Můj první srnec

 

{mosimage}

00LEC

Můj první srnec

Antonín Procházka

Všechno první je pěkné a milé a nejvíce se na to vzpomíná. Ať je to první láska, první cesta do školy nebo u nás, myslivců, první úlovek zvěře.

V březnu roku 1967 jsem úspěšně absolvoval mysliveckou zkoušku a v květnu mi hospodář přidělil odstřel průběrného srnce. Mohl jsem si vybrat - bylo to ve všech věkových třídách. Protože jsem začínal a většinu toho, co jsem věděl o srnčí zvěři, jsem dosud vyčetl jen z knih, kamarádi mi radili, jak průběrní srnci vypadají. Nejvíce mi však utkvělo v paměti, když hospodář při předávání povolenky povídal: "Neměj strach, průběrní srnci jsou. Něco o nich víš, a když narazíš na staršího vidláka, takový je odstřelový každý." Tož jsem začal chodit na lov.
Ale jako naschvál, vidláka ne a ne potkat. Viděl jsem mladé i starší šesteráky, slušné špičáky, ale vidlák nic. Už jsem si s postupujícím časem říkal, že ulovím alespoň malého špičáčka nebo knoflíkáče, ale i na ty jsem již nenarazil. Lovecký zápal byl velký, ale nedařilo se.
Koncem července, jedno hezké nedělní odpoledne v době říje, směřovaly mé kroky do části honitby zvané Přední Zmoly - místa, kde je srnčí zvěře dostatek a kde jsem se již několikrát se srncem setkal. Snad se tam teď v době říje objeví i nějaký odstřelový. Přední Zmoly představuje asi 40 ha velké pole, které obrovským zářezem zabíhá mezi dva hluboké potoky a les zarostlý rozeklanými stráněmi. Zvěř se tam ráda zdržuje a tehdy navíc rostla na poli velmi atraktivní potrava - ječmen s podsevem vojtěšky.
Tam, kde se potoky slévaly, stál v hustém keři bezu černého dobrý posed. Mířil jsem k němu, ale nedošel jsem. Jak pomalu kráčím kolem zarostlé Zmoly, z protějšího křoví vyběhne kus srnčího. Je ode mne vzdálen asi 200 m. Dalekohledem obeznávám dobrého šesteráka - odhadem druhá věková třída. Míří přímo ke mně. Ani se nestačím schovat a srnec přibíhá na padesát, šedesát kroků. V tom okamžiku mne spatří. Prudké zastavení, udivený výraz a vzápětí úprk doprovázený varovným bekáním. Tak a mám na čas po čekání. Kdo ví, jestli mi sem ještě vůbec něco přijde?
Po chvilce rozhodování přece jen zvítězila prvotní myšlenka usednout na posed v rohu pole. Obezřetně se rozhlížím, zda přece jen něco není venku, a pomalu vcházím do podsevu. Nejsem ani uprostřed cesty k posedu, když z protilehlého porostu opět vyráží kus srnčí zvěře. Zůstávám stát, beru dalekohled a zaměřuji jej na odskakující zvěř. Je to opět srnec, a čím víc jej pozoruji, tím větší mám radost. Je to totiž vidlák, s delšími předními výsadami, tmavým parožím a hroty vystrouhanými doběla. Lodyhy jsou poměrně silné. Není nejmladší - to poznávám. Konečně tedy odstřelový kus. Pouštím dalekohled, beru kulovnici a v duchu se divím, že srnec neodbíhá, ani nezrychluje. Naopak, neustále se - natočený bokem - přibližuje ke mě. Nemám však čas o tom déle přemýšlet. Srnec je již asi padesát kroků ode mne, jde pomalu a pěkně na široko. Zdvíhám kulovnici, mířím na komoru a srnec mi to ještě usnadňuje. Zastavuje se a ukousne si voňavé vojtěšky. Mne úplně přehlíží - jako by neviděl, přestože se v ječmenu vyjímám jako maják.
Pomalu tisknu spoušť. Srnec klesá do podsevu a zůstává v ohni. Já stojím, dívám se do míst, kde se zlomil, a pozoruji jeho odkazování podle chvění ječmene. Nečekám ani povinnou čtvrthodinku a běžím k němu. Přede mnou leží můj první srnec, vidlák s tmavým pravidelným parožím. Pevné lodyhy, silné růže, nádherné perlení. Jsem nesmírně šťastný. Je to opravdu dobrá trofej, ten můj první srnec. Podle všech mysliveckých tradic mu dávám poslední hryz a sobě za klobouk úlomek. Několik minut stojím v tichém zadumání nad uloveným kusem a vzdávám hold nejen jemu, ale také naší krásné přírodě.
Trofej visí v mém loveckém pokoji na čestném místě. Na přehlídce to byl sedmý nejsilnější srnec a jen devět bodů scházelo trofeji do bronzové medaile. Podle hodnotitelské komise bylo srnci šest let. A vysvětlilo se i to, proč na mne nereagoval. Světlo na straně obrácené ke mně bylo slepé. Pro tuto skutečnost si mne ještě dlouho kamarádi dobírali: "To se ti střílí dobří srnci, když nevidí a přijdou až k tobě!" Ale i to patří k myslivosti.