Bez černý (Sambucus nigra) a bez červený (Sambucus racemosa)

Vladimír Janeček, Jana Ešnerová

Tyto keře jsou všeobecně velmi dobře známé a rozšířené. Existuje kolem 20 druhů bezu rozšířených v mírném a subtropickém pásmu obou polokoulí. V České republice se kromě zmiňovaného bezu černého a červeného (keře) vyskytuje v rodu Sambucus ještě bez chebdí, který je ale bylinou, nedřevnatí.

Popis druhů

Bez černý

Bez černý je keř nebo malý stromek dosahující výšek 3–8 m (nejvyšší v literatuře 10 m) se silnými světlými větvemi a širokou bílou dření. Průměr kmene může být až 40 cm. Větve jsou v mládí zelené, později se světle šedou kůrou a četnými lenticelami. Letorosty jsou lysé a hranaté, uvnitř je široká bílá dřeň, tzv. „duše“. Kmen má světle hnědou až šedou vrásčitou kůru. Pupeny jsou polonahé, s vyčnívajícími mladými listy. Listy jsou lichozpeřené, nejčastěji pětičetné. Rašení listů probíhá dlouho před kvetením. Lístky jsou téměř přisedlé, elipčité nebo podlouhlé, zašpičatělé, nepravidelně pilovité a chloupkaté, na líci tmavě, na rubu světle zelené. Řapík je nahoře brázditý, palisty opadavé, drobné. Kvete v červnu bílými vonnými pětičetnými kvítky, které vytváří široký vrcholík. Květy jsou bílé až žlutobílé, silně vonné. Kalich je srostlý, s krátkou trubkou a krátkými zoubky. Semeník je spodní, čnělka krátká a tlustá. Květy dozrávají v leskle černé kulovité peckovičky v září. Plodenství je převisající, s purpurově fialovými stopkami. V peckovičce jsou tři semena, nahnědlá, vejčitá. Šťáva v plodech je krvavě červená.

Bez červený

Bez červený je rozložitější keř, 2–3 m (někdy uváděno i 5 m) vysoký se silnými větvemi a širokou rezavou dření. Je celkově menší a jemnější než bez černý, často vyhání prutovité výhony ve spodní části keře. Kmen má temně hnědou kůru, větve pokrývá silná světle hnědá kůra s výraznými lenticelami. Listy jsou lichozpeřené, nejčastěji pěti- a sedmi-četné. Lístky jsou krátce řapíkaté, podobné bezu černému, na rubu jsou modrozelené. Od bezu černého se liší klínovitější bází. Pupeny jsou celé zakryté šupinami. Raší současně s květy. Po rozemnutí listy nepříjemně páchnou. Kvete dříve, už v dubnu žlutozelenými kvítky uspořádanými v hustých latách. Květy jsou podobné bezu černému, plodem jsou červené peckovičky velké 4–5 mm, dozrávající od června do srpna. Semena jsou žlutohnědá, úzká, v jednom plodu je jich 3–5.

Ve vegetační době je rozlišovacím znakem mezi oběma druhy tvar květenství a plodenství a barva plodů, v době vegetačního klidu pak barva dřeně uvnitř větve – u bezu černého je dřeň bílá, u bezu červeného skořicově hnědá.

Rozšíření

Bez černý

Bez černý se vyskytuje prakticky všude, od nížin až po vrchoviny. Je to evropský druh, nevyskytuje se jen v nejsevernější Evropě. Přirozeně tento druh roste v lužních lesích, pobřežních křovinách a na prameništích, tedy tam, kde je dostatek až nadbytek dusíku. Jeho druhotné rozšíření je ale daleko hojnější – roste na pasekách, světlinách, spáleništích atd. Najdeme ho i v čistých akátinách společně s kopřivou jako dalším nitrofilním druhem. V Alpách dosahuje nadmořské výšky až 1 200 m n. m.

Bez červený

Bez červený oproti tomu roste zejména v horách, a to až do klečového pásma, níže je jeho výskyt řídký. V horách je pionýrskou dřevinou na vývratištích a kalamitních plochách. Tato dřevina je domácí v jižní (respektive severní části jižní Evropy) a střední Evropě, ve Skandinávii je zplanělý z kultur. Někteří autoři uvádí euroasijský areál rozšíření – slučují ho s velmi podobným druhem Sambucus sibirica. To je pravděpodobně správně, jedná se totiž o velmi polymorfní druh – v tom případě by areál bezu červeného zaujímal i celou Sibiř, Dálný východ a přilehlé oblasti.

