Smrk omorika

Luboš Úradníček

Vědecký název je Picea omorika (Pančić) Purkyně. Název druhu pochází z původního srbského názvu stromu – omorika. Srbsky: Pančićeva omorika (Панчићева оморика).

Popis druhu

Omorika je mohutný vždyzelený jehličnan, dorůstající na typických exponovaných skalních stanovištích výšky 20–35 m (na vhodných stanovištích může snad dosahovat výšky až 50 m). V mládí roste relativně rychle, do 20–30 let se vyrovnává smrku ztepilému, pak roste pomaleji a dožívá se věku více než 200 let. V půdě není příliš dobře zakotven, kořenový systém je podobný jako u většiny smrků, také dochází k vývratům. Zejména v mládí velmi dobře zmlazuje.

Koruna bývá do vysokého věku úzce kuželovitá až sloupovitá s výraznou špičkou. Někdy bývají vylišovány 2 variety – var. serbica s krátkými větvemi a téměř sloupovitou korunou a var. borealis s širší korunou. Druh vytváří jemně ovětvený průběžný kmen, větve jsou uspořádány v pravidelných přeslenech, bývají srpovitě zahnuté. Obvykle jsou tenké a krátké, v horní části koruny odstávající, vespod splývavé. Kůru má tenkou – do 2 cm, červenohnědou, odlupující se v menších šupinách. Letorosty jsou šedavě hnědé, hustě hnědě oděné. Pupeny jsou bez pryskyřice o velikosti 3–4 mm dlouhé, koncové s výraznými šídlovitě protaženými šupinami. Jehlice kryjí svrchu větévku, jsou tuhé, na průřezu zploštělé. Délka jehlic je asi 0,5–1,9 (2,5) cm. Zbarveny jsou svrchu tmavě zeleně, lesklé, s matnými 2 bílými pruhy průduchů ze spodní strany. Tím připomínají spíše jedli. Vytrvávají na stromě asi 6–8 (10) let.

Smrk omorika je jednodomá dřevina. Kvete od dubna do června. Samčí šištice jsou drobné, asi 1,5–2,0 cm dlouhé, rostoucí ve spodní polovině koruny. Samičí šištice jsou červené, cca 4 cm dlouhé, složené z velkého počtu plodolistů (60–90), z nichž každý nese 2 vajíčka. Jsou umístěny v horní části koruny. Druh začíná plodit brzy, již po 12 roku věku, výjimečně i dříve, v porostech později. Šišky jsou podlouhle vejcovité, délky 2,5–6,5 cm, v průměru 1,5 cm. Jsou nápadné skořicově hnědou až nafialovělou barvou a jemně zubatými šupinami nehtovitého tvaru, které vybíhají až na stopku šišky. Dozrávají na konci první vegetační sezóny, po vypadání semen vytrvávají ještě několik let na stromě (3 roky). Semena jsou šedavá až černá, nepravidelně kapkovitého tvaru, délky 1,7–3,8 mm, křídla 5–8 mm dlouhá. Klíčivost semen je dle srbských zdrojů asi 45 %. Semenáčky mají 5–6 kotyledonů.

Rozšíření

Je to endemický druh Balkánského poloostrova s velmi malým areálem v Dinárském pohoří na středním toku Driny východně a severovýchodně od Sarajeva, vyskytuje se na hranicích mezi Bosnou a Srbskem. Jedná se o ostrůvkovitý výskyt s menším počtem lokalit, z nichž některé již byly zničeny. Největší výskyt je mezi místy Bajina Bašta a Višegrad. Dále jsou známy 2 samostatné lokality asi 60 km jihozápadním směrem k městu Foče. Druh roste ve směsi se smrkem ztepilým, jedlí bělokorou, borovicí černou, borovicí lesní, bukem lesním, habrovcem habrolistým aj. V současnosti je dle srbských zákonů chráněn. Omorika v místě svého rozšíření roste přirozeně na silně vysychavých podkladech, zejména na vápencových skalách, příp. na hadci, výjimečně na vlhkých stanovištích v nadmořských výškách od 300 do 1 700 m. Taxon je považován za třetihorní relikt, na území ČR rostl fosilní prapředek omoriky Picea omoricoides ještě v druhém interglaciálu, spolu s P. paleomorika zaujímaly rozsáhlý areál od severní Evropy do Asie. Smrk omorika byl objeven a popsán profesorem J. Pančićem v roce 1875 v oblasti Zaovine. Již v roce 1855 slyšel profesor Pančić o nějakém zvláštním jehličnanu z této oblasti. R. 1865 se mu dostaly do rukou 2 větvičky tohoto taxonu právě z oblasti Zavine, a proto v letech 1875–77 podnikl výpravy do této oblasti. Byl úspěšný a v roce 1876 popsal nový druh jako Pinus omorica. Do rodu Picea pak „přeřadil“ a současné platné jméno dal dřevině český přírodovědec a lesník E. Purkyně roku 1877. Dnes je dle A. Farjona druh řazen do rodu Picea, sekce Picea, subsekce Omorikae spolu s P. breweriana nebo P. brachytyla. Druh byl v roce 1880 nejprve introdukován do Švýcarska, kam poslal profesor Pančić semena, a později rozšířen po celé Evropě.

