STARÉ ZLATÉ ČASY

 

{mosimage}

00CASY

STARÉ ZLATÉ ČASY

O zvěři postřelené
Při sledování postřelené zvěře je vždycky třeba opatrnosti. Podobně, sbíráme-li úlovek, o kterém nevíme jistě, že je úplně zhaslý. Volavka, postřelená na křídle, nemůže-li uniknout, dívá se potutelně po nepříteli, který se jí blíží, lovec i pes musí se míti na pozoru, aby se vyhnuli bodení ostrým zobákem volavky. Postřelený dravec brání se pařáty, a dosáhne-li zobákem obličeje lovcova, zasadí rána vždycky do oka. I ochočený výr, používaný k lovu na výrovce, protiví se někdy svému pánovi a dá mu nebezpečnou ránu.

Často se stává, že lovec, zacházející denně se svým ochočeným výrem, není pak dosti opatrným a myslí si, že se mu výr nikdy neprotiví. Zapomíná, že i zvířata podléhají svým náladám. Tak výr, který byl na výrovce napaden větším dravcem a musel se mu brániti, má potom bojovnou náladu, i když ho po lovu jeho pán nese domů. Klovnutí postřeleným dravcem do oka bude asi případem velmi vzácným, protože lovec bude postřeleného dravce držeti vždycky v slušné vzdálenosti od těla, ale ruka je v takovém případě vždycky vysazena poranění, nepočíná-li si lovec dosti opatrně. Poraněný dravec zatne drápy do ruky, a poněvadž ho při tom chytí jakýsi druh křeče, jako když vrazí na kořist, je potom velmi nesnadno pařáty mu rozevříti a vedle bolesti bývá tu i nebezpečí otravy krve.
Případy takové jsou velmi řídké, protože málokterý lovec odhodlá pustiti se v zápas s postřeleným dravcem, ale za to jistě poštve na něho svého psa, aby dravce zadávil. Pes musí za lovce “tahati kaštany z ohně”. Býti ostrým na škodnou, to patří k jeho povinnostem, vždyť byl na to vycvičen! Pes, který se na postřeleného dravce nevrhne, není hloupý, ale učiní-li to, ubíhá ve velké nebezpečí. Dravec seká zobákem nejprve proti očím, a tomu se pes vyhnouti nemůže, protože musí dravce chopiti na krátkou vzdálenost a dravci se povede útok zobákem i pařáty. Ale ať to dopadne, jak chce, jistě tím utrpí ostrost psa, kterého bylo možno na lovu využíti mnohem výhodněji. Takto zrazený pes se bude báti každého škrábnutí zajícem a stane se, že za postřeleným zajícem nebude chtíti se rozběhnouti, nebo že ani mrtvého nebude chtíti přinést. Je proto bezohledností štváti psa do zápasu s postřeleným dravcem, v němž je pes ve veliké nevýhodě.
Zvěř užitková, chodící na spárech, protiví se člověku málokdy, vyjímaje ovšem zvěř černou. Pohříchu, že tomu tak není, neboť kdyby každý poraněný srnec nebo jelen napadl lovce, bylo by o náš lov postaráno lépe. Jelen a srnec nemají však útočné povahy, aby odvahu lovcovu brali na zkoušku, ale jsou přece jen výjimečné případy, které nutí k vážnému přemýšlení. Třeba že předpokládáme, že žádnému pravodatnému lovci odvahy neschází, přece je lépe býti opatrným než pozdě litovat. Mnohý neopatrný litoval pak, utrpěv škody na svém zdraví. Nejčastěji přihodí se nehoda při zarážení poraněné zvěře. Čteme mnohdy, že poraněný srnec nebo jelen zastřelil lovce. Zní to neuvěřitelně, a přece je to pravda. Lovec chce podle svých vzorů zaraziti srnce, samozřejmě že se srnec brání, v zápase s lovcem porazí pušku, opřenou o vedlejší strom, puška není zajištěná nebo má ručnice natažený kohoutek, náhodou zavadí srnec během o spoušť a náboj zasáhne neopatrného lovce. Také pes vedený na šňůře, když ho lovec bije, může spustiti lovci ručnici. Loni četli jsme v novinách, že pes tímto způsobem zastřelil svého pána.