V ČR roste roztroušeně od vrchovin až k hranici lesa. V Alpách ho lze najít v nadmořské výšce až 1 400 m n. m., u nás je nejvyšší výskyt dokonce 1 420 m n. m. – u Luční boudy v Krkonoších. Vyžaduje dostatek vlhkosti, a to jak půdní, tak i vzdušné. Typicky ho najdeme v listnatých (suťových a lužních) lesích, ale i v lesech jehličnatých.

Význam, možné využití dřeva a jiných produktů

Bezy se vysazují pouze na místech, kde všechny ostatní keře selžou. Snesou nekvalitní půdy, sucho, přímé slunce i stín. Velmi často jsou obtížným plevelem, rozšiřují se díky intenzivní výmladkové činnosti zejména v oblasti kořenového krčku a na kmeni (z kořenů výmladky netvoří), v zanedbaných parcích utlačují ostatní dřeviny. Při jeho likvidaci ho proto nestačí seříznout, musí se vykopat i s kořenovým krčkem.

Význam mají bezy jako součást rozptýlené zeleně, v bažantnicích, atd. Bez černý vytváří kultivary, jako např. ´Laciniata´s peřenosečnými listy a ´Albo-variegata´ a ´Aureo-variegata´ s bíle, popřípadě žlutě zbarvenými listy. Kultivary ´Nana´ a ´Pendula´ mají růst nízký, respektive jsou převislé. Plody slouží jako potrava ptákům, proto se bez černý tak snadno šíří.

Listy bezu jsou jedovaté, obsahují glykosid sambucinigrin.

Bez je medonosná dřevina. Květy a plody se odedávna používaly v lidovém léčitelství. Květy snižují horečku, vyvolávají pocení a působí močopudně. Jsou to také mírné stimulanty pro tvorbu mléka u kojících žen. Plody mají projímavé účinky, tlumí bolest při migrénách a bolestech trojklanného nervu. Květenství je jedlé – po obalení se osmaží jako řízky, tak zvaná kosmatice. Květy i plody se používají k výrobě domácích limonád, sirupů, povidel, zavařenin, vín a likérů. Obsahují vitamín A, B, C, třísloviny a barvivo anthokyan. Šťávou z plodů se dobarvovalo víno (právě díky tmavé barvě zmiňovaného anthokyanu).

Bezové dřevo je trvanlivé, tyčovina se používá v zahrádkářství. Vyrábí se z něj píšťaly a fujary. Dřeň větví (bezová „duše“) se používá jako pomůcka při mikroskopování.

Využívání bezu jako léčiva se odráží i v lidové slovesnosti – známé je přísloví: „Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni“. Velmi často byl dříve vysazován – hlavně na vesnicích.

Bez červený se sází pouze roztroušeně do velkých parků. Květy se nezužitkovávají, plody nejsou za syrova jedlé, musí se nejprve povařit (někteří autoři ale tvrdí, že plody jsou jedlé). V Alpách se z čerstvých plodů vaří čaj.

Pěstební nároky

Bez černý najdeme na stanovištích s vyšším obsahem humusu a intenzivní nitrifikací. Je to polostinná dřevina, v podrostu dobře zastiňuje půdu a opadem zlepšuje vlastnosti půdy. Typicky se vyskytuje na stanovištích s vysokým obsahem dusíku s prakticky jakýmkoli vodním režimem – od vysýchavých až po mokré půdy. K půdní reakci je lhostejný, roste jak na půdách kyselých, tak i zásaditých. I když raší brzy, není bez náchylný k pozdním mrazům.

Bez červený najdeme zpravidla na kyprých, jílovito-písčitých půdách, v horských lesích, houštinách a na okrajích lesů. Upřednostňuje kyselé podklady. Neruderalizuje, není klasickým průvodcem člověka.

Škůdci

Bezy chorobami netrpí, bývají napadány jen mšicemi. Na bezu černém velmi často najdeme jedlou a chutnou houbu ucho Jidášovo. Zvěř bez nepoškozuje.

Současný stav a opatření k podpoře

Bez černý je typickou dřevinou opuštěných zahrad a zanedbaných parků, rumišť, zbořenišť, atd. Je velmi běžnou dřevinou, není proto třeba speciálních opatření k jeho podpoře. Ani bez červený není třeba podporovat a chránit.

Autoři:

Ing. Vladimír Janeček, Ph.D.,

Ing. Jana Ešnerová, Ph.D.,

KDŠLD FLD ČZU,

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: Václav Bažant