Třicet let

 

{mosimage}

00LEC

Třicet let

Ing. et Ing. František Bezděk

No, to to zase dnes dopadne, pomyslím si, když usedám na posed, a z protější stráně slyším zvučné štěbetání hlasů v nejrůznějších tóninách. Ozývají se z bývalého polního tábora sovětských vojáků, kteří za námi v osmašedesátém nejdříve chodili s dotazy, co mají dělat s těmi ptáky s dlouhým ocasem, kteří jim běhají kolem strážního stanoviště, a pak se postarali nejen o ty bažanty, ale jistě i o nějaké jeleny a srnce, jež jsme najednou přestali v honitbě potkávat. Tábor byl po odchodu vojsk nejdříve změněn na servisní středisko Svazarmu a pak na autokempink. Úplnému zchátrání dřevěných budov starých třicet let zabránil Listopad a hned po něm investiční záměr jakéhosi bývalého svazáckého funkcionáře, který díky dobrému pivu a domácím klobáskám rychle udělal z autokempu oblíbené místo cykloturistů mířících někam k Buchlovu. Pak tam postavil tenisový kurt a dal opravit kuchyň a všechny ostatní budovy – prý se tam znovu může pohodlně přespat. Nejrůznějších výletníků najednou přibylo a – na rozdíl od bažantů či jelení zvěře – přibývá dodnes.

Zvěři každodenní hulákání na hřišti či kolem ohně nevadí. Blízké mlaziny totiž za těch třicet let odrostly, a tak se skrývá v protější stráni. Sedím na jejím okraji kousek za hřebenem kopce v naději, že zvěř ještě před soumrakem vytáhne na louku, vklíněnou mezi úzké proužky vinohradů a malých políček. Ještě nedávno tu byl jeden veliký lán. Drobná políčka vznikla znovu a rychleji než všechny okolní cyklostezky, ale hrdost a pýcha bývalých sedláků a vinohradníků se vrátila jen na chvíli. Mnozí z těch, jimž byla půda odebrána, se ani nedočkali časů, kdy se vracela, a těm mladším již pomalu dochází dech. Vytrvalo jich opravdu jen málo, a jejich řady pomalu a jistě řídnou. Synové či vnuci se to od nich často ani nestačili naučit.

„Kam jsem se to vlastně dostal,“ proběhne mi hlavou. „Neblbni, čekáš přece na srnce!“ Nejde to. Před očima mi naskakují místa, kde jsem ulovil svého prvního srnce, nedaleko i první kus jelení zvěře. Pamatuji si, jak jsem jezdil na králíky do lesní školky ke Kostelanskému mostu, dokonce si přesně vzpomenu na dny úspěšné a ty horší. Kolik těch králíků bývalo! Vždyť i tady stačilo vyběhnout svah a počkat si u meze!

Pohled dolů po příčkách žebříku mne vrátil do současnosti. Zelené moře jateliny je zárukou naplnění mých loveckých nadějí. Vím tu o srnci, snad přijde! Dalekohledem projíždím okolí a najednou napravo v okraji lesa vidím jasně červený flíček. Ale to určitě není srnec! Červený šátek s bílými puntíky se rychle přibližuje, kluk s děvčetem, asi tak šestnáct let. Za veselého šveholení projdou kolem meze až k posedu, najednou se zastaví a červený šátek jim nahradí deku. Mládí a příroda. Nebo obráceně? Další děj proběhne jako zrychlený film, k dokonalému zážitku možná chybí vidět víc podrobností. A hlavně mít tak pohodlí křesla před televizí, sedátko posedu není pro takové představení nejpohodlnějším místem.

Odešli stejně rychle, jako se předtím zjevili. Kdo z nich, věkem jim podobný, by se zajímal o historii vinohradů kolem, o všechny naděje při jejich novém zřizování před několika lety, či o to, jak vypadala blízká paseka tehdy, kdy jsem na ní před třiceti lety poprvé lovil. Proč chodit tak daleko? Kdo z nich by dnes porozuměl nadějím a atmosféře doby, v níž se na každém náměstí cinkalo klíči. Asi nikdo, vždyť se možná narodili až později. Stačí tihle mladí vůbec sledovat, co se kolem děje? Stačíme se my ostatní zamyslet nad tím, co je potřeba udělat pro to, aby ten srnec, na kterého čekáme, nebyl tím posledním! Budou ještě vůbec nějací za dalších třicet let?

„Neblbni a nefilozofuj, vezmi do ruky dalekohled a podívej se nalevo, tam se cosi pohnulo. Vždyť den ještě nekončí!“

Další autorovy povídky si můžete přečíst v jeho knize Chřibská zamyšlení, kterou lze zakoupit v naší redakci.

Svět myslivosti na Facebooku