Mnohem častěji se však stává, že poraněná zvěř poraní lovce svými běhy. Zdá se někdy, že zvěř už je zhaslá, ale sotva na ni lovec vloží ruku, aby ji pro jistotu zarazil, jakoby magnetická síla se jí dotkla, začne pracovati běhy. Někdy hned po dotknutí zvěř se vymrští a s napjetím posledních sil prchne, zanechavši lovce celého udiveného, se zavazákem v ruce a otevřenými ústy. Často však lovec zavazáku v ruce už nemá, zarazil ho nesprávným způsobem a zvěř ho vzala s sebou. Takového překvapení může si ovšem dopřáti jen nadšený přívrženec zarážení postřelené zvěře. Ale může se státi také něco jiného.
Lovec přiblíží se neopatrně k srnci, o kterém se domnívá, že je zhaslý. Pojednou dom-něle zhaslý vyletí jako střela a lovec dostane běhy srnce takovou ránu do krajiny žaludeční, že se z ní za kolik hodin nevzpamatuje. Srnec to ovšem neučinil úmyslně, ale lovec to cítí přece. Někdy se však skutečně rozpoutá zápas zvířete s člověkem. Nestane-li lovci se při tom nic jiného, než že mu zvěř roztrhá oděv, může mluviti o štěstí. Se srncem myslí si každý lovec, že bude záhy hotov, ale na jelena si už hned tak každý netroufá. Se zarážením jelena rozmyslí si to jistě každý.
Jde tedy o to, jak se při poraněné zvěři zachovati, abychom nebyli ohroženi na svém zdraví. V první řadě doporučuje se největší opatrnost. Lovci, kteří zvěři jelení rozumějí, doporučují jako pravidlo nevstupovati nikdy zvěři jelení před hlavu, dokud je třeba nej-menší pochybnost, že zvěř není ještě úplně zhaslá. Doporučuje se dále blížiti se zvěři na zemi ležící vždycky od zadu. Má tím býti zabráněno, aby zvěř lovce neporazila, kdyby se náhle zdvihla. Jestli ho svými běhy udeří úmyslně nebo nerada, je konečně jedno, ale pamatovati je si přece, že jelen je vždycky spíše ochoten lovce napadnouti než srnec sebe zmužilejší.
Jestli lovec nebo pes na lovu jelení zvěře málokdy přijde k úrazu, stává se to mnohem častěji na lovu zvěře černé. Černá je rytířská a útočná zvěř a od pradávna už měli lovci pořekadlo, že kdo chce získati hlav zvěře černé, musí na to obětovati hlav psů. Psům nemůže ovšem býti pomoženo, leda že ošetříme jejich rány, které v zápase se zvěří utržili. Lovec je na tom lépe. On může opatrně vyhnouti se každé nehodě. Kdo však poraní divočáka a hned sleduje jeho pobarvenou stopu, musí si pak přičísti sám, jestliže ho černá napadne.
Ostatně moderní zbraně učinily zvěř proti lovci značně bezbrannější, tedy dostatečný důvod, aby se poraněné zvěři dostalo ze strany lovce také náležitých ohledů.
J. Marek, polesný, Lovecký obzor, ročník XXII., 1924-1925, str. 168

