Sluší lesníku býti také lovcem?

Za dnešních dnů, kdy ušlechtilý lov je napadán nejen tuctovými křiklouny, nýbrž i příživníky zeleného cechu, nebude jistě od místa oživit opět otázku, jedná-li lesník dobře, když lov považuje jen za zastaralou a drahou hračku a za obtíž pro lesníka a lesní hospodářství. Účelem těchto řádků je, objasniti otázku, zdali je lov pro lesníka skutečně takovým nebezpečným úskalím vzhledem k jeho povolání věnovanému zelenému lesu. Otázka, jak dalece se lov, provozování lovu a honitba snášejí s lesním hospodářstvím, nenáleží sem, a jest také látkou, která se nedá směstnati v úzký rámec, v němž se tyto řádky mají pohybovati. Řádky tyto věnovány jsou jen otázce, může-li lesník býti také lovcem. Zdá se, že v této lovu nepřátelské době je obtížno zodpověděti otázku, zdali lesník jako takový má proti lovu býti zaujat, nebo zdali potíráním lovu neškodí sobě a drahé jemu svěřené zástavě. Budiž tedy poukázáno na nevýhody, které se objeví, není-li lesník současně lovcem. Upozorňuji-li na tyto nevýhody, děje se to jedině z lásky k lesu, této nejnádhernější ozdobě naší vlasti. Nerad bych, aby lesník byl odcizen lesu a posazen pouze za stůl v ponuré kanceláři lesní správy. A byl by jistě lesu odcizen, kdyby byla zničena poezie našich lesů.
Náš lid a národní naše poezie nezná lesníka ani lovce, zná jen myslivce, v němž sloučeni jsou oba. Nenadchl by básníka ani spisovatele les s lesníkem, který by měl péro nebo tužku za uchem a v ruce knihu plnou účtů; do lesa patří jen švarný mysliveček s ručnicí, loveckou trubkou a opeřeným kloboukem. Tak se s ním shledáváme v básních a také v písni lidové. A kdyby zmizela z lesa zvěř, nutně musel by také zmizeti z něho myslivec. Zaměstnání lesníka samo o sobě už je poetickým zaměstnáním, a bylo by věru škoda, kdyby mělo býti zaměněno prosou všedního dne. Jsem přesvědčen, že lesník, který svůj les miluje, bude se mnou souhlasiti, a nezáleží mi na souhlasu nebo odporu škarohlídů s ledovitým srdcem, kteří by nejraději všechno živé a krásné zničili a celou božskou přírodu kasárnickým způsobem sevřeli do svých kancelářských register.
Není ostatně vzácností, že i vynikající autority v oboru lesnictví a lesnických věd jsou pravodatnými lovci, dokazujíce tak, že lesní hospodářství a lovectví patří nerozlučně k sobě. Ovšem jsou zase jednotlivci, kteří lov považují za zastaralou, jenom nižšímu personálu příslušející věc, to jsou lidé příliš civilisovaní, příliš učení a vzdor tomu přece tak nevědomí, že nedovedou pochopiti, že lov je ušlechtilým uměním, pakliže se jen nezvrhne ve vášeň nebo v újednictví.
Škarohlídové, lidé bez poezie a bez lásky k přírodě budou nám stále stavěti před oči úžasné řady cifer vykazujících škody, které působí zvěř, a dokáží nám na vlas, že se zvěřina za takových okolností nikdy nevyplatí. Nikdy se vám však nepřiznají, kolik škody na lese způsobí špatné hospodaření, buď z nedbalosti, nebo z nevědomosti. Lidé tito jsou nepřáteli všeho – také lesa. Nenávidí les, protože jim způsobuje mnoho starostí a mnoho práce s vypočítáváním co možná nejvyššího výnosu a zúrokování jistiny, kterou les stál (ač mnohdy přišel k němu majitel zadarmo). Lidé tito podobají se sedláku, který oraje své pole, stále je při tom proklíná, protože je musí orati, naříká neustále „na tu dřinu“, a nevzpomene si, že ho to proklínané živí.
Po mnoho set let je zaměstnání lesníka spojeno se zaměstnáním lovce, obě tato zaměstnání byla vždycky spojena pod zelenou barvou naděje, vlastí obou je les, ale opravdu se jejich vlastí stává teprve, když na obě povolání pohlíží se poeticky. Tomu rozumím tak, že lesník nesmí z přemrštěné přeučenosti a úzkostlivosti vypudit z lesa všechny les oživující tvory, a lovec nesmí z přemrštěné náruživosti hnáti věc tak daleko, až by z toho vznikla škoda na lese a lesním hospodaření. Je také nemyslitelno, že by lesník kvůli lovu zapomínal na své povinnosti lesnické, naproti tomu je jisto, že bude mnohem radostněji vraceti se do své lesovny z lesa, v němž chová také zvěř, než kdyby se zabýval jen, a výhradně jen zaprášenými akty.
Zvěř poškozuje les loupáním a ohryzem, o tom už bylo mnoho napsáno, ale lesník zjistiv takové škody, bude přemýšleti o prostředcích, jimiž lze těmto škodám čeliti. Ale také jiná zvířata, kterých nelze z lesa vypuditi, dělají tu škodu, a proti takovým škodám bude lesník moci vystupovati jenom, je-li současně lovcem. Začasté zajde na šoulačce v odlehlý lesní oddíl a zjistí tu závadu, na kterou by jinak nebyl přišel, a bude pak vděčen lovu, že mu ukázal zapomenutou povinnost. Houština je neproniknutelnou, je třeba provést tu probírku, ale uvnitř houštiny nadělal sníh mnoho škody. Zvenčí toho viděti není, ale na lovu na to lesník přijde. Také v tomto případě byl lov příčinou, že bylo polámané dříví zpeněženo a holina zavčas vysázena. Příkladů takových dalo by se uviti na sta, a vždycky tu lovec byl nápomocen lesníkovi.
Jsou-li však lesníci, kteří lov milují víc než lesnictví, kteří v lese žijí a přece nevidí, čeho les potřebuje, nemění to nic na mém přesvědčení, neboť tací lidé už nejsou lesníky a stali se jen náruživými újedníky.
A proto jenom když nikdo nebude lesníka v jeho revíru rušiti a nebudou se mu do jeho lesa tlačiti lidé, kteří svým nahromaděným mamonem získávají si právo v jeho lese loviti, když nikdo nebude autonomii lesního úředníka, jeho klid rušiti, bude to dobře státi s lesem i zvěří, neboť myslivec dovede už udržeti rovnováhu ve svém lese, o němž bude pak moci hrdě tvrditi: „V tomto království jsem já králem!“
J. Marek, polesný, Háj, ústřední list pro lesnictví, myslivost a vědy přírodní, č. 10, 11 a 12/1919, roč. XXXXVIII.  


Svět myslivosti na Facebooku