{mosimage}

00UVOD

Úvodník

Vážení čtenáři,

schopnost rychlého šíření původce nákazy v chovech zvířat (zvěře), nerespektující hranice států, sociálně-ekonomický dopad, vliv na mezinárodní obchod se zvířaty a produkty z nich, možnost přenosu nákazy na člověka - to jsou hlavní charakteristiky infekčních chorob, podle nichž Světová organizace pro zdraví zvířat (OIE) sestavila tzv. Seznam A. Nákazy v něm uvedené (v současnosti jich existuje pro celý svět pouze 15) představují z nákazového hlediska pro chovatele citlivých druhů zvířat absolutní nebezpečí - horší nákazy neexistují. Tyto nákazy jsou téměř pouze virového původu, postižená zvířata a chovy (včetně chovů ohrožených) se v případech propuknutí onemocnění kompletně likvidují. Různé státy evropského kontinentu aktuálně evidují ze Seznamu A ohniska např. slintavky a kulhavky přežvýkavců, vesikulární choroby prasat, afrického a klasického moru prasat (KMP) aj. Pro porovnání lze ještě uvést, že takové nákazy, které jsou u nás z různých důvodů celospolečensky známější a více vnímané z hlediska přímé nebezpečnosti pro člověka - vzteklina masožravců, nemoc šílených krav, tuberkulóza skotu, paratuberkulóza přežvýkavců aj. - náleží již do kategorie méně závažných nákaz (tzv. Seznam B).

Vepřové maso jako hlavní produkt chovu domácích prasat je v našich i evropských podmínkách tradičně vysoce žádaným zbožím. Poptávka trhu je uspokojována především díky produkci plně specializovaných chovných zařízení pro prasata, která s vysokou intenzitou a efektivitou produkují na relativně malých plochách ohromná množství zvířat. Obecná rizika takového přístupu (platí to i pro obdobné chovy jiných druhů hospodářských zvířat) spočívají ve vysoké citlivosti intenzivních chovů na jakékoliv infekční choroby. Podmínky pro chov prasat v ČR jsou dobré, po všech stránkách je toto naše zemědělské odvětví na světové úrovni.

Evropa je historicky spjata s vyspělým vztahem k populacím volně žijících živočichů obecně, a to včetně těch druhů, které řadíme mezi zvěř. U zvěře se však evropské státy z různých důvodů nevyvarovaly obdobím, která lze charakterizovat u některých druhů jejich téměř absolutní tolerancí, ale naopak i obdobími absolutní netolerance (týká se to např. velkých šelem, přežvýkavé spárkaté zvěře aj.). Jako příklad lze samozřejmě uvést také černou zvěř s netolerancí uplatňovanou v minulosti (škody působené v zemědělství) a tolerancí v současnosti.

Všechny tři výše zmíněné okolnosti se v našich podmínkách setkávají. Žijeme v období s postupující populační explozí černé zvěře, KMP je stále evropskou realitou v populacích prasat, přitom ale chceme a potřebujeme udržet bezproblémové podmínky pro chov domácích prasat. Naše myslivecká pozice v celém tomto komplexu je naprosto zásadní - za jeden z rozhodujících článků všech novodobých problémů s KMP, tj. za stavy černé zvěře, a tím i za osud nákazy v obou typech chovů prasat - jsme totiž de facto zodpovědní. Neustálý populační nárůst černé zvěře je však skutečností, která stále více nahrává možnému prolomení nyní vcelku příznivého stavu KMP u nás. Jsem proto přesvědčen, že pokud by někdy v budoucnosti nastala situace z konce 90. let minulého století v ČR (opakovaná ohniska moru v populacích černé zvěře s několika ohnisky u domácích prasat) nebo snad nastala situace, kterou dlouhodobě prožívá Slovensko (mnohaletý souběžný výskyt moru v obou populacích prasat), tak první “na ráně” při hledání odpovědnosti budeme nutně my, myslivci. Lze si vcelku dobře představit, že se okamžitě přidají ostatní zemědělští producenti s neustále stoupajícími škodami působenými černou zvěří na jejich plodinách a vcelku pochopitelně situaci využijí ve svůj prospěch. I když lze předpokládat, že objevení se nákazy by mělo především lokálně negativní dopady, je třeba si přiznat, že celkovou situaci okolo KMP bychom argumentačně těžko zvládali. A co může následovat? Hledání radikálních řešení, jak snížit stavy černé zvěře. A v tomto ohledu raději nebudu domýšlet, kterými konkrétními směry by se taková opatření mohla ubírat; řada z nich by se nás jistě dotkla zásadně a určitě nepříjemně. K této situaci by nemělo nebo nemuselo dojít, neboť mnohé (nebo téměř vše) je přímo řešitelné v honitbách. Vždyť právě vysoké stavy černé zvěře, její mnohostranně negativní působení v honitbách a potřeba najít řešení vedoucí k účinnějšímu ovlivňování její populace nám do jisté míry mohou vyhovovat

- v tomto případě jde o naplňování základního smyslu myslivosti jako takové a o prokázání našich schopností tento smysl respektovat a naplnit. Pokud se ale regulační role účinně nezhostíme, mohou přijít jen horší řešení. Slabý pozitivní argument s ohledem na KMP máme z dřívějška na naší straně - jsou jimi příznivá hodnocení Státní veterinární správy ČR v souvislosti s posledními výskyty KMP u naší černé zvěře. Tento stav ale platil před více než pěti lety a za relativně příznivějších podmínek (týká se stavů černé zvěře), než které existují dnes. Takže zatím jediný myslivecky využitelný argument spojený s černou zvěří nám bude k ničemu. Jak jinak ale - vždyť i v případech dřívějších vypuknutí KMP šlo spíše o to, zachránit si v nastalé situaci mysliveckou reputaci. A aktuální stavy černé zvěře? Dlouhodobě neodpovídají jak zájmům týkajícím se všeobecných podmínek chovu této zvěře, tak prevenci KMP. Je třeba si tuto situaci okolo stavů zvěře uvědomit i přes problematiku KMP a v honitbách konat mnohem účinněji.

Nechci KMP přeceňovat, ani podceňovat. Jsem ale rád, že jsem dostal příležitost, uvést tuto problematiku jako hlavní téma tohoto čísla Světa myslivosti a že jsem ji tak všem čtenářům mohl připomenout. Nákaza stále patří k velmi závažným aspektům souvisejícím se současnou problematikou chovu černé zvěře v mnoha státech Evropy včetně nás a může se v budoucnu stát významně limitující okolností pro chov divočáků.

Doc. RNDr. Jiří Lamka, CSc.