smrk, borovice, modřín, jedle shoří asi o jeden den dříve. Buk, habr, dub hoří zas o něco déle. A samozřejmě záleží na vlhkosti použitého dřeva. Čím sušší, tím lepší. V konečném výsledku vznikají větší kusy dřevěného uhlí, což si velmi cenili v železárnách do dřevouhelných vysokých pecí. Čím větší kusy dřevěného uhlí, tím lépe byl uhlíř ohodnocen. Čím více se uhlí po vyhrabání z milíře vlhčilo, tím se více rozpadalo na malé kousky.

Při výpalu se upravuje plášť, přihazuje se střídavě hlína, voda, hlína, voda, a milíř se zbouchává, čímž dochází k tomu, že se spontánně zháší, protože vrchní plášť se začíná propadat do dřevěného uhlí, je tam horší přístup vzduchu. Po šesti až sedmi dnech se celý den milíř zbouchává, aby se co nejvíc udusal, aby se při hašení použilo co nejmíň vody, a pak se milíř rozebere. Strhne se vrchní plášť a vyhrabuje se hotové dřevěné uhlí. Pak se oddělí přes síta menší kousky uhlí od hlíny.

- Můžete odhadnout, kolik lidí v ČR se pálením milířů zabývá?

To lze těžko říct, uvedu spíše místa. Každý rok probíhá výpal milíře ve Vernéřově u Aše a Jeleních vrších – u Schwarzenberského kanálu. V loňském roce vypálili nádherný milíř v Milíkově u Jablunkova. A pak už jsou různé nepravidelné výpaly, kdy ve vesnici zjistí, že tam byli uhlíři a chtějí si zkusit vypálit milíř.

- Je nějaký rozdíl v kvalitě mezi dřevěným uhlím vypáleným v milíři a dřevěným uhlím z kovových karbonizátorů, jak se vyrábí v současnosti?

Chemické rozbory ukázaly, že výrazný rozdíl v kvalitě není. V karbonizátoru je uhlí oproti milíři bez příměsí hlíny apod. Ale přítomnost hlíny v konečném důsledku nevadí. Z karbonizátoru dostanete stejné kusy jako z milíře, ale uhlí je většinou určeno k prodeji a řídí se technickými normami, takže se rozbíjejí na menší kousky a na sítech se třídí. Kvalitu dřevěného uhlí ovlivňuje především vlhkost a kvalita užitého dřeva.

Členství v organizacích, akce pro veřejnost

- Jste členem Evropského uhlířského spolku a Hornicko-historického spolku Planá, kde zastupujete hornickou sekci. Můžete ve stručnosti tyto dva spolky představit?

Evropský uhlířský spolek je sdružení lidí převážně z Německa, Itálie, Švédska, Holandska, Španělska, kteří mají úzkou vazbu ke starým lesním řemeslům spojeným s ohněm – např. výroba kolomazi, dehtu, uhlířství, potaši. Jako evropští uhlíři se snažíme předvádět tato řemesla v historických kontextech, tzn. co nejvěrněji. Většinou technologie výroby předvádíme tak, jak byly provozovány v 17.–19. století. Svojí činností se snažíme o podporu šetrného rozvoje turistického ruchu. Po odborné stránce spolupracujeme například s širokou škálou muzeí, archeology, etnology, historiky. Pomáháme například u vykopávek kolomazných pecí, a posléze stavbě jejich replik.

Hornicko-historický spolek Planá sdružuje bývalé horníky, geology a příznivce cechu havířského. V historickém kontextu k těmto lidem měli uhlíři velmi blízko. A tak se mi jevila spolupráce s takovými lidmi nanejvýše prospěšná a naše spolupráce při prezentaci regionu i samotného města Plané již přináší své ovoce. Jako spolek provozujeme Hornické muzeum „Štola Ondřeje Šlika“, každoročně pořádáme v Plané hornické slavnosti a v regionu se podílíme na akcích, kde jsou předváděna stará řemesla.

- Kde vás mohou čtenáři při vypalování milíře tento rok vidět?

1.–7. května v Josefovském údolí u Staré huti v Moravském Krasu, 27. května – 2. června ve Strašicích u Rokycan u Muzea středních Brd a další akce je 18. června na Zlatém potoce „Den Českého lesa 2011“, kde z mé strany hlavní atrakcí bude výroba dehtu na tzv. kolomazném kameni. Bližší informace o akcích si mohou zájemci najít na webu Uhlíři českého lesa (http://ucl.webnode.cz/)

- Spolu s Jiřím Hlávkou jste napsal knihu Český les, železářství a uhlířství. Pro koho je tato publikace určena?

Je to další z publikací přibližující poměrně neznámou historii Českého lesa. V Českém lese vznikly publikace např. o sklářství, o zaniklých vesnicích a osadách. Železářstvím nebo uhlířstvím se dosud v této oblasti nikdo nezabýval. Touto publikací vyplňujeme mezeru, která zde vznikla. Kniha je samozřejmě určena každému, kdo má jen trochu odvahy nahlédnout i do poměrně málo vzdálené historie původně dvojjazyčného Českého lesa.

Děkuji za rozhovor (6. 4. 2011)

Petra Kulhanová

Foto: archiv Jiřího Kadery