Příběhy loveckých obrazů - Antonín Kolář
Abych dostál názvu našeho seriálu, představuji váženému čtenáři Světa myslivosti obraz „Tetřívci“ od Antonína Koláře. Obrázek, jenž zdobí stěnu nade dveřmi mé kanceláře, je jeden z mála olejů, které Antonín namaloval. Jeho hlavní výtvarnou činností je totiž sochařství, medailérství a plastika. Jeho srdce patří přírodě a myslivosti, v žilách mu koluje zelená krev a myšlenky bloudí s múzami, které navštěvovaly mistry sochaře baroka.
V ATELIERU
Pojedete-li z Dobřichovic do Berouna podél strmého lesnatého úbočí tyčícího se nad řekou Berounkou po někdejší královské cestě, dorazíte do Hlásné Třebaně. Z rekonstruované malebné návsi můžete vkročit rovnou do ateliéru sochaře Antonína Koláře. Na dvoře selského stavení před ateliérem leží torza starých soch, podstavců a plastik, stranou stojí klec se strakou a opodál holubník. Již tyto atributy vypovídají o největších zálibách mistra sochaře. A co teprve, když vkročíte do ateliéru, v němž kraluje aktivní myslivec, akademický sochař Antonín Kolář. Dominantou ateliéru je alabastrově bílá bohyně lovu Diana, na niž z povzdálí shlíží svatý Hubert. Na schodech, policích a stolech „postává“ nepřeberné množství studií, sošek a plastik zvěře. To vše hlídá v současné době půlroční barvářka, která je společnicí sochaře při práci i na lovu. Lovečtí psi ostatně provází Antonína Koláře celým jeho životem. Sedíte-li na návštěvě v ateliéru a připijete-li si kapkou lahodného moku, který má příjemný hostitel vždy po ruce, sochy začnou kolem vás ožívat, a to nejen měnícím se světlem, ale především v příbězích výtvarníka, jenž je přivedl k životu z beztvaré hlíny, sádry, umělého kamene nebo kovu. Dokonalá znalost zvěře, výborně zvládnuté řemeslo a především srdce na správném místě vdechly jeho sochám život, který ani časem nepomíjí.
CESTA K SOCHAŘSTVÍ
Antonín Kolář se narodil 8. června 1938 v Libočanech u Žatce v rodině sochaře, který pracoval ve slavných filmových ateliérech Barrandov. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu.
Krátce po narození malého Antonína se rodina přestěhovala do Hlásné Třebaně. Chlapec se již v útlém dětství živě zajímal o kresbu a modelování. Vzhledem k tomu, že jeho otec byl myslivcem, lze snadno uhodnout nejčastější synkovy náměty. Zvířata a živá příroda se staly jeho nekonečnou inspirací. Před hračkami dával Antonín přednost poraněným ptáčkům. Když našel holoubě, ihned jej adoptoval a dokrmil. Snažil se zachraňovat poraněné ptáky, nitěmi jim sešíval pochroumaná křídla a uzdravené je pouštěl do přírody. Od mládí choval holuby, straky a kavky. Stejně jako Antonínův otec byl aktivním myslivcem i jeho strýc, oba chovali lovecké psy, brali malého Antonína na hony a půjčovali mu pušku. Již v 11 letech měl svého loveckého psa, hladkosrstého jezevčíka. V 15 letech ulovil prvního divočáka – bylo to v Jestřebí u České Lípy.
Jeho maminka byla vyučená švadlena. Antonín vždy rád pozoroval, když si u nich doma zákazníci a zákaznice zkoušely šaty. Ještě dnes má v paměti, jak maminka rozložila na krejčovském stole látku, rukama ji uhladila, předkreslila střih a nastříhala jednotlivé díly. Z nich pak šila šaty – třeba i pro nevěsty. Možná již tehdy ve své fantazii oblékal a modeloval první postavy. V rodinné atmosféře plné inspirace prožil Antonín dětství a čas dospívání.
Se svou manželkou Janou se seznámil ve vlaku na trati Praha-Beroun. Na první pohled se do ní zamiloval a svatba na sebe nenechala dlouho čekat. V r. 1961 se vydali na společnou cestu životem a vychovali dva syny, kteří sice nejdou ve stopách otce, ale sochařskou a sedláckou krev nezapřou. Jeden chová koně, druhý je vyučen dřevomodelářem. Jana stojí Antonínovi po boku v dobrém i zlém. Často na ní zůstávala starost o rodinu, když Antonín studoval, byl od rána do večera v ateliéru, restauroval sochy v kostelech a na zámcích nebo se věnoval myslivosti. Vždy však našel doma bezpečný přístav, kde čerpal sílu a energii pro další práci.
V letech 1961–67 vystudoval obor užitné sochařství u prof. Jana Kavana na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Hned po studiích se vydal ve šlépějích svého otce a do r. 1972 pracoval ve filmových ateliérech Barrandov. V té době byl v kontaktu s významnými loutkáři, televizními tvůrci i pražskými divadelníky. Hektická práce a mnohdy téměř nesplnitelné úkoly, jež práce u filmu a divadla přináší, zdokonalily jeho řemeslnou zručnost a osvojení práce s různými materiály. Ve volných chvílích se věnoval své tvorbě, plnil skicář náměty z přírody a v jeho ateliéru se začaly objevovat sochy srnců, holubů, bažantů, psů či divočáků.
V r. 1972 se Antonín Kolář osamostatnil a začal se živit převážně restaurováním památek. Co může být pro sochaře větší školou, než osahat si a přivést k někdejší kráse sochy takových mistrů, jako byl např. Matyáš Bernard Braun? Mladý sochař se podílel na restaurování zámků v Židlochovicích, Valeči, Veveří, divadel v Plzni a Liberci. Jeho sousoší srny se srnčetem mohli donedávna vidět kolemjdoucí před budovou České televize na Kavčích Horách. Sousoší však bohužel neodolalo nájezdu zlodějů kovů ... K 90. výročí vysazení ondatry na Dobříšsku vytvořil sochu ondatry, která dnes zdobí zámecký park v Dobříši. Velmi blízký vztah má i k tamním lesům. Jeho plastika krále Václava IV. se psem a srnčetem v náručí stojí na křižovatce U Václava v dobříšských lesích. Pro mezinárodní soutěž ve vábení jelenů vytvořil medaili a v r. 2000, kdy Hlásná Třebaň oslavila 1000 let od svého založení, navrhl erb obce. Spolu s ostatními sochaři vystavoval svá díla v Praze, Třeboni, Berouně, ale také třeba ve Švýcarsku. V r. 1999 se prezentoval uceleným průřezem svou „mysliveckou“ tvorbou na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou.
Myslivost se stala pro Antonína Koláře věčnou inspirací a životní náplní. Několik let se také věnoval střelbě na asfaltové terče a stal se okresním přeborníkem. Do poloviny r. 2007 vedl kulturní komisi Okresního mysliveckého spolku ČMMJ Beroun. Je dlouholetým členem Mysliveckého sdružení Český kras Karlštejn, v jehož výboru vykonával různé funkce. V těchto dnech se dožívá životního jubilea. K jeho 70. narozeninám mu nelze než popřát nejen pevné zdraví a štěstí, ale také nevysychající studnu inspirace k dalším výtvarným počinům a ještě mnoho zážitků na loveckých stezkách.
Foto manželé Žůrkovi