Srpen – Rudý měsíc
V měsíci srpnu dospívá lovcova příroda nejvyššího možného vypětí. Končí srnčí říje a štíhlé srny splnily své poslání. V hlubokých stínech starých hvozdů očišťují jeleni svá paroží, zatímco staří korunáři ohlašují koncem srpna občasným hlubokým zamrmláním počátek svého královského lásky klání. Svištivé lety divokých kachen a husí nad požatými lány lákají za večerního teplého léta náruživého lovce k okrajům rybníků. Čirikání koroptviček, svolávajících svou drobotinu do houfků, naznačuje brzké zahájení koroptvích honů. V lesích načaté houby svědčí o přítomnosti srnčí zvěře, v karpatských krajích spásají medvědi oves, malinové a ostružinové džungle ukazují tam po medvědech známé uličky, černá zvěř ryje v brambořištích, zajíci mají svou pašu v zelinářských polích, okusují řípu, nebo ji ozobávají bažanti. U liščích nor jsou stopy po hodech na mladých zajíčcích, srnčátkách a jiné zvěři. Podobné stopy najde bdělý myslivec v karpatských lesích po rysovi a divokých kočkách.
Příroda žije prudkým životem u plného stolu, aby zajistila své děti pro nastávající sychravý podzim a záludnou zimu.
Myslivec je už ve svém živlu, odkládá přílišnou starostlivost a sahá do bohatství tvořící přírody. Může už lovit jeleny, muflony, srnce, kamzičí zvěř, sviště, jezevce, koroptve, hřivnáče a hrdličky, sluky bahenní a brodivé ptáky, divoké husy a kachny, káňata, morčáky, racky, králíky, veverky, zvěř černou, lišky, tchoře, lysky, krahujce, jestřáby, volavky, roháče, vrány, straky a sojky. Musí se však důkladně seznámit s předpisy ochranářskými, které se v posledních letech velmi často mění k prospěchu lovné zvěře, podle stavu té které zvěře.
Je také třeba, aby věnoval péči úpravě získaných trofejí a připravil je k nastávajícím mysliveckým výstavám, aby dokázal, jakých výsledků lze dosáhnouti poctivým mysliveckým konáním, a aby získal poučení od zkušených kamarádů, kde by mohl s větším výsledkem uplatnit svou píli pro příští myslivecký rok.
V tomto měsíci by se měli myslivci obrátit s naléhavou prosbou k lesníkům, kteří dosud tak rádi čistili své lesy od všeho podrostu při pěstění lesů, podle dřívějších názorů nepotřebného, aby nenechávali vysekávat kdejaký keřík a malou, byť i odumírající houštinku ve stojatých lesích, a aby pro příští jarní sázení pamatovali na vysazování listnáčů.
Z knihy lesmistra Františka Vodičky “Zvěř a myslivost ve světle věků” (1948)

Myslivost a zvěř na propagačních předmětech z papíru
Při výběru tématu pro měsíc srpen jsem se rozhodl trochu odbočit od našeho seriálu pohlednic a vybral jsem ze své sbírky ukázky různých propagačních samolepek, losů, etiket apod. s motivy zvěře a myslivosti. Nespornou zajímavostí je karta se skládankou sloužící při propagaci filmu Na tý louce zelený. Na skládance jsou zobrazeni hlavní protagonisté tohoto filmu, kromě jiných např. Oldřich Nový, Věra Ferbasová, Raoul Schránil nebo Theodor Pištěk. Na dalších dvou ukázkách je zobrazen drop s koroptvemi a zřejmě daněk. V tomto případě jde o barevné obrázky, které se přidávaly na perník. Obrázek myslivce se zajícem není rovněž pohlednicí. Jde o tzv. feldpostku (korespondenčí lístek z vojny), na které je nalepený obtisk s myslivcem. Kníže Oldřich zobrazený s jelenem je reklamou na kávu Pramen, myslivec se psem a malým děvčátkem zase sáčkem na bonbóny Hájenky. Poslední čtyři ukázky, mimochodem velmi zdařile provedené, jsou losy Československé státní loterie z r. 1992. Kolik motivů na nich vyšlo, nevím. Ve sbírce jich mám devět. Myslím, že to byla vítaná propagace zvěře a myslivosti.
Připravil ing. Jiří Dort

Svět myslivosti na Facebooku