Ekologie

Smrk omorika je příležitostný heliofyt, který v mládí snese zástin, více než náš smrk. Se stoupajícím věkem stoupají i nároky na světlo. Přizpůsobuje se velmi rozmanitému stavu přístupné vody, ač přirozeně roste na silně vysychavých podkladech. Optimální roční srážky 800 mm a více, snáší však i méně než 500 mm. Původní stanoviště jsou výhradně na vápencích, na rendzinách, snese však i kyselé podklady, dokonce i zrašelinělé půdy, dobře roste i na kyselých morénách ve Skandinávii. Snese dobře i mělké a kamenité půdy na živnějších podložích, je schopen růst na píscích i jílu. V tomto směru má širokou ekologickou amplitudu. Toleruje velmi rozmanité klimatické podmínky; snáší jak oceánické, tak kontinentální klima, dobře odrůstá v teplotní periodě -40 až +40 °C, je odolný časným i pozdním mrazům. Je tolerantní ke znečištěnému ovzduší měst. Je napadán menším spektrem škůdců než náš smrk ztepilý. V našich podmínkách bylo zjištěno častější napadení dřevokaznými houbami – václavkou a popraškou smrkovou.

Význam a využití

Dřevo není rozlišeno na jádro a běl, má pryskyřičné kanálky. Je lehké, pružné, měkké, ale pevné, středně trvanlivé. Textura je jemná, letokruhy nepříliš výrazné, barva o něco tmavší než u smrku ztepilého. Objemová hmotnost při 12% vlhkosti kolísá mezi 350–450 kg.m-3. Dřevo má všestranné využití – od lehkých stavebních konstrukcí přes výrobu nábytku až po řezbářství. Vzhledem k tomu, že není příliš pěstován v lesních porostech, využití dřeva je minimální. V Evropě je jako hospodářská dřevina využíván pouze ve Skandinávii, především ve Finsku a Švédsku. Roste ovšem podstatně pomaleji než smrk sitka, a tak i zde jeho význam klesá. Byl také vysazován na kalamitních holinách v horských polohách, např. Krušné hory, Jeseníky. Největší význam má použití druhu jako dekorativní parková dřevina. V zahradnické praxi evropských a seve-roamerických firem je po smrku pichlavém druhým nejpoužívanějším jehličnanem v měst-ských výsadbách. Není snad většího parku nebo sídliště, kde by nebyl vysazen.

V 70. letech byly v módě i převislé a zakrslé kultivary druhu, dnes nejsou tak časté. Druh se vyskytuje ve všech sbírkách dřevin po celém světě. V některých zemích se pěstuje i jako vánoční stromek, méně často se používá na stříhané živé ploty či větrolamy.

Introdukce do Česka a možnosti jeho pěstování

Podle A. M. Svobody se první exemplář objevil  na našem území roku 1906 v Praze-Krči a v roce 1910 v Jezeří. K nejstarším patří jedinci v parku Chlum u Třeboně, Konopiště a v pražské Královské oboře. Dále snad i v Žehušicích, Bílé Lhotě u Litovle a v Průhonicích. Od roku 1928 se pěstuje na ŠLP ML Křtiny. Z historických pramenů se dovídáme, že zásoba sazenic zde v roce 1934 činila přes 3 500 ks. V roce 1980 byla vysazena pokusná plocha čítající 600 exemplářů. Pravděpodobně nejhezčí skupina starších stromů (více než 100 ks) se dnes vyskytuje v arboretu Řícmanice, zde jsou statné exempláře (obvod kmene přes 150 cm a výška do 30 m). Jedna z nejmohutnějších omorik u nás rostla v arboretu Křtiny, v roce 2009 měla výšku 29 m a obvod kmene 171 cm, byla však zlomena při vichřici v roce 2010. Nejvyšší omoriky u nás dosahují i přes 30 m. Ze zahraničí jsou udávány běžně výšky do 30 m a nejsilnější exemplář v Anglii měl v roce 1970 průměr 61 cm. Nejvyšší omorika v Belgii již přesáhla výšku 34 m.

Jako zdroj osiva můžeme využít semeno aklimatizovaných stromů. Dle našich poznatků je průměrná klíčivost asi 60–70 %. Hmotnost 1 000 semen je mezi 3–4,5 g. Semenáčky vyžadují boční přistínění, ve vyšším věku náročnost na světlo roste, vyžadují uvolněnější zápoj. V 70. a 80. letech byla omorika vysazována na imisních holinách v našich horách. Nověji se zavádějí do kultury také kříženci s jinými druhy smrků. Jinak se s omorikou běžně setkáme v městské zeleni, je předurčena k použití nejen v lesnictví, ale především při ozeleňovacích pracích ve městech a v průmyslových oblastech, kde svojí štíhlou korunou patří k vysoce esteticky působícím dřevinám, má velmi elegantní vzhled. Lze ji vysazovat jako dekorativní dřevinu na celém území ČR, od nížin až do horských oblastí.

Autor: doc. Ing. Luboš Úradníček, CSc.

Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor